Rozhovor

Přemysl Sobotka: Já krajany nerozděluji

Začátkem února se v Českém centru v Bratislavě setkala delegace senátorů Senátu Parlamentu České republiky vedená předsedou Přemyslem Sobotkou s krajany žijícími na Slovensku. Po tomto setkání jsem P. Sobotku oslovila otázkou:
Přemysl Sobotka

Pane předsedo, jak vnímáte pocity po právě skončeném setkání s krajany?
- Přiznám se, že jsem velmi mile překvapen pozitivním pohledem Čechů žijících na Slovensku, a když jsem slyšel o rozsahu kulturní a vůbec spolkové činnosti, velmi mě to potěšilo. Jsem nesmírně rád, že necelých padesát tisíc krajanů zde na Slovensku má takovou soudružnost a chce být v jednotlivých spolcích a klubech. Zároveň si uvědomuji, jaké tu mají problémy a že je třeba je řešit a vyřešit. Věřím, že jako Senát pro to uděláme maximum.

Jeden z problémů, který zazněl na setkání, bylo občanství České republiky pro ty kategorie občanů, kterých se netýkaly dosavadní novely. Právě před týdnem Senát opět podával návrh novely zákona o nabývání a pozbývání občanství ČR, ale tato změna se týkala jen krajanů ve Spojených státech. Myslíte si, že je možné do novely zákona zahrnout i problematiku dosud neřešených kategorií krajanů ze Slovenska?
- V této chvíli musí přijít vláda s návrhem zákona, který pojme všechny dílčí novely a stanoví komplexní řešení celé této problematiky. Abychom zvlášť neřešili problém Čechoameričanů a zvlášť Čechů ze Slovenska atd. Je to dluh, který vůči krajanům máme.

Občané České republiky jaksi s nedůvěrou vnímají krajany zejména ze západních zemí a o krajanech z východních zemí vědí pramálo. To se týká i Čechů na Slovensku. Myslíte si, že by se to dalo v Česku nějak změnit? A co by pro to mohl Český spolek na Slovensku udělat?
- To jste mě trošku zaskočila, protože nemám rád dělení na západní krajany a východní krajany. Pro mě jsou všichni krajané. Co pro to udělat? Prezentovat svoji práci a pokusit se ji na takové úrovni, na jaké jsme se třeba sešli dnes, sdělit. Neříkat jen to, co trápí, ale také to, co je dobré. A říci: český státe nebo český poslanče, senátore nebo velvyslanče, tady nám zkus pomoci. My na druhou stranu nabízíme to a to. Takže já krajany nerozděluji.

Ale já jsem třikrát absolvovala setkání krajanů z celého světa v rámci Týdne zahraničních Čechů v Praze a tam skutečně byl velký rozdíl mezi krajany ze Západu a z Východu, jednak v požadavcích vůči České republice a také v postojích.
- V Bratislavě jsem zaznamenal, že krajané zde táhnou za jeden provaz. Ale pak jsou země – nebudu je jmenovat – kde krajané jsou rozbiti na několik skupin a navzájem jsou nevraživí. To následně komplikuje i nám situaci. Nevíme, s kým máme jednat, jestli ten či onen spolek je ten dominantní. Myslím, že tady na Slovensku je to daleko stabilizovanější, a pak je i komunikace příjemnější.

Nedávno jsem četla výsledek jednoho průzkumu, co je prioritou u Čechů v České republice. V něm se vlastenectví objevilo na jedné z posledních příček. Napadlo mě, že by každý Čech, který se nejdřív cítí jako světoobčan nebo Evropan, měl nějakou dobu žít v zahraničí, aby trochu poznal, co to je láska k vlasti. Vy sám jste na setkání prohlásil, že jste nejdřív Čech a až pak Evropan.
- Děti v české republice bohužel nejsou vychovávány v tomto trendu a na vině jsou rodiče a škola. Zapomíná se na naše kořeny a historie se ve školách někdy učí prapodivným způsobem. Mnoho Čechů a Slováků prolévalo za svobodu Československa svoji krev. Neměli bychom zapomenout, kde jsme se narodili, kde máme svoje kořeny. Já ještě nyní, už tolik roků po rozdělení Československa, když zní česká hymna, jsem v pozoru a stále „slyším“ i tu druhou, slovenskou část. Dnes jsme byli přijati předsedou parlamentu a opět zazněly obě hymny. Je to možná jenom nostalgie, ale pro mě to bylo velice hezké a příjemné.

Vaše první zahraniční návštěva vedla do Bratislavy. Už jste zmínil návštěvu u předsedy parlamentu. S kým dalším jste jednali a o čem?
- Naše delegace jednala s prezidentem Ivanem Gašparovičem, premiérem Mikulášem Dzurindou a předsedou parlamentu Pavlem Hrušovským. Byly to velmi otevřené debaty. Šli jsme k jádru věci a hledali styčné body pro naši zahraniční politiku. Evropská unie je sice jeden celek, ale každý člen má své vlastní zájmy. My se Slovenskem máme mnoho podobných názorů. Věřím, že se nám podaří ještě s dalšími státy z višegrádské čtyřky dát dohromady společná témata, která budeme prosazovat. Takovými společnými tématy by mohla být například otázka vztahu k problémům Balkánu či Kosova nebo postoj k zemím, které chtějí do Evropské unie vstoupit jako je Turecko a Ukrajina. Jako ocenění naší návštěvy považuji i to, že se pan prezident jednání účastnil, přestože byl nemocný.

Jaký je váš osobní vztah ke Slovensku?
- Od roku 1958, kdy jsem byl na Slovensku poprvé, jsem si ho zamiloval. Mou láskou jsou hory. Mám dost prolezené a prochozené Roháče i Tatry. Před třemi roky jsem je navštívil znovu, ale už se mi zdálo, že ty kopce jsou nějaké vyšší a strmější. Asi proto, že jsem starší.

Pane předsedo, Český spolek na Slovensku už několik let organizuje celospolkovou turistickou akci v Žiarské dolině, kde si na symbolickém hřbitově připomínáme oběti hor, mezi nimi je i celá řada Čechů, je tam také pamětní deska Josefa Vavrouška a jeho dcery Petry. Můžu vás pozvat na tuto akci?
- To víte, že ano. Bude-li to jenom trochu možné, rozhodně se zúčastním. Jsou to kopce, které mám také rád.

MUDr. Přemysl Sobotka se narodil 18. května 1944 v Mladé Boleslavi. Po ukončení Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze nastoupil na chirurgické oddělení liberecké nemocnice, odkud po dvou letech přestoupil na rentgenologii. Od roku 1991 byl primářem. V tomtéž roce vstoupil do ODS, v letech 1990 - 1996 byl radním města Liberce a členem vedení liberecké nemocnice.
V současné době je MUDr. Přemysl Sobotka senátorem za liberecký volební obvod, za který byl zvolen již potřetí. Zároveň byl od počátku zvolen postupně místopředsedou, prvním místopředsedou a od poloviny prosince loňského roku předsedou Senátu Parlamentu České republiky. Současně je předsedou organizačního výboru, předsedou podvýboru Senátu pro státní vyznamenání, předsedou Regionálního sdružení ODS Libereckého kraje a členem Výkonné rady ODS a grémia ODS.
Z prvního manželství má dcery Věru a Martinu, v druhém manželství nevlastního syna Prokopa. Přestože již medicínu nevykonává, je zdravotnictví stále jedním z jeho hlavních zájmů a mezi koníčky hraje jednoznačně prim sport. Ještě než vstoupil do politiky, hrál závodně volejbal a věnoval se vysokohorské turistice. Dnes mu zbývá čas už jen na ty hory, kam každoročně vyjíždí s manželkou a partou kamarádů. Sám o sobě tvrdí, že má život strašně rád, měl ho rád a vždy se řídí heslem, že život se má prožít plně. Těšit se někdy ve stáří jen z úspěchů v práci, to prý není to nejkrásnější. Chce vzpomínat na to, co dělal, co zažil. Rád se stýká s lidmi, rád s nimi diskutuje. Rád si dá skleničku vína a zapálí cigaretu. „Proč bych to nepřiznal, to vše patří k životu!“
Helena Miškufová
Foto: Jiří Výborný