Naše příběhy

Život plný pestrých barev

Jako oáza s nejrůznějšími květy ve všech barvách duhy jeví se jeden dům uprostřed vesnice, která před léty vyrostla poblíž dřevozpracujícího kombinátu v Hencovcích na východním Slovensku. I vevnitř, v rozlehlém obývacím pokoji, dominují barvy - na zařízení, na pohovkách, na zdech plných obrazů zátiší a krajinek.
PhDr. Marie Petro-Vencelová, rozená Kráglová, sedící v křesle, sleduje můj obdiv a říká:
Z rodinného archivu PhDr. M. Petro-Vencelové „Bylo tomu tak po celá dlouhá léta mého života: vše, co vidím, intenzivně vnímám barvami. Proto mě, kromě jiného, upoutala technika barvení látek, které se říká batikování.“
Teď si to plně uvědomuji: jeden přehoz přes křeslo je batikou zbarvený do modra, další je rudý, jiný kvete žlutě. Pestrá paleta barev v přirozeném souladu a harmonii.
O paní Marii je známé, že její batiky znají lidé od Karlových Varů přes Prahu, Brno, Bratislavu až po východní Slovensko. Své batiky prezentovala na mnoha výstavách, o této technice uveřejnila řadu populárních i odborných článků, pro zájemce pořádala besedy a diskuse. Dokonce sama je autorkou nové zajímavé techniky batikování.
Její umělecká tvorba se ovšem neorientuje jen na batiku. Říká:
„Jednou jsem ve výloze knihkupectví viděla knihu o keramice. Zaujala mě. Koupila jsem si ji, prostudovala a začala dělat první pokusy s keramikou. Upoutala mě zejména technika glazurování. Podívejte se na ty talíře,“ pobízí mě. S velkou opatrností beru do ruky čtyři keramické talíře, na každém z nich je jiný přírodní motiv:
barvy jara, barvy léta, barvy podzimu, barvy zimy - čtyři roční období překrásně ztvárněné technikou glazurování.
Dar vnímat krásu, vidět krásu a milovat krásu pravděpodobně zdědila. Dědeček byl akademickým malířem, na gymnáziu v Jevíčku učil malbu. Tatínek, stavitel, přišel z Čech na Slovensko v roce 1918, podílel se na výstavbě škol a nemocnic na Pováží, od Čadce až po Myjavu. V roce 1939 však musel ze Slovenska odejít …
„Tatínek rozvíjel můj vztah k hudbě i malování, maminka, učitelka na dívčí škole, vztah k ručním pracím. Vyrůstala jsem mezi obrazy a v hudebním prostředí. Od čtyř let jsem se učila hrát na klavír,“ zamýšlí se a dodává: „Ještě něco musím říct. Byla jsem vychována v masarykovském duchu, v duchu čestné demokracie.“
Ve vyprávění na chvilku udělala přestávku a řekla: „Podívejte se na ty knížky,“ ukázala směrem k rozlehlé knihovně, „na ty tři.“
Starostlivě, až s jemným pohlazením, vzala knížky do rukou a řekla: „Tyto knížky prezidenta Masaryka jsem dostala od svých rodičů. Nesmírně si je cením. Je to velmi zajímavá památka, v jedné z nich je originální podpis a věnování.“
Otevřela první stránku a s rozechvěním v hlase čte: „Přeji vám zdraví a vše dobré. S přátelským pozdravem T. G. Masaryk. Datum: 19.6.1932.“
Dlouhou chvíli držela knížky v ruce. Pak řekla: „Jsou to ohromně vzácné věci. Tyto knížky schovávám jako největší poklad.“
O paní Marii jenom moc málo lidí ví, že po ukončení gymnázia absolvovala nadstavbové studium pro zdravotní sestry, ve studiích pokračovala a stala se učitelkou předmětu péče o nemocné, později vystudovala filozofickou fakultu, kde získala doktorát, se studiem neskončila ani v seniorském věku a na univerzitě třetího věku získala diplomy z architektury, etnografie a folkloristiky, později i z dějin umění. A to jí bylo již sedmdesát let!
Na důkaz rozkládá na stůl diplomy o absolvování těchto studijních oborů.
„V prosinci 1999 jsem prožila velmi těžkou operaci na neurologii v Brně. S takto těžce nemocnou se se mnou oženil lékař - neurolog, který se dodnes o mě stará po zdravotní i psychické stránce. V současnosti se ještě navíc zabývám alternativní medicínou a také pravidelným cvičením mozku biologickou zpětnou vazbou, biofeedbackem. Během své léčby jsem získala i certifikát, který mě kvalifikuje k používání této metody v psychologické praxi. Mám radost, že jsem to dokázala. A aby toho všeho ještě pořád nebylo dost,“ usmívá se, „dlouhá léta jsem působila jako průvodkyně na poznávacích zájezdech do zahraničí.“
Obdivuji úžasnou energii, obrovský elán a optimizmus, jaký z doktorky Marie Petro-Vencelové vyzařuje. Zřejmě i ona zpozorovala, že nad tím přemýšlím. Opět se usmála úsměvem, jaký nikdy nemizí z její tváře a dodává:
„A to mi letos v létě bude osmdesát!“
„Osmdesát?“ žasnu, „vypadáte o mnoho, mnoho let mladší! Jak se dá takového svěžího stavu těla i ducha dosáhnout?“
„Podívejte se: moje knihovna obsahuje hodně přes tisíc titulů knih z různých vědních oborů a neustále objednávám další a další nová vydání. Přestože mám zdravotní potíže, neustále studuji a studuji. Stále se učím. Intenzivně studuji celý život. Největší radost mám z toho, když můžu své poznatky a zkušenosti odevzdat lidem, kteří dovedou vnímat hloubku a nádheru života. Kteří dokáží mít radost ze života. Tak jako já,“ dodala svým podmanivým úsměvem.
Jozef ČERVÍNKA
Foto: rodinný archiv PhDr. M. Petro-Vencelové