Rozhovor

„Milionář“ V.Čech

Pražská divadelní společnost Háta zavítala do piešťanského Domu umění s představením Na správné adrese. Komedie Marca Camolettiho s množstvím zdařilých a vtipných scének získala vyšší kvalitu vynikajícím hereckým obsazením. Vedle známých tváří jako Ivana Andrlová, Daniel Rous, Zbyšek Pantůček aj. zazářil v jedné z rolí Vladimír Čech. O tom, že jeho osoba byla jednou z nejočekávanějších, svědčil i spontánní potlesk publika při jeho vstupu na jeviště. Nebýt pevného začátku představení, dalo se s ním zajímavě povídat celé hodiny. Vladimír Čech, pohodový a usměvavý člověk, z něhož vyzařuje nesmírné charizma.

V období před rokem 89 jste působil v mnohých mimopražských divadlech, ztvárnil jste hodně zajímavých a náročných rolí, ale také jste byl na seznamu neobsazovaných herců. Jak si vzpomínáte na toto období?
Miloš Karásek Bylo to období, kdy jsem byl v divadlech v Olomouci, Kladně, Českém Těšíně. Vyjížděli jsme na týdenní zájezdy na Slovensko. Hráli jsme, večer jsme chodili do města, seznámili se s místními a ti nás moc hezky přijímali, protože se hrálo i v takových městech nebo vesnicích, kde se nikdy předtím divadlo nehrálo. Lidi nám donesli víno, hrála kapela, bylo to hezké.

Vy o tom velice pěkně mluvíte, nemáte na někoho ani trochu těžké srdce?
Ne, vůbec ne. Já jsem nijak netrpěl, nikdo mi neubližoval. Věděl jsem, že do Prahy do Národního divadla nebo do televize a filmu se nedostanu, a s tím jsem se musel smířit. Hrál jsem nádherné role v divadle na Kladně (Mercucia v Romeovi a Julii), mluvilo se o mně, psalo se o mně, ale nikdy to nevyústilo v žádnou nabídku. Největší prozření pro mě bylo, že po revoluci díky tomu, že jsem byl neznámý a nemohl se objevovat, nebyl jsem obsazovaný ani po revoluci. Nebýt Milionáře, asi by o mě nikdo nevěděl.

Když jsme u těch porevolučních letech, právě tehdy jste vstoupil do politiky jako poslanec České národní rady. Byly to časy krátce před dělením federace. Jak jste je vnímal?
Byla to rozjitřená doba. My jsme měli tenkrát dvě výjezdní zasedání výboru pro vědu, vzdělání a kulturu, jedno v Luhačovicích a druhé v Piešťanech. Tady jsem si přečetl vývěsku, kde byl napsaný materiál SNS, že česká vojska jsou připravena na hranicích se Slovenskem, Češi vysílají na Slovensko své špiony, kteří mají za úkol rozvrátit Slovensko uvnitř, a je třeba se tomu se zbraní v ruce bránit. Tehdy jsem se vrátil do Prahy dost rozčilený, protože to všechno bylo velice zbytečné. Dnes, když jdu někam do světa, všichni mi říkají, že je úžasné, že jsme se rozešli v klidu, což je velice důležitá věc. Možná si ani neuvědomujeme, co jsme dosáhli, ono to není vůbec běžné, že dva národy se dokážou v klidu domluvit a „rozejít na dva státy“. Dnes jsme si zadělali na to, že naše vzájemné vztahy jsou o hodně lepší než ve společném státě.

Šel byste do politiky i dnes?
Měl jsem nabídky od Hnutí nezávislých, abych za ně kandidoval do Evropského parlamentu, pak nabídku do Senátu. Myslím, že pokud bych kandidoval, byla by výrazná šance, abych uspěl. Oboje jsem ale odmítl. Když člověk vstoupí do politiky, je to závazek a měl by mít možnost tam něco dokázat. Pokud je člověk osamocený, nebo jako zástupce maličkého politického útvaru, tak to nemá smysl, protože se nedostane k informacím, ani k tomu, aby něco mohl vůbec ovlivnit. Za těchto okolností bych do politiky jít nechtěl.

Po konkurzu do soutěže Chcete být milionářem jste se stal ze dne na den slavným. Jak jste se vyrovnal s popularitou?
Spousta lidí mi tehdy říkala, „Nevíš, co tě čeká, nevíš, do čeho jdeš“. A opravdu. Na ulici vás poznávají tisíce lidí, oslovují vás, zkrátka jste pořád na očích. To, co nastane, je obrovská změna. Ale zase nebýt toho, třeba mě dneska nikdo nezná. Dnes můžu říct, že po třech letech moderování jsem teď klidnější, spokojený a je mi dobře.
Petra Zámečníková
Foto: autorka