Výročí

Bujný oř

Jaroslav Žák
V třicátých až padesátých letech jeden z nejoblíbenějších autorů studentské mládeže. Popisoval s humorem antagonistické vztahy mezi studenty a profesory, jistěže s nadsázkou, ale takový byl tenkrát studentský život. Z předválečné i poválečné recese moc nezbylo, obě strany ztratily humor. Středoškolský profesor Jaroslav Žák (28.11.1906 - 29.8.1960), který působil i na Slovensku, upadl v zapomnění. Zbyly po něm filmy jako Cesta do hlubin študákovy duše a Škola, základ života. Zatím se zdá, že jeho knížky zůstanou jen půvabnou antikvitou. Ale kdoví, možná že nějaká budoucí generace zase najde smysl pro humor a vtip a Žákovy knížky ji okouzlí.

Ani byste neřekli, jaká je to robota učit Čechy česky. Útěchou nám budiž, že jiné národy to mají ještě horší, a jak jsem se dočetl, většina Angličanů se do smrti nenaučí pravopisu a vzdělaní Britové se hádají mezi sebou, jak se to které slovo správně vyslovuje. U nás ten pád bohudík nenastal, protože nám filologové uměle vytvořili podivuhodné zařízení, jež způsobuje, že žádný Čech neumí pořádně česky psát. Tento úžasný vynález se zove Pravidla českého pravopisu.
Byl kdysi u nás učiněn zajímavý pokus. Sestavili diktát z takzvaných pravopisných chytáků, pozvali smetánku našeho spisovatelstva, tedy samé mistry krásného slova, a diktovali jim záludný text. Pokud se pamatuji, měl nejúspěšnější mistr dvacet devět hrubých chyb a průměr byl kolem pětatřiceti hrubek - a to je na pováženou.
Jazyk je totiž, jak řekl básník, bujný oř a je potřebí ho zkrotit. Oř se krotí chomoutem, zvaným pravidla. V nich je předepsáno, co se musí, co se smí a co se nesmí psát, aby byl pořádek. Nuže, rcete sami, není-liž to zařízení důmyslné a moudré? Jinak by si každý kvandal a psal, jak by mu napadlo, kdežto takhle to má předepsáno v knížce, nahlédne do ní a hned ví, na čem je.
Učení mužové, kteří dali jazyku uzdu, byli patrně na svá pravidla žárliví. Nelze přece, aby pravidla byla jednoduchá! Pak by se jim mohl naučit každý učedník, a kde by byl věhlas na slovo vzatých odborníků? I sepsali znalci taková pravidla, že do nich nepronikne ani předseda Svazu českých hádankářů.
Vůdčí zásadou pro vytvoření pravidel temných a neproniknutelných je nedůslednost. Někde zavedeme pravopis historický – medí si učenec –, jinde analogický, tam zase fonetický, šikovně se to promíchá, a tím se vyzraje na prostý lid. Někdy je to provedeno tak rafinovaně, že u téhož podstatného jména je jeden pád starobylý, další lidový a ve třetím jsou povoleny tvary historické i moderní. Ale tím ještě není všechna lstivost filologů vyčerpána. Když pravidla platí patnáct let, pojme učence důvodné podezření, že se přece jen našli mravenečkové, kteří si houževnatě osvojili všechny záludy a léčky. I sejdou se mistři pravopisu a pravidla předělají. Tu a tam ponechají staré znění, jinde zavedou nové tvary, tu zase uzákoní vedle starších nové a v dalším případě nové tvary, dříve povolené, zavrhnou a místo starých zavedou ještě starší.
Čeština je šprýmovný jazyk. Je to oř tak bujný, že ani nejobratnější filologičtí kovbojové ho nemohou zkrotit. Sotva odstraní archaický tvar kněh a zavedou modernější knih, začne se v lidové řeči říkat „ten má plno kněh“. S bolestným přemáháním pohřbí učenci starý tvar uvrci (uvrhnouti) a hle, studující mládež začne říkat místo uprchnouti uprci. Pro mužský potěr máme celkem tři uzákoněné sedmé pády množného čísla:s hochy, chlapci a kluky. Takový chudičký výběr si však živý jazyk nedá předpisovat. A tak uslyšíte v různých končinách české vlasti tvary: s chlapcema, chlapcemi, s hochmi, s hochama, s hochami, s hošmi, s hošma, s hošima, s klukama, s klukami, s klukmi, s klukma, s klucma a klucima. Též sem slyšel od jedné paní tvar „s hošmama“, ale nejsem si jist, zda to nebyla okamžitá intuice.
Velkou pestrost vykazuje též oř, ať bujný, nebo starý valach, takže možno jeti s koni, s koňmi, s koňma, s konima i s koněma. Nestačí nám čokoláda, chceme čukuládu i čekuládu, pomoranče i pomeranče, harmoniku i hermoniku, kominíka i komeníka. Posloucháme psí štěkot, někteří lidé rádi peské maso a psovské sádlo je dokonce léčivé. Malý člověk je nejen človíček, nýbrž človrda, čovrda, člobrda, čoíček, člobrdík, človrdíček a čobrda, kdežto normální občan je člověk, čovek, čověk, čolek, čoek a čék, a volá se na něj člověče, čoveče, čoeče, čoče, čloeče nebo čéče. Jazyk prostě bují jako vegetace v tropech a filologové marně prosekávají svými mačetami spleť lodyh, větví, úponků a lian, snažíce se přeměnit džungli v utěšenou zahrádku. Ale vandrák se nechce toulat ani vsemi, ani vesmi, nýbrž vesnicema, nemyje se v umyvadle ani v umývadle, nýbrž v lavóru, a aby nebylo sporu, zda dobíhající závodník dýchal plícemi či plicemi, prohlásí vítězný běžec, že málem vyplivl pajšl, a poněvadž se neví, zda utopeného tru nebo třu ručníkem, rozhodl se lid, že ho bude raději rajbovat, a není-li někomu jasno, zda se děti umaží nebo umažou, prohlásí zvučně, že se zasviněj!
Tak tedy vypadá odvěký boj filologů s živým jazykem a jeho výsledkem je, že ani jazykozpytci, ani lid nedovedou správně česky.