Češi o Slovensku

Blízkost přitahuje, odlišnost inspiruje

Je toho mnoho, co spojuje Českou republiku a Slovenskou republiku. Jedni z těch, kteří objevovali druhou zemi, byli novináři a spisovatelé, kteří šířili svá poznání mezi čtenáři a přispívali k pochopení rozdílů.
Slovensko - český klub v České republice, sesterská organizace vydavatele České besedy, připravila k vydání knihu Emila Charouse, v níž prezentuje české autory píšící o Slovensku. Využili jsme možnost seznámit s těmito spisovateli a jejich díly i čtenáře našeho měsíčníku a připravili jsme seriál, který začínáme úvodním slovem autora Emila Charouse.

Kdybychom shromáždili na jedno místo všechno, co bylo v naší literatuře napsáno o Slovensku, vydalo by to na celou knihovnu a leckdo by byl překvapen, co v ní může najít. Jsme totiž zvyklí na opačný pohled, na to, čím tradičně silná česká kultura obohacovala Slovensko, jemuž historie přisoudila mnohem obtížnější historický vývoj.
Když jsem si před časem toto téma zúžil na otázku, má-li slovenská literatura ve vztahu k české kultuře markantního společného jmenovatele, vyšlo mi, že slovenské vzdělance, a zejména spisovatele a umělce, nejvíc přitahovalo centrum české kultury a její brána do světa – Praha. Vývojový nástin této přitažlivosti jsem podal jednak v literárněhistorické práci Druhý domov (1998), jednak v antologii Pražské inšpirácie slovenských spisovateľov (2001). Už při koncipování antologie se ukazovalo, že by měla mít zrcadlový protějšek zaměřený z Čech na Slovensko. A právě o to se pokouší nynější výbor; vyžadoval ovšem jiné pojetí. Pramenem vody živé, jak hezky napsal profesor Jaroslav Vlček, bylo totiž českým spisovatelům, ale také malířům a hudebním skladatelům, celé Slovensko, kde jednotlivé generace hledaly to, co jim doma chybělo, počínaje krajinným a přírodním svérázem, lidovou kulturou, zejména slovesnou, a konče tím, co lze označit za elementární, zemitou sílu života.
Primát v naší antologii nemůže patřit nikomu jinému než zmíněnému Jaroslavu Vlčkovi, který ve své osobě spojoval obě národnosti, do detailu znal obě literatury, o nichž napsal souhrnná díla zásadního významu, a perem vládl lépe než leckterý spisovatel. Právě proto postihl ve své brilantní zkratce Slovensko Čechám meritum věci tak, že platí i po téměř stu letech.
O Slovensku psalo mnoho našich básníků a spisovatelů. Přední místa mezi nimi patří těm, kdo konkrétním literárním obrazem osvětlili určitý rys slovenské specifiky. Že tím podstatně přispěli k českému poznání Slovenska a posílili porozumění se Slováky, není nutno rozvádět. Právě tak samozřejmá je nejen láskyplná, ale také kritická motivace literárních prací tohoto okruhu. Důležitou roli sehrává autorská intuice a prozíravost: nejeden český básník vytušil dosah nových společenských jevů a skutečností už ve chvíli, kdy vznikaly, a dal svým vystoupením impuls publicistům, politikům i veřejnosti. Například lyrické sbírce Adolfa Heyduka Cimbál a husle (1876) se podařilo prolomit ledy české lhostejnosti vůči Slovensku, nakupené po jazykové emancipaci štúrovců: básnická obrana ujařmeného Slovenska podnítila publicistickou aktivitu, kterou lze úhrnně vyjádřit výzvou Josefa Holečka Podejme ruku Slovákům!, jak nadepsal svou programovou brožuru z roku 1880.
Poezii patřilo první slovo také v celonárodní české reakci na krvavé násilí maďarského četnictva proti Slovákům v Černové při vysvěcení tamního kostela (1907). Mladý Jiří Mahen, tehdy suplent na reálce v Hodoníně, tedy na moravsko-slovenském pomezí, protestoval přes noc napsanou básnickou skladbou Černovská masakra, která vyšla vzápětí v brněnských Lidových novinách. Následovala lavina veřejných protestů a manifestací českých sympatií Slovensku, umocněných osobní přítomností a emotivními vystoupeními zástupce Slováků Andreje Hlinky. A do třetice: když se pod nátlakem hitlerovského Německa v březnu 1939 rozpadlo Československo, byli to dva jeho přední básníci, Ladislav Novomeský a Josef Hora, kdo bezprostředně reagovali publicistickým ujištěním Nelúčenie – Neloučíme se!, zdůrazňujícím sounáležitost slovenské a české kultury.
A nejde jen o citlivost básníků, u nichž tušení či předvídání budou- cího patří k profesionální cti, ale o bystrozrak literatury jako takové. V padesátých letech 19. století, kdy u nás převládalo rozčarování ze slovenské „odluky“, samojediná Božena Němcová dokázala svou neúnavnou tvorbou, vrcholící Slovenskými pohádkami a pověstmi (1857 – 1858), vykonat pro slovensko-české sblížení víc, než by svedl štáb popularizátorů. A příklad z intelektuální sféry: od posledních let monarchie si u nás získal vůdčí postavení v literární kritice a pak i v širších kulturněpolitických otázkách F. X. Šalda. Za první republiky se stal obecně uznávanou autoritou i na Slovensku také proto, že několikrát vyhraněně formuloval vlastní názor na roli Slovenska ve společném státě, na jeho literaturu a na česko-slovenské kulturní vztahy, jejichž základ viděl nikoli v unifikaci, ale ve vzájemném soutěžení.
Už tyto příklady vybízejí k otázce, proč je Slovensko v různých podo- bách a intenzitě, tu eruptivně a jindy bezmála skrytě, ale víceméně trvale přítomno v koloběhu české kultury. Nejspíš proto, že je nám ze všech sousedů nejbližší a nejpříbuznější, a zároveň od nás markantně odlišné svým vývojem i celkovým ustrojením. Právě vývojovou a charakterovou odlišnost bychom měli mít neustále na zřeteli jako protiváhu evidentní a často příliš zdůrazňované blízké příbuznosti. Blízká příbuznost je jistě výhodou, zároveň je to však pojem neurčitě široký a manipulovatelný, z nějž v minulosti vyplynuly potíže a komplikace, kdykoli se začal z nejrůznějších důvodů, nejednou dobře myšlených, ale špatně pochopených, příliš zdůrazňovat nebo dokonce zaměňovat s totožností.
Úhrnně lze říci, že od národního obrození se v česko-slovenských vztazích střetávaly dvě navzájem protichůdné tendence: sbližovací (dostředivá) a odlišovací (odstředivá), přičemž střídavě nabývaly převahy. Konvergence tradičně odpovídala českým zájmům – ve společenství se Slováky jsme se cítili silnější a jistější. Na Slovensku byla situace složitější – vyznačovala se střídavým úspěchem obou tendencí, odlišovací však v konečném důsledku převážila. Základní vzorec zůstával týž, měnila se jen situace, okolnosti, rétorika.
Zrekapitulujme si: ve společném národním obrození dozrála po předchozích nábězích (Bajza, Bernolák) jazyková a národní emancipace štúrovců a vyčlenila se jako samostatný proud. Následující politický vývoj v monarchii a maďarský asimilační tlak přiměly Slováky hledat podporu na české straně. Získali ji a z této konvergence se postupně rodila sílící československá vzájemnost, teze o jednotném československém národě a nakonec za příznivé mezinárodní konstelace ustavení společné Československé republiky (1918). Její základní axiom jeden národ o dvou větvích – vyvolával odpor v nacionálně uvědomělé části slovenské společnosti a stále důraznější snahy o autonomii, které byly u nás na škodu věci odmítány. Tyto divergenční tendence dovršil vznik Slovenského státu (1939).
Naopak k obnově Československa se přihlásilo Slovenské národní povstání. Nový společný stát sice vyhlásil rovnoprávnost obou národů, ale už jeho asymetrické uspořádání tomu odporovalo a Slováci se cítili minorizováni. To měla napravit federalizace, vyhlášená za nešťastných okolností (po sovětské invazi) v říjnu 1968. Totalitní režim federaci spíš obratně aranžoval, než skutečně prováděl. Vítězství demokracie (1989) vyhrocovalo diskuse o uspořádání společného státu do podob, v nichž se dal sotva najít kompromis. Rozdělení ve dvě samostatné republiky Českou a Slovenskou (1993) představuje zatím poslední divergenci v našich vztazích; týká se záležitostí státních, politických a hospodářských. V oblasti kultury konvergence při všech proměnách času i společnosti trvá, což odpovídá staletým souvislostem českých zemí se Slovenskem.
Emil Charous