Na okraj

Každému čtvrtému Čechovi (na Slovensku) je přes 60 let

Pane generální řediteli, už několik let se hovoří o přípravách zákona o menšinách, resp. o financovaní kultury národnostních menšin, ale další volby jsou už za dveřmi a zákony stále nejsou v parlamentu. Jakou mají perspektivu?
Moje sekce vypracovala už vloni návrh zákona v několika alternativách, jež následně přešly do kompetence podpředsedy vlády pro národnostní menšiny Pála Csákyho, jenž byl gestorem této úlohy a u nějž se nadále na těchto návrzích pracovalo. Jednala o nich i koaliční rada a na program parlamentu se měly dostat letos. Avšak jak vidíme, vládní koalice je příliš křehká a změny, jimiž prošla v posledních týdnech, asi neumožní tento zákon předložit, jelikož je pravděpodobné, že by v parlamentu nedostal dostatečnou podporu, zejména půjde-li o návrh Strany maďarské koalice. Takže s ohledem na realitu současné politické scény je zřejmé, že tyto zákony už v tomto volebním období asi nebudou předloženy ani vládě ani parlamentu. Mám informace, že Strana maďarské koalice bude mít nadále ve svém volebním programu přijetí těchto zákonů. Ale o tom, co bude po volbách, je dnes předčasné hovořit, neboť to budou mít v rukách voliči a politici, které si zvolí.

Na konferenci o problematice národnostního tisku a národnostních samospráv koncem srpna v Bratislavě jste prezentoval zajímavé demografické údaje o nepříznivém věkovém složení národnostních menšin. Jak to vypadá s českou a moravskou menšinou?
Bohužel, demografické údaje na základě sčítání lidu v roce 2001 ukazují jednoznačný trend, že příslušníci národnostních menšin na Slovensku stárnou – s výjimkou romské menšiny, která je hluboko pod celoslovenským průměrným věkem. Pokud u Slováků připadá na 1000 obyvatel přibližně 150 osob ve věku nad 60 let, například u německé menšiny to je už přes 400 osob, ale naopak u romské méně než 50 příslušníků. To znamená, že tuto menšinu tvoří především velmi mladá populace.

Nás nejvíce zajímá věkové složení Čechů a Moravanů.
Podle výsledků sčítání lidu každý čtvrtý z těch, kdo se hlásí k české národnosti – přesně podle statistiky 254 z jednoho tisíce – má nad 60 let, a dalších 220 z tisíce mělo v roce 2001 věk před důchodem od 50 do 60 let. Nejpočetnější věkovou kategorii mezi Čechy na Slovensku tvoří lidé ve věku od 45 do 60 let. Moravská menšina je na tom na jedné straně hůře, protože se k ní hlásí podstatně méně obyvatel, na druhé straně její věkové složení je trochu příznivější, protože u ní převládá věková kategorie přibližně o deset let mladší, tedy od 35 do 50 let. Nad 60 let má každý pátý Moravan, přesně to je 205 z tisíce.
Máme ještě další přehled o tom, kolik dětí ve věku do 14 let připadá na 1000 obyvatel, a tam je trend přesně opačný. Zatímco u slovenské populace je to zhruba 200 dětí, u Romů to je 400, teda dvojnásobný počet mladých lidí v porovnání se slovenským obyvatelstvem. Naopak konkrétně u Čechů na Slovensku to bylo jenom 46 dětí na 1000 obyvatel, co je pouhá čtvrtina celoslovenského průměru. U Moravanů je to sice 96 dětí na 1000 obyvatel, ale vzhledem k jejich celkovému počtu není toto číslo až tolik rozhodující. Když si tato čísla dáme do souvislostí, vidíme, že statistika hovoří jednoznačně o velmi silném asimilačním trendu v rámci národnostních menšin.

Přesná čísla sice ukáže zase až příští sčítání lidu, léta však plynou a to nám nedává příliš dobrou perspektivu. Troufáte si odhadnout, dokdy se zejména méněpočetné menšiny ještě budou moci považovat za národnostní menšinu, než je přestane statistika evidovat?
Jak jsem už naznačil, trend je bohužel jednoznačný. Samozřejmě působí i přirozené asimilační procesy zejména ve smíšených manželstvích nebo tam, kde není dostupné vzdělání v jazyku národnosti – to jsou faktory, které asimilaci jen podporují. Podle matematických propočtů se můžeme domnívat, že přibližně za 50 let budou počty národnostních menšin zcela jiné než dnes, a u některých už bude problém hovořit o nich jako o početně významnější národnostní menšině. I proto se snažíme prosadit zákony, o nichž jsme hovořili na začátku, protože máme zájem na tom, aby definovaly národnostní menšiny.
V příštím roce plánujeme v rámci Ministerstva kultury SR přijmout tzv. koncepci multikulturalizmu na Slovensku, v níž bychom chtěli definovat okruh takzvaných autochtonních a nových menšin. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že rozlišujeme menšiny „ktoré hranice prekročili a ktoré prekročili hranice“. Jako autochtonní označujeme ty, jež historicky dlouhodobě pobývají na území dnešního Slovenska, a proto stát má závazek starat se i o jejich kulturu a podporovat ji v tom, aby se zachovala a rozvíjela. Na rozdíl od příslušníků menšin, kteří na Slovensko přišli jako ekonomičtí migranti, u nichž stát sice má závazek, že by je měl obeznámit s domácí kulturou, ale už nemá závazek podporovat, rozvíjet a uchovávat jejich kulturu. A toto by mělo být v koncepci multikulturalizmu jasně formulované.

Na konci roku nemohu nepoložit otázku, jaké budou termíny a podmínky na podávaní projektů na podporu kulturních aktivit v roce 2006?
Myslím, že i čtenáře České besedy potěší informace, že vláda ze své rezervy navýšila účelově vázané prostředky na kulturu národnostních menšin, i když o přesné sumě dnes ještě nechci hovořit. Vzhledem k tomu, že jsme konsensuálně přijali systém, že národnostní menšiny jsou podporovány na základě procentního zastoupení v rámci všech menšin, mělo by to znamenat, že i česká menšina může dostat více prostředků, ale samozřejmě všechno závisí i od kvality předložených projektů.

Pokud si dobře pamatuji, vděčit za to můžeme asi hlavně tomu, že v roce 2006 budou opět volby…
Je to výsledek politických vyjednávání a tento požadavek byl kladen Stranou maďarské koalice, takže případný vděk by asi měl být adresován tímto směrem.

A termíny na podávání projektů?
Pokud hovoříme o tom, že se nám rozšíří naše finanční možnosti, v současnosti v rámci ministerstva pracujeme i na rozšíření grantového systému tak, aby jednotlivé sekce včetně naší měly posilněny některé kompetence. To znamená, že žádosti a smlouvy by se měly yybavovat přímo v sekci, co by celý proces zjednodušilo a urychlilo. Formuláře žádostí by měly být jednodušší a rozšířit by se měl i okruh podpory tak, aby občanská sdružení měla volnější ruce při svých aktivitách. Zvažujeme rovněž, aby – tak jako to už bylo v minulosti – bylo možné přispívat i na režijní náklady, ale to vše je zatím v rovině úvah a jednání. Zvažujeme i zavedení určitého druhu automatické podpory v závislosti od početnosti občanského sdružení a projektů, jež předkládají, nebo i formu tzv. tříleté podpory. To znamená, že subjekt by mohl požádat o tříletou podporu projektu formou smlouvy a grantového příslibu, takže pokud budou dodrženy podmínky stanovené ve smlouvě, bude podpora automaticky pokračovat i v násludujícím roce pouze na základě nějaké doložky bez potřeby předkládání celého projektu znovu. Na druhé straně však chceme zavést jako nový prvek i smluvní pokuty. Pokud se projekt nezrealizuje v souladu s předloženým projektem, bude zodpovědný subjekt pokutován. Takže všechno záleží na kvalitě připravených projektů.
Jiří Výborný
Grafy jsou z knihy: Národnostné menšiny na Slovensku 2003, Fórum inštitút pre výskum menšín, Šamorín 2004

Na okraj
Demografický vývoj je pro nás, Čechy na Slovensku, skutečně velice nepříznivý. Vypadá to, že se k české národnosti obvykle hlásí jen ta první generace Čechů, která na Slovensko přišla. Děti, které absolvovaly slovenské školy, se už hlásí k národnosti slovenské. Nad tím nemá smyslu se pozastavovat, protože právě školství, výuka v mateřském jazyku, poznání literatury a historie, k tomu navíc různá zájmová činnost vytvářejí vztah a pocit hrdosti k určitému národu. Domácí prostředí jednoduše nestačí, nemůže nahradit cílevědomou školní výuku.
Na druhé straně by jistě bylo zajímavé zjistit, kolik mladých lidí, dětí a vnuků má po předcích české státní občanství. Kolik z nich o toto občanství požádalo jen z určité nostalgie a pseudovlastenectví svého rodiče, ale identifikovat se s českou národností tvrdě odmítá a za mateřský jazyk považuje jedině slovenštinu. Koneckonců slovensky na ně mluví i jejich český rodič, který – zejména kvůli zaměstnání – se naučil slovensky a nyní po x letech již neumí „překvaltovat“ na češtinu ani například před televizní kamerou nebo rozhlasovým mikrofonem. S tím mám bohaté zkušenosti.
Podle mne je tedy nejdůležitější oblastí při utváření národní identity vzdělání. A to na Slovensku chybí. Hned zpočátku po rozdělení společného státu jsme se snažili v Košicích zjistit, kolik žáků tehdy osmých tříd v krajském městě, ale i blízkém okolí by mělo zájem o výuku v češtině. Přihlásilo se osm chlapců a děvčat, což nestačilo ani na zahájení zkušební výuky a dělení jedné třídy. Od té doby, pokud vím, žádný průzkum dělán nebyl, ale nebyl ani žádný požadavek ze strany rodičů, byť jen na fakultativní výuku češtiny a českých reálií ve vybraných větších městech. Slyšela jsem názory lidí, že dojíždění do jedné školy na výuku je časově příliš náročné. Bydlím v blízkosti církevní školy a denně vidím, jak ráno před školou zastavují desítky aut nejen s košickou ešpézetkou, ale i s KS, tedy z okolí. Denně! A také jsem si vzpomněla na vyprávění vídeňské Češky, která taktéž denně obchvatem okolo půl Vídně dovážela vnuka do české školy. A česká škola ve Vídni stále má dostatečný počet žáků.
Asi to je tedy v nás. Buď se cítíme být Čechy a něco pro tuto národnost a kulturu a historii mateřské země děláme, nebo nám stačí náplast v podobě osvědčení o českém občanství. V tom případě je ale perspektiva české národnosti jako třetí nejpočetnější na Slovensku opravdu hodně mizerná.
Helena Miškufová