Osobnosti

Čtyřicet let na scéně SND

Byl to lyricky zabarvený soprán, tón byl tvořen lehce, působil lahodně s jakýmsi svítivým leskem. Taková slova se objevovala v kritikách po premiérách oper, v nichž vystupovala v hlavních rolích Helena Bartošová. Na scéně opery Slovenského národního divadla, kde působila více než 40 let, vytvořila na 150 postav. I minulý režim její umění ocenil titulem národní umělkyně. A přece. Když jsem hledala nějakou její nahrávku v košickém studiu Slovenského rozhlasu, nenašla jsem ani jednu. V bratislavské redakci sice pár bylo, ale založených v archivu, ještě nepřepsaných z pásů na cédéčka. Jedno CD si jako oko v hlavě uchovává dcera Heleny Bartošové a Janka Blaha Helena Jurasovová. Spolu jsme vzpomínali na vynikající pěveckou osobnost, jednu z prvních osobností právě vznikajícího SND, na její maminku Helenu Bartošovou, jejíž sté výročí narození (11. ledna 1905) si bratislavská organizace ČSnS nedávno připomněla.
Helena Bartošová Maminčin tatínek, tedy můj dědeček, byl Moravák, pocházel z Moravských Budějovic a jako vojenský hudebník byl přeložen do Budapešti.To bylo samozřejmě ještě za Rakouska-Uherska. Tam se oženil s Maďarkou a narodila se jim dcera Helenka. Když jí byly čtyři,byl tatínek přeložen do Plzně, kde moje maminka chodila do čtrnácti let do školy. Pak zase přišel befel a stěhovali se do Bratislavy, to bylo krátce po vzniku Československa. Maminka pokračovala v Bratislavě ve studiu hry na klavír, měla být klavíristka, ale její profesorka zjistila, že má i krásný hlas. Začala studovat zpěv u profesora Egema na konzervatoři. Byla vlastně první absolventkou této školy v Bratislavě.“
Temperamentní Helena Jurasovová, která vystudovala na VŠMU baletní a taneční pedagogiku, se na chvilinku odmlčela. Aby se náhodou nezmýlila v letopočtech.
„Helenka Bartošová ještě neskončila studium a už jako 19letá zazpívala ve Slovenském národním divadle Skřivánčí píseň ze Smetanovy opery Hubička a vedení divadla v čele s Oskarem Nedbalem ji bez váhání angažovalo. Pak hned dostala první roli – žínku v Dvořákově Rusalce a stálé angažmá v SND za 100 Kč s povinností měsíčně odzpívat 12 představení“.
Jak se u vás doma vlastně mluvilo? – vyzvídám.
„Nejdřív česky, dokonce i tatínek Janko Blaho, který absolvoval hudební vzdělání v Praze, psal mamince dopisy z Itálie česky. Ale doma se mluvilo skalicky, co se od češtiny liší tím, že v tomto nářečí není „ř“. Ale když moji rodiče nechtěli, abychom jim my děti rozuměly, tak mluvili maďarsky nebo německy“.
Dědeček, trumpetista u vojenské hudby, byl veliký pedant a tomu naučil i jedinou dceru. Chtěl, aby to v životě někam dotáhla, aby o každém svém kroku udělala záznam. Pro rekapitulaci v pozdějších letech. Podobně jako on a jeho žáci si i Helena Bartošová celý život psala zápisník. A tak dnes, 24 let po smrti maminky, má Helena Jurasovová velice přesný přehled o všech maminčiných rolích, o hostech a také množství nejrůznějších podrobností. Po první žínce v Rusalce dostala mladá Helena Bartošová v SND hlavní roli v Madam Butterfly.
„Za svůj život maminka nastudovala 150 rolí a zpívala plných 40 let. Byla tomu divadlu zcela oddaná, u nás doma se mluvilo jenom o divadle. My děti jsme až trochu žárlily na tu kamennou budovu, poněvadž se všechno točilo jenom kolem opery. Maminka se vdávala ve čtyřiadvaceti, jejich láska se rozvinula v Košicích, jak o tom píše tatínek Janko Blaho v jednom ze svých dopisů. Rodiče byli totiž na maminku moc přísní. Z dopisů tatínka jsem dále vyčetla, že mamince tři roky „kurizoval“ a ona stále odolávala. Poprvé se setkali při studování opery Viléma Blodka V studni, Janko Blaho tam přišel jako host; tenkrát studoval v Itálii a maminka už byl členkou divadla. Tady v Bratislavě ji uviděl poprvé a jak se říká, jiskra přeskočila“.
Manželům Heleně Bartošové a Jankovi Blahovi se narodily dvě děti – Helena, s níž si právě povídám a Pavel, skvělý baryton, člen Slovenské filharmonie. Vše se točilo kolem divadla a zpěvu. A jak to bylo doma? Zpívali si rodiče i doma? Nemám na mysli cvičení árií, ale jen tak pro potěšení, třeba lidovky?
„Otec ano, co souviselo s tím, že zaznamenával lidové písně z okolí Skalice a doma si to pak pozpěvoval. Maminka byla spíš na klasiku, na lidovky moc nebyla. Ale tuším kolem roku 1930 nahrávali v Praze nějaké lidové písně. Co vím zcela jistě, je, že maminka měla nejradši Janáčka. Po celý život. A když ve zralém věku zpívala Kostelničku, tak to byla parádní Kostelnička. Helenka Bartošová byla proti jiným pěvkyním i výborná herečka. Byla citově velmi založená, každou roli si důkladně promyslela a dala do toho všechno, co ta role vyžadovala. V starším věku zpívala charakterové, vysoce dramatické úlohy a měla veliký úspěch“.
Helena Bartošová jako Madam Butterfly s dcerou Helenkou (1937) Období čtyřiceti nejaktivnějších let se nedá shrnout do pár vět. Helena Jurasovová se rozhodla, že na základě zápisníku, osobních výpovědí žáků a dalších různých dokumentů sestaví publikaci o životě své úspěšné rodiny.
„V tom zápisníku jsem našla, že kdysi opera SND jezdila na zájezdy. Například do Piešťan, do Trnavy, Košic, Prešova a dalších slovenských a českých měst. To si dnes dost dobře neumím představit. Nejvíc ale jezdili do Prahy, kde dělali ty nejtěžší kusy – Mozarta, Smetanu, Dvořáka, a na jednom magnetofonovém pásku dokonce mám záznam, že v třicátém osmém dostala nabídku, aby odjela do Ameriky. Nabídky byly, ale když tady měla rodinu, bylo to asi těžké“.
Podle dceřiných slov byla Helena Bartošová neprůbojná, spíš tichá. To by se asi do dnešních poměrů vůbec nehodila. Její život byl ale naplněný vším, od piedestalu až po velké zdravotní potíže.
„Deset let jsem žila v uspořádaném prostředí, my děti jsme byly to první a poslední, měly jsme opatrovatelky a já jsem byla doslova hýčkaná. Nejkrásnější vzpomínka na maminku?“ – opakovala si otázku H. Jurasovová. „Snad na ty roky, kdy maminka zpívala Madam Butterfly a já jsem hrála s ní malou Butterfly, tatínek zpíval Pinkertona. Protože jsem byla dost mrňavá, tak jsem to dlouho hrála. Už od tří a půl roku. To jsem byla skutečně šťastná. Když jsem už rozum brala, tak se v Bratislavě objevil Emil Schütz, který zpíval konzula. Byl to ramenatý, krásný, černovlasý sportovec, tatínek byl spíš menší, a konzul Schütz mě z jeviště hrozně jemně odnášel do zákulisí“.
Emil Schütz byl o pět roků mladší než Helena Bartošová. Narodil se v Kostelci na Orlicí v roce 1910, zpěv studoval na konzervatoři v Praze a koncem třicátých let pohostinsky vystupoval v bratislavském SND.
„Emil Schütz, můj druhý tatínek, byl úžasný člověk. Pomohl i mně při studiu, o maminku se v posledních letech jejího života neuvěřitelně obětavě staral. Na stará kolena se totiž Helenka Bartošová s druhým manželem Emilem Schützem přestěhovali do Kostelce nad Orlicí, tam byli velice uznávaní, měli tam i své žáky a byli jmenováni čestnými občany města Kostelce. Dělali tam i koncerty. Atmosféra v tomto městě byla pro ně velice přející. Tam moje maminka dostala mozkovou mrtvici, ochrnula na půl těla a Emil ji devět roků opatroval. Nikoho k ní nepustil, on všechno dělal, vařil, pral, byl úžasně šikovný. Po smrti maminky krátce žil v Kostelci sám, byli jsme sice v kontaktu, ale nechtěl, aby ho někdo litoval. Ale já jsem se dozvěděla od jedné žačky, že mu tam bylo hrozně smutno. Navíc měl diabetes a v Kostelci mu museli amputovat jednu nohu. Tak přijel sem do Bratislavy, kde mu amputovali druhou nohu, a dožil u nás, v naší rodině. Měl svůj gauč naproti sekretáři, na kterém stála urna s popelem mé maminky a on si s ní každý den povídal. Když zemřel, pochovali jsme je společně v rodinné hrobce na martinském hřbitově.“
Helena Miškufová
Foto: archiv H. Jurasovové