Diplomatická pohádka

Lenka Procházková

Tenkrát v té zemi nefungovalo už skoro nic, jen státní tajná policie měla pochopitelně nejmodernější techniku. Odposlouchávala telefony, prosvěcovala dopisy, zabavovala balíčky knih na poště i rukopisy z vazáren, často vzala do vazby i autora. Poslat rukopis třeba nakladateli do Kanady stálo tolik hrozné námahy a nervů, že to nestálo za to. Nám už pomůže jenom zázrak, říkali si smutní spisovatelé v té zemi. A tak jednoho dne přijel do Prahy cizí diplomat.
Nebyl už mladý, ale v hloubi srdce to byl úžasný a úplně nevyužitý dobrodruh, což jeho žena tušila. Ve skutečnosti se jmenovali jinak, ale nebylo by diplomatické to prozrazovat, takže jim budeme říkat Hary a Mata. Do Prahy byli vysláni z Německa. Nebo snad velvysláni? Ne, Harymu úplně postačí nižší šarže, třeba chargé d´affaires. I tak dostali moc pěkný byt v přízemí staré vily.
Když stěhováci zavěsili poslední obraz a odjeli s prázdným vozem zpátky do Německa, sedla si Mata k oknu, zamyšleně hleděla do setmělé zimní ulice a povzdechla si. „Je to krásné město, ale smutné. Kdoví, jestli tu najdeme nějaké přátele.“ „Nemusíme je hledat,“ ujistil ji Hary a cvrnkl nehtem do tajného seznamu. „Jestli chceš, pozveme je na večeři hned v neděli.“ Mata chtěla a rovnou si naplánovala, že udělá srnčí na smetaně.
Ale v metropoli srnčí nesehnala a to ji velice sklíčilo. Hary se na její utrápenou tvář nemohl dívat, a tak sedl do svého červeného auta s cedulkou CD a zajel nakoupit do nejbližší německé vesnice. Ještě předtím o účelu své cesty hlasitě mluvil v hale a Mata mu stejně hlasitě diktovala seznam koření. Pochopitelně počítali s tím, že jejich krásný diplomatický byt je odposlouchávaný. A to taky byl. Ve všech místnostech, dokonce i na WC a ve spíži měli miniaturní štěnice značky Siemens. (Milý čtenáři, nebuď hned podrážděný a uvažuj logicky! Výrobce štěnic je odpovědný za jejich kvalitu, ale v žádném případě nemůže odběrateli mluvit do toho, ke komu budou nasazeny.)
Ilustrace: Cecílie Jílková-Stochov Když se v sobotu v noci Hary šťastně vrátil, viděla Mata, že má plné auto balíčků. V pracovně přestříhal provázky, odlepil víka krabic a pak s úsměvem dobrodruha třídil propašované knihy podle jmen autorů ze svého seznamu.
A pak už přišel nedělní večer. Okna vily útulně zářila do sychravé tmy, když u dveří zazvonil první host. Měl společenský oblek mírně provoněný naftalínem, předpisově utaženou kravatu a v ruce maličko namrzlou květinu. Nevěděl, proč ho ti noví Němci pozvali, a protože byl skeptik, obával se, že to bude diplomatická nuda. Ovšem když uviděl Matu v bílé krajkové zástěrce a nasál vůni srnčího na smetaně, uklidnil se. Další spisovatelé přišli s manželkami a básník dokonce s milenkou, což všichni hosté před svými hostiteli diplomaticky tajili, prostě drželi basu. Ale hned po první base moselského se ukázalo, že Mata a Hary nejsou úzkoprsí, že naopak jsou schopni všeho, dokonce i riskantního pašování knih vydaných v exilu.
Zatímco kávovar přebublával kávu a Siemensovy štěnice ten zvuk perfektně zaznamenávaly, rozbalili autoři své dárkové balíčky a každý podle své povahy přemáhal dojetí. Vrchol večera však teprve přišel. To když Hary dal kolovat cedulku se slibnou větou o tom, že všechny potřebné rukopisy, ba dokonce i nebezpečnou korespondenci dvakrát měsíčně bezpečně doručí za hranice na německou poštu. Teď už bylo zřejmé, že zázraky se dějí. A tak přítomní spisovatelé povstali, otřeli pusy do damaškových ubrousků, a přestože byl už leden, zazpívali, o tiché svaté noci. A když se pak povzbuzeně potáceli temnou zahradou k brance, cítili zřetelně pod patami, jak se osud obrací, že staré zlé časy končí a nad městem už svítá do lepších.
A zatím muž, který to způsobil, už spokojeně a hluboce spal, jak se patří na diplomata, kterého v devět ráno čekají v úřadě. Mata ještě myla nádobí, ale nepřipadala si osaměle, společníkem jí byly dobré představy. (A co si představuješ ty, milý čtenáři? Čekáš záludnost? A proč? Co ti vadí? Že Hary je Němec? Dokonce Němec ze starší generace? A co by podle tebe měl být? Mladý Američan? Moderní pitomeček, co věří v jogurty a hraje tenis? Takový, že by chtěl pašovat českou literaturu do světa?)
Ale i Mata chtěla být pro nové přátele užitečná, a tak se rozhodla, že každému uplete svetr. Hned příště jim změřila ramena, délky paží a objem pasu a pak už ve vhodné chvilce svého cestujícího diplomata poprosila o prvních šest klubek bílé vlny a jehlice číslo osm. Než se přehoupl únor, měla už dokončené oba rukávy a celý zadní díl a v půli března slavnostně předala bílý svetr s fešáckým véčkem prvnímu spisovateli. Padl mu tak skvěle, že se obával chodit v něm po ulici, aby si lidé nemysleli, že se zapletl s nějakou mladou ženskou. Ale na zahrádce ho nosil ještě i v dubnu.
To už Mata dávno pletla temně fialový pulovr pro spisovatele skeptika, který tou dobou dopisoval svůj nejlepší román. Když pyšně přinesl ještě teplou kopii Harymu k odeslání do Toronta, dostal od Maty odměnu z hebké vlny. Zatímco si zkoušel pulovr před zrcadlem, listoval Hary v jeho rukopise, pomalu pouštěl mezi prsty tenký průklepový papír a za opáleným čelem, neboť to už byl červenec, mu pluly dobrodružné myšlenky. Ta nejlepší mu uvízla natrvalo.
V září načala Mata růžový svetříček pro básníkovu milenku. Tentokrát jí šla práce pomaleji, protože Hary odmítl navazovat klubka, místo toho stál u okna a rozvíjel svou uvízlou myšlenku. Mata pohmatu nahazovala oka a přes obroučky kulatých brýlí pozorovala svého diplomata. „O čem přemýšlíš?“ - „O novém autě. Hlavně aby mělo větší kufr.“ - „Skvělý nápad,“ usmála se Mata, protože věděla, že brzy začne knižní veletrh ve Frankfurtu.
Toho dne, kdy veletrh skončil, sešila všechny díly růžového svetříčku a rozložila hotové dílo na křeslo, aby Hary, až v noci přijede s knižními novinkami, viděl, že se taky neflákala. Pochopitelně byla zvědavá i na to nové auto, ale hlavně ji zajímalo, jestli Hary přivezl ten správný odstín tmavomodré vlny.
V pět hodin ráno konečně zaskřípal v zámku klíč. Nejdřív se probudily Siemensovy štěnice, pak i Mata. Pospíšila do haly a hned uviděla na odkládacím stolku igelitovou tašku vyboulenou klubky. Hary se opíral o dveře, pomalu zvedal do červena znavené oči, ale v koutcích úst mu cukal vítězný úsměv. Když ho Mata políbila, poznala, že v noci vykouřil tisíc a jednu cigaretu, ale diplomaticky to nekomentovala a šla napustit vanu. Jenže Hary koupelnu bez zájmu minul a svalil se tak, jak byl, v kožené bundičce a v cestovních botách, do postele. Zachraple ženu požádal, aby ho vzbudila v půl osmé a pak už usnul spánkem úspěšných dobrodruhů. Mata mu něžně zula boty, pak zhasla lustr a šla se podívat na tu modrou vlnu.
Potěšilo ji, že vybral přesně ten námořnický odstín, po kterém toužila. Jiný by totiž k blankytným očím spisovatele filozofa nepasoval. Ale když vysypala klubíčka z tašky, zjistila, že jedno schází, bylo jich jenom pět. Odmítla myšlenku, že by se diplomat spletl v počtech a usoudila, že šesté klubíčko zapadlo mezi knižní novinky. A tak se po špičkách vkradla do ložnice a v kapse kožené bundičky nahmátla klíčky od auta. Pak si přehodila plášť a vyšla do zahrady. Vdechla ostrý jitřní vzduch, odemkla branku a zvědavě se rozhlédla svažitou ulicí. Lampy ještě svítily, ale žádné nové auto se značkou CD neviděla. Užasle zamrkala a bezradně přešla vozovku k místu, kde Hary vždycky parkoval, když ještě měli červené auto s malým kufrem. Nejspíš to nové s těžkým nákladem odvezl na ambasádu, usoudila rozmrzele, protože myslela na šesté klubíčko. Přiznejme, že ji ta přehnaná opatrnost diplomata i trochu navztekala, ale hned si připomněla Haryho únavu a zjihla. Upeču mu k snídani bábovku, rozhodla se a mrkla na hodinky, jestli to do půl osmé stihne. Pak její pohled sklouzl na jiskřivou dlažbu, zaostřil a strnul. To, co viděla mezi dvěma otisky po pneumatikách, byl nepochybně maličký zbytek rozmotané vlny.
Nejdřív se rozhlédla prázdnou ulicí, potom se shýbla a sevřela do dlaně ten hebký tmavomodrý chomáček. Vlákno však nebylo přetržené! Viselo z její ruky a pokračovalo dál svažitou ulicí, takže pochopila, že je to znamení. Zapnula si všechny knoflíky, ohrnula límec kabátu k uším a začala motat.
U třetí lampy ji přešel úžas, probrala se z malátnosti a zrychlila pohyby prstů, protože si připomněla, že pak chce ještě péct tu bábovku. Buď povolily brzdy, nebo je to práce zlodějů, uvažovala, aniž by rozvinula třetí možnost.
Navíjela modrou vlnu do klubka, kráčela vozovkou a v oknech domů se začínaly rozsvěcet první kuchyňské lampy. Upeču mu teda jenom štrúdl, smířila se s kompromisem a dýchla si do prokřehlých dlaní. Pak silnice začala stoupat, brzdy to teda nebudou, pochopila Mata, ale nezpomalila, klubko už bylo poloviční.
Nestihnu ani ten štrúdl, pomyslela si rozmrzele, a čí je to vina? Po chodnících už spěchali první lidé k ranním tramvajím, ale bez ohledu na jejich podezíravé oči motala dál, i když pomaleji, neboť stopa dávno uhnula z vilové čtvrti a v táhlém oblouku se vracela do centra. Volně smotané šesté klubíčko už dosáhlo velikosti míčku, když Mata při svém automatickém pohybu prstů ucítila, že se vlákno napíná. Zvedla unavené oči a zastavila se. Byla u cíle.
Tenký modrý proužek vedl ze silnice na chodník, v těsném doteku obkroužil kandelábr a pak v rovné lince mířil po betonovém nájezdu do vrat garáže. Vrata byla pochopitelně zavřená. Ale Matě už stačilo, co namotala, a nápis na garáži jí taky stačil, aby pochopila, čí je to vina. Přetrhla vlákno, schovala klubko do kapsy a rozběhla se zpátky.
(Milý čtenáři, i ty jistě tušíš, jací zloději ukradli to nové auto a proč. Možná se i škodolibě usmíváš, protože jsi ten vývoj pochopitelně čekal: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne! Takže je lepší pro vodu nechodit? To je dilema, kterým se teď nemůžeme zdržovat.)
Chudinka Mata! Sotva stačila uvařit kávu a probudit Siemensovy štěnice, už zvonil budík a probudil i Haryho. Zatímco se sprchoval a hvízdal si při holení přerušovanou znělku úspěšných dobrodruhů, v garáži uprostřed města se už dychtivé ruce úředních zlodějů probíraly ve velikém kufru nového auta s cedulkou CD. „Chtěla jsem ti upéct bábovku,“ začala oklikou Mata, když její oholený a voňavý diplomat přišel do kuchyně. Ale on jen mávl rukou, pak vytáhl z kapsičky saka protokolární pero a veselými tahy napsal na ubrousek: JE BÍLÉ A MÁ SKLAPOVACÍ SEDADLA, MILÁČKU!
Mata si to přečetla, vzdychla a zpomaleným pohybem sáhla po protokolárním peru. Měla drobné úhledné písmo, jak se sluší na pletařku krásných svetrů, a tak se její smutná zpráva o situaci vešla na zbytek ubrousku.
Hary si to přečetl a hned běžel k oknu. Pak se vrátil k posmrkující Matě a na další ubrousek napsal: VZHLEDEM K TOMU, ŽE V AUTĚ BYLA KROMĚ KNIH TAKY KOPÍRKA A KRABICE S BARVAMI, OBÁVÁM SE, MILÁČKU, ŽE NAŠE MISE TADY SKONČILA.
O týden později, v deštivém prosincovém ránu, zastavilo ve svažité ulici veliké stěhovací auto. Večer se s plným nákladem rozjelo zpátky do Německa. Mata a Hary osaměli ve svém prázdném, tmavém a studeném bytě, protože jim diplomatické služby vyply proud a letenky měli až na druhý den. „Myslíš, že vypli i odposlech?“ napadlo Matu, když rozkládala na parketách dvojitý spací pytel. Hary to diplomaticky zvažoval a vtom se na chodníku pod oknem ozvaly známé hlasy.
Přišli všichni, i básníkova milenka v růžovém svetříčku. Jediný v obleku byl spisovatel filozof, jehož modrá vlna se právě stěhovala zpět do Německa. Každý přinesl židli, svíčku a láhev vína. Ten v bílém svetru dokonce táhl tahací harmoniku, kterou po půlnoci opravdu roztáhl. S takovou slávou neodchází do ústraní ani státníci, napadlo Haryho v šedavém svítání, když na ulici zahoukal objednaný taxík.
(Co brbláš, milý čtenáři, kdo ti řekl, že tohle je konec?)
Ve stejném večeru, kdy Mata dopletla zadní díl tmavomodrého svetru, se o několik set kilometrů dál na východ v jednom nenápadném ateliéru sešli všichni spisovatelé z předchozích stránek a převzali od sochaře krásnou bronzovou plastiku ve tvaru nadživotní medaile. Na podstavci měla nápis: HARYMU ZA ZÁSLUHY O ČESKOU LITERATURU. „Jak mu to ale dopravíte?“ staral se sochař. (Ty to taky nevíš, milý čtenáři? Ale vždyť je to nabíledni. Normálně to do Německa převezl takový mladý Američan, schoval plastiku do futrálu na tenisovou raketu.)
V polovině ledna dopletla Mata poslední díl modrého svetru. Hary zrovna seděl na gauči a zálibně pozoroval bronzovou medaili umístěnou nad krbem. „Fertig!“ vydechla Mata a podložila si bolavá záda polštářem. „Je skvostný!“ pochválil jí svetr diplomat. „Přinesu na oslavu nějaké víno,“ rozhodl se a labužnickým krokem odešel do kuchyně. Při vybírání značky se trochu zdržel, pustil si totiž rádio.
Vrátil se bez láhve, zato s nakrčeným čelem, ale ani Mata nevypadala příliš spokojeně. „Teď se mi zdá, že mu bude těsný,“ starala se a natahovala v dlaních námořnický svetr. „V té souvislosti mám pro tebe dvě zprávy,“ uvedl diplomaticky Hary. „Ta špatná je, že si ho zatím nemůže vyzkoušet. A ta dobrá, že mu pak určitě nebude těsný. Ve vězení nikdo neztloustne.“
A to byla pravda. Když si spisovatel filozof poprvé oblékl námořnický svetr, padl mu jako ulitý. „Vypadáš v něm jak strážce majáku,“ usmívala se přejícně jeho manželka, která předtím několik měsíců svetr opatrovala a občas ho brala na procházku, aby nechytl moly. Ale teď bylo zrovna léto, a tak se tmavomodrý svetr dočkal svých slavných dnů až v chladném listopadu.
Tehdy si jej spisovatel filozof oblékal pod bundu, aby mu na tribuně, odkud jako z majáku pozoroval a oslovoval rozvlněné moře občanů, nebyla zima. Občanům zima nebyla, protože jich byl milion a skoro pořád tleskali.
Koncem prosince se ale oteplilo, nastaly jasné průzračné dny a v tom nejkrásnějším, kdy nad nádvořím Pražského hradu vysvitlo slunce, byl spisovatel zvolen prezidentem. Přijal to s klidem filozofa, který dobře ví, že Nejvyšší pletař si jednotlivé díly příběhu sešívá sám a že není radno mu oponovat.
Nezívej, milý čtenáři, klubko našeho vyprávění je už u konce. Mata má konečně čas načít svetr i pro Haryho, který se právě chystá načít memoáry. Protokolární pero je připraveno a čeká, až Hary přinese láhev moselského, naplní sklenky a chytne inspiraci.