Richenza

MUDr. Antonín Polách
MUDr. Antonín Polách Debutoval v roce 1990 románem Stín Persepole z doby achajmenovské Perské říše (546 - 490 př.n.l.). Druhá kniha popisuje život věrozvěstů Cyrila a Metoděje s názvem Bratři ze Soluně. V roce 1998 vydal knihu Herodes - židovský král, která má letos vyjít v druhém vydání s původním názvem Bože, postavil jsem ti chrám. O době nástupu krále Zikmunda Lucemburského na uherský trůn je román A stanu se králem (2001). Vloni vyšel zatím poslední historický román, tentokrát o impozantní postavě českých dějin ze začátku 14. století Alžbětě Rejčce s názvem Richenza.
Byl zakládajícím členem Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace v Popradě. V současnosti žije a pracuje v Rakousku.

Válka královen na počátku čtrnáctého století je už více než sto let tématem českých dějin. Co vedlo obě Elišky, Přemyslovnu a Rejčku k tomu, že spolu vedly nekompromisní boj a v jejich jméně umírali lidé a trpěla země? Zejména jestliže jedna z nich, Eliška Rejčka, netoužila po moci a chtěla se v klidu věnovat umění a svým libůstkám, zatímco Eliška Přemyslovna se snažila důsledně kráčet ve stopách svého otce Václava II. a děda Přemysla Otakara II. Logikou věcí se ty dvě měly vlastně neškodně minout. A přece mezi nimi vzplál nesmiřitelný konflikt, který musel skončit záhubou jedné z nich.
Tento román se snaží najít odpověď právě na tuto otázku. Proč vlastně? Zastihujeme Rejčku – nevlastní matku Elišky Přemyslovny, ač je dělily jen čtyři roky věku – ve chvíli pro ni nejtěžší. Její manžel, král Václav II. umírá a ona zůstává, sedmnáctiletá, sama s pětidenní dcerou v cizí zemi, obklopena nepřátelským prostředím. V okamžiku, kdy se rozhodne provdat se za nápadníka českého trůnu Rudolfa Habsburského, vystaví se neodvolatelně nenávisti přemyslovských princezen, které se cítí být okradeny o své dědictví. Rejčka je proti své vůli vtažena do velké politiky, ale její manžel umírá a ona zůstává znova bez ochrany. Léta vyhnanství a milostných vztahů končí, když se usazuje v Hradci Králové, který právě po ní získal své jméno. Jenže pak se Eliška Přemyslovna stává českou královnou a Rejčka milenkou Jindřicha z Lipé, jenž usiluje být mocnějším než král, Eliščin manžel Jan Lucemburský. Karty jsou rozdány, konflikt nevyhnutelný. Kdo v něm může zvítězit? Královna Eliška používající pro naplnění své vize jednotného silného českého státu všechny prostředky, jež přebrala od svého otce, krále Václava, tedy zbraně mužské, nebo Rejčka, vyzbrojená ženskými zbraněmi zdánlivé bezmocnosti, spoléhající se na své obdivovatele a lámající svým šarmem mužská srdce? Právě o tom je tato kniha. Na konci románu stojí třicetiletá Rejčka, která se utrpením a nároky, jež na ni život kladl, změnila z naivního sedmnáctiletého děvčátka v zralou, zkušenou, ale i unavenou ženu. Ženu, která ví, že životní štěstí je třeba vybojovat a neváhá pro ten cíl přinést oběti.
Ještě víc by však autora těšilo, kdyby si čtenář na konci knihy, až dočte poslední stránku a dozví se, kdo a jak v tom boji zvítězil, položil ještě jednu otázku:Kdo z těch dvou královen měl vlastně pravdu? Nebo měly každá svou?

Úryvek:
Alžběta mlčela dlouho. Může Jindřichovi z Lipé věřit? Vždy lhal, vždy dělal jen to, z čeho měl prospěch. On ji věznil v Praze po smrti jejího manžela Rudolfa. Tady na stejném místě jako dnes před ní ještě nedávno seděl a vyhrožoval jí jako nějaké měštce. To byl ještě vysokým královským úředníkem. Tehdy nemusel prosit. Bezohledně bral statky, hrady a vesnice, město Žitavu i stříbro z Kutné hory. Možná právě to její. A možná si to všechno mohl dovolit právě proto, že i krále Jindřicha dokázal oslnit a přesvědčit podobnou řečí. Ale Alžběta nedokáže říci ne. Je uchvácena jeho hlasem, jeho sebevědomím, jeho připraveností se ponížit.
„Mýlíš se, pane Jindřichu,“ řekne pak tiše. „Čechy byly mé království a jsou mou zemí. Nemám žádnou jinou. Řekni panu Petrovi z Aspeltu, že jsem ochotna vpustit vojsko lucemburského krále do svých měst, pokud se zaváže nepáchat násilnosti na mých měšťanech a k úhradě vzniklých škod.“
Odmlčí se. A pak, pomaličku, ale nezadržitelně se jí nejprve do očí, ale pak i na rty a do tváře vrací rozpustilý dívčí úsměv.
„Samozřejmě vítám nabídku vyplatit mi oněch zadržovaných šest tisíc hřiven stříbra. Myslím, že takový závazek by měl být zlistiněn. Ráda se s panem Petrem setkám ve vašem vojenském táboře. A samozřejmě i s mladým králem a jeho ženou. Už dlouho jsem ji neviděla.“
Jindřich z Lipé na ni zírá nevěřícíma očima. S úsměvem, jako by o nic nešlo, jako by to byl žert, učinila právě rozhodnutí, jež mohlo stejně tak dobře změnit vládce na českém trůně jako přinést zhoubu jí i jejím poddaným. Pan z Lipé se opřel o opěradlo křesla a ucítil neskutečnou únavu. Vyhrál, dosáhl cíle, kvůli němuž sem přišel. Ale neměl pocit vítězství. Ta rozkošná osůbka na druhé straně stolu mu jej neposkytla. Cítil jen únavu, hrozné, paralyzující vyčerpání. A najednou ho začala bolet rána v tváři, na niž během vyjednávání docela zapomněl. Do pekla s Aufenštejnem i s jeho vojáky. Sedím u stolu s nejkrásnější a nejchytřejší ženou v této zemi a vypadám jako nějaká nestvůra, zaklel v duchu.
„Víno, pane Jindřichu?“ uslyšel jako ze sna.
Přikývl.
„A možná něco malého k zakousnutí? Obvykle dávám návštěvníky pohostit už před audiencí. Aby nebyli zbytečně nervózní. Ale domyslela jsem si, že přicházíš s důležitým poselstvím. A to je pak hlad protivníka výhodou. Hladový mozek přemýšlí hůř. Tedy ne, že by to na tobě bylo vidět, pane z Lipé,“ zasměje se svým zvonivým hlasem. „Ale kdo ví, jak dlouho by trvalo, než bys přiznal barvu, kdybys byl sytý.“
„Poslouchej, královno vdovo,“ zakroutil hlavou. „Nebojíš se, že si svým chováním naděláš nepřátele?“
Potřásla hlavou a pokrčila nosík. „Hlupákům takové věci nevyprávím, ti jsou nepřátelství schopni a jsou ochotni nenávidět. Ale proč by něco takového dělal moudrý člověk? Ber to tak, pane z Lipé, že jsem tě zařadila k lidem, kteří vědí, že se nepřátelství nevyplácí. A takoví se obvykle stávají mými přáteli.“
„Bude mi ctí, královno vdovo,“ uklonil se.
„Možná bychom mohli naše přátelství začít tím, že mi přestaneš říkat královno vdovo. Vadí mi to, připadám si pak hrozně stará. Přátelé mi říkají Alžběto.“
„Rád, paní Alžběto,“ řekne pan Jindřich. „Ale Elisabeth není tvé pravé jméno. Máš přece jiné, které jsi dostala v kolébce.“
„Tím mne v Čechách směli oslovovat jen dva muži, pane Jindřichu. A tomu druhému trvalo měsíce, než jsem mu to dovolila. Alžběta je jméno, které nosím v této zemi. Nevadí mi. Vadí mi, když někdo komolí jméno, které mi dala má matka a říká mi Rejčko. To nemám ráda, pokud jsi myslel na tohle.“
Ta malá svačina k zakousnutí by stačila nejen pro pána, ale i pro jeho družinu. Na stole se objevily samé vybrané lahůdky, pan z Lipé ochutnal a pak se už od jídla nedal odtrhnout. Až teď si uvědomil, že už vlastně dva dny neměl nic pořádného v ústech. Královna Alžběta byla známá svou vybranou kuchyní. I její manžel Rudolf pro ni přece držel osobního kuchaře, i když jinde šetřil, kde se dalo, a sám se nacpával jen kaší.
Alžběta se dobře bavila apetitem svého hosta. Jedla s ním, vybírala si z mís kousky jídla, vychutnávala sousta a zapíjela je malými doušky vína.
„Řekni mi, paní Alžběto, jak to děláš, že při své skvělé kuchyni zůstáváš tak štíhlá,“ řekl Jindřich, když dojedl a otřel si ústa.
„Ty to nevíš, pane Jindřichu?“ podivila se královna. „Málo se stýkáš s novou královnou Eliškou, což je nedostatek ohrožující tvou kariéru. Musíš to napravit. Královna ti vysvětlí, že mám spousty milenců, které střídám, když už nemůžou dál. A milování udržuje štíhlou postavu.“
„A máš?“ aniž chtěl, zachvěl se mu při té otázce hlas. Můj bože, já žárlím, uvědomil si. Nic s ní nemám a nic s ní mít nebudu. A přesto žárlím! Napíná takhle na skřipec každého muže? A hlavně, všimla si, co se se mnou děje?
Samozřejmě všimla. A odměnila toto zjištění pobaveným úsměvem. „Bohužel ne, pane Jindřichu. Bohužel. Ale jím málo. Dobře, ale málo. A ráda jezdím na koni. Každý den. To udržuje mou postavu takovou, jakou ji chci mít.“
„Pro koho?“ pan Jindřich si přestával dávat pozor na jazyk. To víno, které mu královna hojně nalévala, bylo nějak silné.
„Kdo ví?“ řekla neuražena. Trochu zasněně se dívala před sebe. Ne na něj. Nedalo se poznat, na koho myslí.
CHCI S NÍ SPÁT! VŽYCKY JSEM TO CHTĚL! To poznání náhle udeřilo v hlavě pana z Lipé jako blesk. Zavřel oči, ale než si připravil jakoukoliv větu, která by mohla navodit náladu flirtu, promluvila ona.
„Budeš muset odejít, pane Jindřichu. V mém domě nemůžeš zůstat přes noc.“
Čte mi myšlenky, napadlo pana z Lipé. Čarodějnice! Zatajil se mu dech. Ale možná právě teď přišla jeho šance. Nabídla mu ji sama.
„Proč?“ vyrazil ze sebe.
„Protože mám špatnou pověst. Nezáleží na tom, zda zaslouženou nebo nezaslouženou. Ale zůstaneš-li tady a roznese se to, budou v tobě všichni vidět mého milence. A že se taková věc roznese, na to se můžeš spolehnout. Nejsem soukromá osoba, za jakou se snažím vydávat. Jsem macecha obou současných českých královen, dostatečný důvod, aby byl člověk sledován na každém kroku. A staneš-li se mým milencem, jedno zda skutečným nebo jen ve fantazii donašečů, ohrozíš svou kariéru, už z obou králů vyhraje kdokoliv. A vyhraje-li Jan Lucemburský a s ním Eliška, pak ještě víc. Nechci tě ohrozit. Budeš-li mít s novým králem královnou dobré vztahy, můžeš mi být mnohem prospěšnější než jako vyhnanec od dvora.“
„Jsi vztahovačná, Alžběto,“ dovolí si pan Jindřich poprvé oslovení bez titulu.
„Ano?“ usměje se jeho společnice, ale tentokrát je to smutný úsměv. „Samozřejmě by ses mohl hájit, žes mne musel ke spojenecké smlouvě přemlouvat celou noc. Že to dalo práci, u stolu i v posteli. Mám pověst velmi náročné milenky. Vždyť se o mně ještě dnes tvrdí, že se král Rudolf umiloval k smrti v mé posteli. V očích krále Jana bys pak možná stoupl na ceně, v očích jeho ženy ale ne. Tu bys nepřesvědčil. Ona ví, že čarodějnice, s níž se muž vyspí, získává nad jeho duší velkou moc.“
„Znamená to tedy ne,“ konstatoval suše Jindřich. Zklamání v hlase se mu přesto nepodařilo úplně zakrýt.
Rozesmála se. Tentokrát naplno. Zvonivým, rozpustilým smíchem, který ho znejistil a skoro urazil.
„A tys skutečně myslel, že možná ano? Nemáš tedy ke královně Elišce tak daleko, jak jsem si myslela. Tvé šance na dobrou kariéru jsou velmi dobré, pane z Lipé, velmi dobré. Budeš i nadále mocný muž.“
Jindřich rozmrzele vstal.
„Není lehké být tvým hostem a odejít neuražen, královno Alžběto,“ řekl tvrdě. „Hraješ si s lidmi, hraješ si s jejich city a jejich hrdostí. Ovládáš tu hru dobře, ale přátele si tím nezískáš.“
Oči jí zvážněly. Propalovala jej pohledem jako by zkoumala jeho nitro. Pak se rozhodla. Povzdechla si a pronesla:
„Dobrá, pane Jindřichu, něco ti tedy řeknu. Co jsem řekla, neznamená ne. Znamená to teď ne. Je to k tvému dobru. Podlehl bys kouzlu jednoho večera a zaplatil bys svou kariérou, svým štěstím. Stokrát by ses za tu chvíli slabosti v budoucnosti proklel. A ještě častěji bys proklínal mne. Až bude po všem, až bude v Praze vlát lucemburská vlajka a my oba už nebudeme mít vůči sobě žádné závazky, tehdy pouvažuj. Pouvažuj s chladnou hlavou, ne nad konvicí vína a v kruhu hulákajících přátel. Neraď se s nikým, ani s králem, ani s královnou, dokonce ani s tvým druhým já, s panem z Vartenberka. Poraď se jen se svým srdcem a svým rozumem. Pokud usoudíš, že se ti vyplatí přijet za mnou na Hradec, máš k tomu činu dost odvahy a sil a že dokážeš spojení svého osudu s mým jménem a s mou pověstí politicky přežít, pak přijď. Přijdeš- takto, budeš vítám. Jinak zůstaň raději před hradbami.“
Historický román
Rybka publishers, Praha 2005