Česká otázka

Čech a Němec. Poučná historie o zabití koček.
T. G. Masaryk

Vím ovšem, že to, co uvádím z Leroy-Beaulieu, platí o Rusech nynějších – avšak do jisté míry platí i pro dobu starší, mezi Rusy a národy germánskými byl tehdy vcelku týž poměr, jaký je nyní.
Než nechme Rusy stranou – jakýpak je rozdíl mezi námi Čechy a Němci?
Rozumí se, že jsem při svých slovanských studiích o tomto thematě mnoho uvažoval; snažil jsem se věc vypozorovat a formulovat. Nebylo mi to snadné – až náhodou přítel Němec jednou za řeči o charakteru Čechů a jich Němců sdělil mi následující skutečnou událost – maličkost, jíž je charakter Čecha a Němce znamenitě zachycen. Historie je dosti nevinná, jedná se v ní o zabití – koček; avšak historie je pro naši otázku výtečná, a proto ji podávám; ostatně, jak čtenář hned pozná, zabití několika koček stálo mnohem více myšlenek a citů, myšlenek a citů lidských, než jich stálo některé loupežné tažení v V. století, o němž nám historikové napsali celé folianty.
Na národnostním rozhraní severovýchodním koupil si (nedávno) statek Čech; můj přítel byl v kraji duchovním, měl příležitost historii pozorovat a dopozorovat.
Nový statkář, jak řečeno Čech, nenáviděl – kočky, měl proti těm zvířatům, jak se říká, idiosynkrasii, a proto byl všecek rozzuřen, když na svých dvou dvorech u svých šafářů nalézal hojnost koček. Šafáři chovali kočky proti myším. Jeden dvůr byl v české obci a byl na něm šafářem Čech, druhý dvůr byl už v německé obci, šafář byl Němec.
Můj přítel znamenal, jak se statkář pro kočky skutečně stával nervosní, i čekal, co z věci bude, neboť bylo mu nápadné, že prostě nerozkázal, aby se kočky odstranily. Přicházeje na dvory poprvé, podruhé, potřetí, vždycky se ptával šafářů a okolkoval, k čemu tolik těch koček mají – ale neřekl jim, že jich nechce vidět. Počtvrté se již tázal, zdali ty kočky „ještě“ mají.
Šafářovi Čechovi ty opětovné otázky pánovy nedaly pokoje – Němec zůstal klidný. Čech se poradil se ženou, jako že ten pán patrně koček nemá rád, a proto se usnesli, že je chuďata odstraní. Pán byl tomu velmi rád, ač nic neříkal. Na německém dvoře kočky však zůstaly – až když jednou pán už příliš nápadně chválil Vávru za to, že již nemá „těch koček“, šafář Schmidt se zeptal, přeje-li si pán, aby byly odstraněny. Pán k otázce potakal, a tak zmizely kočky i z německého dvora.
Avšak na dvorech se nadmíru plemenily myši – pan statkář poznal, že musí svou velkoměstskou idiosynkrasii podřídit ohledům národohospodářským, ač nechce-li, aby se sýpky staly myším královstvím.
A nyní se stejná historie odehrává opačným postupem. Pán po čase o kočkách počíná mluvit velmi zdaleka – patrně si tentokráte tím méně troufal dát přímý rozkaz; pak se zase obou šafářů jen dotazuje, nemají-li „ještě“ koček – Vávra zase se poradil se svou ženou: „Jářku, stará, nemyslíš, že si pán přeje mít kočky, když se tak po nich ptá?“ A když pán přišel potřetí nebo počtvrté, našel u Vávry kočky nové. Zase Schmidtovi pochválil Vávru, Schmidt zase se přímo otázal, má-li také pořídit kočky, a když mu bylo řečeno, že by to „snad neškodilo“ – byly konečně i na německém dvoře kočky rehabilitovány.
Vidíte – vysvětloval mi přítel Němec – tu máte Čecha Slovana a Němce Germána. Čech pán, kde by Němec prostě vyslovil své přání a vůli, neporučí přímo, ba ani nežádá, ale své přání svým podřízeným Čechem dá vycítit, dá se mu dovtípit; Němec šafář se nedovtipuje, ale mužně a odkrytě se po vůli pánově táže, a ten se mu musí nechtě rozhodnout. K určitému rozkazu, co poručeno, koná.
Případ ten – přítel pokračuje – velmi mne zarazil a dal mně myslit. Tázal jsem se sám sebe – který z obou šafářů je milejší … líbí se mi více Čech, je v poměru obou více citu, něžnosti, anebo jak bych to nazval; ovšem je i naše německá přímost a mužnost pěkná, ale není tak milá. A co byste řekl – táže se přítel –, jak otázku rozhodl statkář Čech? Tázal jsem se ho na věc – jemu, zdá se mi, německý šafář jaksi imponoval …
Pravíte: německá „přímost“ – přerušuji svého lidového psychologa; jaká je tedy v tom českém napovědění a dovtípení „nepřímost“? je to jen nepřímost, ale nevidím v tom – pokračuje můj besedník po krátkém rozvažování - neupřímnosti, nic falešného, je v tom pouze něco měkčího, jemnějšího, anebo jak bych to řekl …
To je moje historie o kočkách – ujišťuji, poučila mne mnohem více než všecko, co jsem si od nejstarších dob až podnes z literatury o charakteru Čechů a Němců shledával. Často a opětně jsem si věc analysoval – nešlo mi dlouho z hlavy to slovo o německé přímosti. Vzpomínal jsem si, že nám Slovanům, a obzvláště nám Čechům, vytýkají jakousi falešnost a lživost; vzpomněl jsem si, že my sami si to vytýkáme – Dostojevskij například kárá ruskou nepravdivost. I hledal jsem, zdali v té netroufalosti a měkkosti našeho českého statkáře není právě netroufalost člověka, jenž si lidem netroufá podívat do očí, tedy netroufalost člověka přece jen neupřímného? Avšak – přemýšlel jsem – proč pak Rusové mají dvojí slovo pro lež (lgať – sorvať)? Není to ukázání, že je dvojí lež? A nevykládá se naše česká „faleš“ do jisté míry tím, že nejsme samostatni, kdežto v jádru svém nejsme falešní a neupřímní, pouze „nepřímí“ (jak řekl můj přítel)? Této nepřímosti Němci a jiní Neslované nerozumějí – avšak – lekl jsem se opět – nevede tato nepřímost snadno ke skutečné a nepěkné neupřímnosti? Ale co – hájí se ve mně Čech – nevede ta německá přímost k drzosti a hrubosti?
Svěřil jsem své pochybnosti příteli. Obratem pošty dostal jsem starou odpověď – tak určitě byl u věci rozhodnut. „Srovnejte přece – radí zároveň – kázání svých českých a našich německých reformátorů, třeba Husa a Luthera, uvidíte (sit venia verbo) Vávru a Schmidta. Copak nepochopujete, že do vaší české měkkosti musila se přimísit germánská pevnost Wiklifova a později Lutherova?“
List mne potěšil, ale i nepotěšil – bez Wiklifa by to nebylo šlo? A pomohl nám Luther?…
Nebylo by nám možné – vím, že se při těchto úvahách byzantští císařové, píšící o Slovanech, v hrobě obracejí – zvykat si, když už jsme tak měkcí, vlastnímu pevnému předsevzetí, takové autosugesci ve větším slohu, donutit sebe samého sám, tak, jak ti sedláci prosili slavný úřad, aby jim bylo poručeno dělat silnici, které tak tuze potřebovali …
Před Karsem dva ruští mužikové vojáci dívají se na pevnost.
A. Vezmeme ji?
B. (Obzírá pevnost jakoby znaleckým okem). Nevezmeme, není možná.
A. …Jestliže nám rozkážou?
B. … Vezmeme – rozumí se …
A ten tak měkký, nebojovný mužik, jak Leroy-Beaulieu říká, stává se nejlepším vojákem, měkký člověk stává se udatný k neuvěření. Všecko tedy tkví v tom, abychom sobě rozkazovali my sami, ne cizí …