Zdeněk Susa
Přednáška o vztahu piva k počátkům české národní hudby byla přednesena v prosinci 2004 v pivovaře Klášter Hradiště nad Jizerou. Byla druhou v této řadě – předcházela ji přednáška „Karel Hynek Mácha a pivo“, jejíž zápis je už bohužel rozebrán.
K pivovarství a sladařství a zvláště k pivu neodmyslitelně patří písničky a hudba v nejširších souvislostech. Pokusím se proto doložit vztah piva a počátků české národní hudby. Ozřejmím to na osobě Bedřicha Smetany (1824–1864); nabízí se to samo: náš národní génius se přece narodil a vyrostl v pivovaře. Jeho otec – sládek František Smetana (1777–1857) – působil v mnoha pivovarech a byl živým dokladem tvůrčí síly piva. Měl dvacet dětí. Pil totiž zásadně živé pivo, tj. nefiltrované a nepasterizované. Louis Pasteur se začne zabývat pasterizací až roku 1857 (což je rok úmrtí sládka Smetany) a teprve později objeví magické číslo 52,7; na tolik stupňů se totiž musí zahřívat pivo či víno, aby bylo pasterizované. V důsledku tohoto Pasteurova „zhoubného“ objevu nám mohou dnes velké chemické továrny nabízet pod názvem „pivo“ tekutinu značně se lišící od oblíbeného nápoje sládka Smetany.
Ale vraťme se už k Bedřichu Smetanovi, který byl 13. dítětem sládkovým. Je známo – a zkušenosti z dnešních početných rodin to dokládají – že rodiče horko těžko stačí na výchovu 6–7 dětí. O dalších dětech ztrácejí přehled, mnohdy si už nejsou jisti ani jejich počtem, ani jmény. Tyto pozdější děti se vychovávají samy s výsledkem mnohdy problematickým. Jen tak je možno pochopit, že v rodině počestného sládka vyrostlo něco tak kuriózního, jako je český národní skladatel.
„Co z toho Fricka bude?“ vzdychával někdy sládek, když jeho syn už v pěti letech hrál první housle v kvartetu a v šesti letech koncertoval na klavír. Nevzdychával často – rozjímání nad rodinou se věnoval ve chvílích klidu a usebrání, když koštoval svůj výrobek. Přitom obvykle dokázal starosti o děti utopit v nápoji dříve, než se dostal k pořadovému číslu 13.
Životním prostředím malého Bedřicha byly tedy pivovary. Od nejútlejšího dětství vdechoval jejich vůně – tu chladnou vůni spilky, tu horkou varny či smolených sudů. Je známo, že vůně vdechované v dětství se zapisují do nejhlubších vrstev naší osobnosti, a čichové vzpomínky jsou proto naplněny emocemi. Bedřich ovšem pivo nejen čichal, byl jím přímo odkojen. V pivovarech bývalo totiž pivo užíváno za účelem zklidnění dětí hyperaktivních a jinak rozjívených. Byla to progresivní metoda ve srovnání s tehdejším lidovým postupem, který k témuž účelu užíval odvar z nezralých makovic.
Smetanovi se pivo prolnulo s pojmy láska, štěstí, ale i vlast a národ. Dokladem je celé jeho skladatelské dílo. Můžete namítnout, že v tónech a akordech Mé vlasti se pivo těžko hledá, že tedy mohu tvrdit, co chci, ale že to nemohu doložit. Uznávám námitku a prokážu vám svou tezi rafinovaněji – totiž na libretech ke Smetanovým operám. Libreta sice nejsou Smetanovým dílem, ale jistě mu nebyla proti mysli. Mistr si libreta vybíral podle toho, jak ladila s jeho pohledem na život a jak ho inspirovala. Jistě také libretisty nutil, aby psali jemu na míru.
Nejpilnější ze Smetanových libretistů byla Eliška Krásnohorská – bezúhonná, pečlivá, pro národ schopná všeho – i veršování. Její verš je někdy spíš říkačka než báseň, ale u tak snaživé vlastenky jej nelze odmítnout. Pravým opakem je Karel Sabina – skutečný básník, který neváhá vytvářet nová česká slova, a rozevlátý revolucionář; později se ukáže, že současně také přední konfident tajné policie nenáviděných Habsburků.
K tomu poznámka na okraj: Když se to na něj „provalilo“ (1872) – nejen sám fakt donášení, ale i pravidelný honorář, který za to měl a který převyšoval příjmy všech českých literátů – měl Sabina v národě takovou ostudu, že musel odjet do ciziny. A když se po čase vrátil, troufl si vycházet jen v noci – v převleku, s parukou a s tmavými brýlemi. To dnes jsme mnohem pokročilejší; dnes víme, že si musíme pomáhat – gestapák či konfident, fízl nebo disident – hlavně že jsme Češi.
Ale zpět ke Krásnohorské a Sabinovi. Různě morální, různě nadaní, různě myslící. Ale libreta kupodivu podobná. Sólisté rozvíjejí více nebo méně rafinované zápletky děje. Ale když vystoupí sbor, je po problémech. Projeví se česká lidová moudrost, národní filozofie – a její součástí je vždycky pivo.
Tak Krásnohorská v Tajemství (1878):
„Rádi a veseli pomůžem při chmeli, nežli mu zavadne květ.“
Básnířce slouží ke cti, že je znalá agrotechnických lhůt ve chmelařství.
„Bez toho zavlažení o pouti, posvícení čím by se veselil svět?“
Slyšíte, pivo ani nejmenuje – jiné zavlažení je v českém prostředí nemyslitelné.
„Rádi ho užijem, s vámi si připijem, Pán Bůh-li zdraví jen dá.“
Moudrá sentence! Zdraví, na němž Čechovi tolik záleží, je věc Boží. Co k tomu můžeme přidat my, je pivo.
„V domě tom sejdem se zas na svatbu za krátký čas, až se vám dceruška vdá.“
A už dnes plánujeme příští slavnostní setkání, samozřejmě opět při pivě.
A Sabina v Prodané nevěstě dvanáct let před tím (1866):
“Pivečko to věru jest nebeský dar,
vše zloby a trampoty vede na zmar
a sílí a dává kuráže…“
To je hospodská scéna v samém středu opery. Když se uzavírají smlouvy, kupuje se a prodává (v našem případě nevěsta), je to vždycky při pivu. Ale pivo je přítomno už na počátku děje ve sboru „Proč bychom se netěšili“. Lid opěvující životní radosti v něm konstatuje, že po svatbě je konec:
„A kdo ženat, která vdaná, rozžehnej se s radovánky!
Žena doma hospodaří, muž se uklídá za džbánky.“
(To „uklídá“ je krásný Sabinův neologismus – muž se k džbánkům natolik ukládá, že ho při nich vždy uhlídáš.)
„Konec radosti, hrnou se starosti, zlosti, mrzutosti. Ouvej!“
Ano, radosti lásky jsou prchavé, pivo je však věčné!
V tomto smyslu je potřebí rozumět i závěrečné sborové scéně Prodané nevěsty, kdy lid zpívá: „Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila.“
Ano, věrná láska zvítězila, záhy se tedy dočkáme svatby. A tu řádně zapijeme – tedy: dobrá věc se podařila. Po svatbě ovšem končí radovánky, žena bude doma hospodařit a muž se odebere – jak už předem uvedeno – do hospody. Opět tedy dobrá věc!
Není divu, že Prodaná nevěsta je nejnárodnější českou operou, když je v ní pivo nejen uprostřed, ale i na počátku a na konci! Škoda, že Smetana nemohl se Sabinou dále spolupracovat, když se provalily ty Cibulkovy seznamy. Jinak jsme se mohli dočkat v dalších libretech ještě velkých překvapení.
Ale Krásnohorská Sabinu téměř nahradila. Oba rozdílní, mají přece své sborové pasáže ve stejném duchu. Smetana zřejmě do libreta zasahoval, libretisty ovlivňoval, Smetana si možná vybíral libretisty podle jejich vztahu k pivu.
Ne vždy se mu to podařilo. Odstrašujícím příkladem je Josef Wenzig – libretista Dalibora a Libuše. Wenzig psal svá libreta pro Smetanu německy, byl v té řeči jistější; Smetana je pak musel dát přeložit do češtiny. Ale tento detail můžeme dnes ponechat stranou. Povšimněme si zejména Libuše; jistě jste v ní pozorovali určitou topornost, pro kterou je opera použitelná jen při nejslavnějších státních výročích. Příčina je bezesporu v tom, že v ní není pivo.
Smetana určitě do Wenziga hučel, ale nezmohl s ním nic. Proto s ním už po Libuši nikdy nespolupracoval, touto nepovedenou abstinentní operou spolu skončili. To Krásnohorskou a Sabinu přemlouvat nemusel, ti pivu rozuměli. Přitom by v Libuši stačily jen drobné úpravy!
Jak by Libuše zlidověla, kdyby Přemysl např. místo „Ó, vy lípy“ zpíval „Ó, vy pípy“. Lípa je něco výlučného – potřebujeme ji proti kašli nebo když se chceme vypotit – tj. zřídka. Zatímco pípa je předmět každodenního užití, milý, důvěrně známý a mnohé slibující.
Špatné libreto neinspiruje. Proto i Smetanova hudba zní v Libuši poněkud toporně. Vezměme např. ony naprosto sterilní fanfáry. V běžném životě nemají místo – zkuste si je zahrát při vstávání z postele nebo při ranní rozcvičce, byl by to naprostý debakl. Však se hrají pouze, když někam kráčí prezident republiky. Asi se mu to dělá za trest – viděl jsem už hodně prezidentů a žádný se chůzí netrefil do jejich rytmu. Je to trapné. Jak jinak by ty fanfáry zněly, kdyby do nich Smetana přidal rytmické cinkání korbelů, jak by pak zlidověly, jak by byly české, jak bychom si je rádi pískali, když vycházíme i když vcházíme.
Raději než Libuši si na závěr znovu připomeňme onu nejpovedenější Smetanovu sborovou scénu:
Pivečko to věru jest nebeský dar, vše zloby a trampoty vede na zmar a sílí a dává kuráže…
Co může být krásnějšího! Ergo: Vejdi a neuškoď!
Pozn. red.: Vejdi a neuškoď je heslem spolku Old Beer Club, na jehož půdě přednáška poprvé odzněla.
