Reportáž
Česko-slovenské off-road v Karpatech

V Koločavě se čas loudá

Šest nissanů, čtyři toyoty a jedno mitsubishi mířily od Košic směrem na slovensko-ukrajinskou hranici v rámci česko-slovenské expedice off-road do části Karpat v Zakarpatské Ukrajině, kdysi bývalé Podkarpatské Rusi. Expedici do Karpat tvořilo 10 vozidel V této expedici bylo jediné slovenské vozidlo s posádkou, která zastupovala Slovensko-český klub v Slovenské republice, jenž je nyní vydavatelem České besedy. A nutno dodat, že zejména ke konci expedice udělala pro posádky dalších vozidel více než hlavní organizátor z ČR. A protože je v letních měsících možné cestovat na Ukrajinu bez víz, což možná někteří využijí, podělíme se o poznatky z této cesty.
Několik kilometrů za hranicí je lépe vůbec nezastavovat, protože se kolem vozidla hned seběhne nespočet dětí, žádajících cokoli. Pověsti o nekvalitních ukrajinských cestách se ukazují jako nepravdivé, od Užhorodu jsme v koloně našich terénních aut pokračovali dál na východ po úplně nové široké skvělé cestě. Od místního průvodce jsme se dozvěděli, že tato polodálnice by po dokončení měla vést až do Kyjeva. Nicméně dnes je z 800 km hotových asi jenom 150.
Při každé zastávce se kolem seběhlo hodně dětí Od Mukačeva však dobrá cesta pro nás končí a my jsme zamířili do pohoří Volovec. Zanedlouho jsme pocítili značný rozdíl nejen na cestách. Z relativně moderní země s množstvím novostaveb jsme se ocitli na chudém venkově a ještě tak o půlstoletí zpátky. Běžným dopravním prostředkem je tu koňský povoz, asfaltka místy připomíná tankodrom, auta – nějaké staré žiguláky a v lepším případě 30letý mercedes – jsme potkali jen občas. Společenský život ve vesnicích se odehrává přímo u cesty, skoro všichni posedávají před domem, debatují a sledují, co se děje kolem.
Obdivovali jsme staré dřevěnice a kroutili hlavami nad způsobem poslední modernizace - obkládat tyto roubenky bílým plastovým obkladem, případně natřeným na fialovo.
Náš patrol a další tři vozy druhý den zamířily do kopců, kde jsme nechtíc strávili tři dny. Pro nemotoristy, resp. pro ty, kteří nevyznávají off-road, je to zbytečné ničení vozů a vytváření adrenalinových situací. Proto jen krátce: Brzy jsme narazili na mezinárodní plynovod a po jeho trase jsme se po pár kilometrech dostali zhruba v 1000 m nm. nad pásmo lesa. Zbytky po stavitelích tohoto díla jsou všude, kusy rour, polámaná rypadla, lana. Později jsme se trochu spustili hrozně prudkým svahem a přišel na řadu naviják, mačeta, sekera, motorová pila a k tomu liják, spíš průtrž mračen vystřídaná dlouhotrvajícím deštěm. Všechna auta zápasila s podobnými problémy, domlouvali jsme se vysílačkami. Nám se na druhý den podařilo dostat dolů, ale žel, na nesprávném břehu řeky. Jediný most zde před třemi roky vzala voda a vzhledem na vydatné deště byla řeka neprůjezdná, nemohli jsme tedy použít brod pro krávy. Jediná pomoc byla ve vesnici. Přes vratkou lávku na laně jako z filmu o Indiana Jonesovi jsem se dostal na druhou stranu a po několika hodinách a mnoha neúspěšných pokusech se mi nakonec podařilo přemluvit toho nejméně opilého šoféra stařičkého zilu snad z roku 1953, aby nás přes brod převedl tak, že patrol přejede řeku ve stínu vlny, kterou zil rozrazí. Pár dolarů, láhev alkoholu a šofér zilu je neskutečně vděčný. My také.
Busta Ivana Olbrachta Po 30 kilometrech dál, v Mižhirji, jsme se připojili k „soft“ skupině, která si docela dobře zajezdila: chvíli po kopcích, a pak, vzhledem na orientační schopnosti organizátora expedice, asi 100 kilometrů po as faltce. Den se skončil zase mokře. Protože v ubytovně nefungovala elektřina, tak jsme si neměli kde usušit věci a o teplé vodě jsme mohli jen snít. Vykoupali jsme se tedy v nedaleké ledové vyvěračce.
Pamětní deska K našemu údivu organizátor expedice druhý den ráno vyhlásil, že si takový průběh tedy nepředstavoval, sbalil se a odjel domů, do Čech. Ani v nejmenším ho netrápilo, že v horách zůstali čtyři lidé a dva vozy. Museli jsme jim pomoct. Nemá smysl vyjmenovávat, v kolika hospodářských dvorech jsme sháněli nějaký mechanizmus, který by byl schopen vyjet do strmého kopce a dvě uvízlé toyoty vytáhnout. Zily, uraly, krasy a jiné „gruzaviky“ prostě nebyly schopné jízdy, na náhradní součásti se čekalo měsíce. Nakonec se nám podařilo sehnat pásový lesní traktor, ale objevil se jiný problém, tyto pasáky mají vstup do lesa zakázaný. Bylo nutné sehnat povolení od ekologické instituce a také povolení od plynařů v Užhorodě. To by trvalo týdny. Tak jsme zvolili jednodušší řešení: místní pastýř Ivan, moc dobrosrdečný člověk, na koni vyvezl nahoru do lesa k dvěma českým posádkám kladku, lana, další potřebné věci i potraviny. Obě posádky se pak spustily dolů podobným způsobem jako my.
Nakonec jsme se vydali do Koločavy. Tak tady za první republiky, kdy tato část jako Podkarpatská Rus byla její součástí, sloužili čeští četníci, tady se odehrával příběh Nikoly Šuhaje a Eržiky, který tak emotivně zachytil Ivan Olbracht. Bůhví, jestli se zde od té doby mnoho změnilo. Nám se zdá, že asi moc ne. Jako kdyby se tu čas víc loudal. Ale v Koločavě stojí socha Ivana Olbrachta, na muzeu, o které se stará zdejší učitelka, má i pamětní desku stejně jako Nikola. A na místním hřbitově je pochovaná Eržika.
Zarazilo nás, kolik tamních lidí odpovídalo česky. Jistě, s ukrajinským přízvukem, ale snažili se. Až později jsme se dozvěděli, že to nejsou žádné pozůstatky českého působení, ale že lidé tohoto kraje, milí, přátelští a ochotní nezištně pomoct, jezdí do Čech za prací.
Matúš Miškuf
Foto: autor