Soutěž
Druhý ročník předvánoční literární soutěže

Lesk a bída celebrit

Zleva Květa Legátová, Iva Pekárková, Oľga Feldeková, stojí Lenka Procházková.

Loni v listopadu Velvyslanectví České republiky v Bratislavě opět vyhlásilo předvánoční literární soutěž pro neprofesionály, tentokrát na téma Lesk a bída celebrit. Těsně před vánočními svátky přijely do Bratislavy členky poroty – Oľga Feldeková, Květa Legátová a Iva Pekárková, dva ocenění autoři a z různých částí Bratislavy do Společenského sálu Velvyslanectví ČR zamířil i nemalý počet krajanů a příznivců. V předvánoční atmosféře ozářené plamínky svíček, oteplené jihomoravskými víny (která naléval Kenny, černoch s českým státním občanstvím) a dochucené vlastnoručně vyrobenými chlebíčky zněla vyjádření členek poroty a také přednes všech tří oceněných příspěvků. Tak návštěvníci sami mohli posoudit, zda se trefili do hodnocení porotkyň. Literární práce se zájmem poslouchal i velvyslanec Vladimír Galuška.
Kouzelný podvečer moderovala kulturní atašé českého velvyslanectví Lenka Procházková. Bylo zřejmé, že pracovat s jazykem, spíš si s ním tak pohrávat, je jí vlastní. „Tuto literární soutěž vyhlašujeme pro českou a slovenskou veřejnost. Podmínkou je, že pisatelé příspěvků musí být amatéři, nesmí to být profesionální publicisté ani spisovatelé. To se prozatím vždycky podařilo dodržet. Pro rok 2005 jsme vyhlásili téma „Lesk a bída celebrit“, což je trochu pozměněný název slavného Balzakova románu Lesk a bída kurtizán. My jsme si s tím slovem pohráli, máme pocit, že ten pojem není tak docela jednoznačný. Ukázalo se, že i soutěžící to tak chápali. Větši- na příspěvků vyzněla mírně ironicky,“ uvedla pro Českou besedu a dala za pravdu člence poroty Květě Legátové, která přijela z Brna (autorka románu Želary, který byl zfilmován a uveden ve slovenských kinech), že fejeton je poměrně náročný útvar a možná některé autory odradil.
„Na adresu Velvyslanectví České republiky přišlo celkem patnáct příspěvků. Zajímavostí je, že čtrnáct z nich přišlo ze Slovenska a jenom jeden byl z Čech. To nás trošku zarazilo, pro- tože jsme to inzerovali na webových stránkách a také v České besedě a Mostech. Zdá se, že Slováci jsou soutěživější,“ zauvažovala Lenka Procházková.
Z patnácti příspěvků porota vyhodnotila tři jako nejlepší. První cenu ale neudělila, druhou cenu získala slovenská autorka, předtím knihovnice, dnes v důchodu, Anna Jonášová z Galanty s textem Očko. Na třetím místě se umístil s velice ironickým, až trochu rozezleným textem Lesklá bída Štefan Lahita z Bratislavy. Čestné uznání dostal jediný účastník z Čech, „ne proto, že to byl Čech, ale za skutečný příspěvek ze života“, jak uvedla moderátorka, který nazval svůj fejeton Za prezidentovými zády. Byl to popis situace, které sám autor MUDr. Mojmír Říman byl přítomen. Situace se odehrála v roce 1990, když prezident Václav Havel přijel do Mostu a co se za zády prezidenta dělo. Tento příspěvek uveřejňujeme v lednovém čísle České besedy a v následujících pak zveřejníme další dva oceněné. Zejména proto, abychom pomohli překonat neviditelnou bariéru, která možná brání našim krajanům zapojit se do soutěže. A co by jim odkázala organizátorka soutěže L. Procházková?
„Mohlo se psát česky nebo slovensky, myslím si tedy, že tady žádná jazyková překážka nebyla. Asi je to u nich spíš nedůvěra k vlastnímu talentu, nebo k vlastní chuti vyprávět. Ale říká se, že do třetice všeho dobrého, a proto věřím, že příští rok, až vyhlásíme před Vánoci tuto soutěž, tak se jistě několik krajanů zúčastní a někdo z nich i vyhraje.“
Slavnostní chvíle skončila, přátelé si popřáli do nového roku, společenský sál se pomalu vyprazdňoval, na schodech jsme sfoukli poslední svíce. Jakoby tečka za rokem 2005. Zvědavost mi ale nedala, abych se nezeptala, jak bude silvestrovat známá česká spisovatelka Lenka Procházková? „Některé Silvestry jsem skutečně prožila tak, že jsem psala. Bydlela jsem na sídlišti a měla malé děti, tak jsem nemohla nikam chodit a nechtělo se mi dívat na televizi. Nebylo o co stát. Neříkám, že dnes je. Pamatuji si na nejzajímavější Silvestr v mém životě, který se konal v mém bytě. To jsem už bydlela na nábřeží v Praze a bylo to v roce 1998. Bylo nás tam asi 80 a ta silvestrovská oslava měla název „Monarchie pro každého“. Byl tam i Václav Havel, můj soused, bydleli jsme totiž v domě vedle sebe. Měli jsme i divadelní představení, my jsme byli v kostýmech, bylo to fakt moc hezké. Asi ve čtyři přišla policie, protože ji za- volali sousedé, ne z nějakých politických důvodů, ale bylo tam prostě hlučno. Letos budeme silvestrovat také v tom bytě, ale protože jsem ho zrenovovala, tak už tolik kamarádů nezvu. Ale opět bude téma – tentokrát Ať žije Fronda!, což byla revoluce francouzské šlechty. A také budeme mít kostýmy, já jsem si nechala ušít červené šaty. Docela se těším.“
Atmosféru vyhodnocení literární soutěže připomene i český magazín v STV 2, který bude vysílán 17. ledna odpoledne. O svých dojmech porotkyně velice živě hovořila i přes svůj vysoký věk (86 let) Květa Legátová. Helena Miškufová
Foto: České centrum

V článku o vyhlášení vítězů literární soutěže na téma Lesk a bída celebrit chybí pro nás závažná informace: Pan velvyslanec České republiky Vladimír Galuška odevzdal ceny nejen dvěma autorům nejlepších fejetonů, ale poděkoval také šéfredaktorce České besedy Mgr. Heleně Miškufové za její dlouholetou práci pro zdejší českou komunitu. K tomuto poděkování patřila i krásná tepaná černá růže.
M. Hrušovská

Iva Pekárková začínajícím autorům odkazuje:
člověk by měl nejdřív něco vědět

Předsedkyní poroty předvánoční literární soutěže, kterou vyhlásilo Velvyslanectví České republiky v Bratislavě, byla česká spisovatelka Iva Pekárková. Co ji na této soutěži nejvíc zaujalo?
Já se přiznám, že mě na celé soutěži nejvíce zaujal příspěvek Topánky. Přestože to bylo o mladé dívce, tak to napsal mladý muž. Bohužel, byla to povídka, evidentně to nebyl fejeton. Takže jsme nemohly udělit žádnou cenu, ale vím, že i ostatní porotkyně říkaly, že se jim to také líbilo. A navíc to nebylo s tematikou, jakou jsme zadaly. Držím palce autorovi, aby se někde s tou povídkou, nebo s jinými svými povídkami, prosadil. Ale musím přiznat, že ani jeden z těch patnácti příspěvků, které do soutěže došly, nebyl opravdový fejeton. Asi je to pro neprofesionála dost těžký útvar.

Vy jste spisovatelka známá v České republice, nicméně bych řekla, že na Slovensku méně. Snad ani nejde o jazykovou bariéru, s tím to asi nesouvisí, ale spíš o nabídku slovenských knihkupectví. Myslíte si, že je problém, aby se české tituly dostávaly v širší míře na Slovensko?

Vím o jednom problému, ale nevím, jestli se mezitím už nevyřešil. Ještě asi tak před pěti lety to byl finanční převod peněz mezi Českem a Slovenskem. Možná se to vyřešilo po stránce bankovnictví, ovšem zároveň došlo k tomu, že dneska mladí Češi nerozumějí slovensky. Na Slovensku je situace lepší. Jak vím, tak tady je o něco víc nedabovaných filmů, ale najít slovenský film v českých televizích je už docela práce. Jakkoli jsme vždycky vyrůstali s představou, že čeština a slovenština jsou si tak strašně blízké, že skoro mezi nimi ani není rozdíl, tak najednou ty rozdíly vycházejí napovrch, vyplouvají ven. A to tak mocně, že spoustu lidí jakoby odradí od čtení v tom druhém jazyce. Bohužel. A kromě toho je ve slovenských knihkupectvích spousta titulů známých domácích osobností.

Máte na knižním trhu novou knížku, Můžete o ní něco prozradit, o čem je, jak jste ji psala, jak byla přijata v Čechách?

Je to knížka, která se jmenuje Šest miliard Amerik. Šest miliard pochází od toho, že podle mého názoru vlastně každý člověk na Zemi – a je nás plus minus těch šest miliard – musí ať chce, nebo nechce, mít na Ameriku nějaký názor. Pozitivní, negativní, takový, makový, úplně špatný, nádherný, to je jeho věc. Ale zdá se, že Amerika má takovou schopnost a na každého působí tak, že si nějaký názor musí udělat. Od toho pochází název knihy. Já jako jedna šestimiliardina nabízím jeden názor na Ameriku. Ovšem troufám si tvrdit, že to nepíšu jen za sebe, teda co mně se stalo, co já tím myslím, ale velice snaživě jsem se pokusila Ameriku popsat, vysvětlit. Ono to vůbec není snadné. Zjistila jsem, že tady u nás je spousta televizních pořadů o Americe, my víme, jak Amerika vypadá, my známe spoustu amerických populárních hvězd, my se o ně zajímáme, někdy sem přijedou, ukážou se v Praze nebo v Bratislavě, taky v obou republikách žije nemálo Američanů. Ale to všechno neznamená, že my tu Ameriku známe. Pokusila jsem se upřímně popsat všechny věci, o kterých vím, že jsou důležité pro život v Americe, který je úplně odlišný od života tady. O věcech, o kterých vím, že tady o nich málokdo ví. Dva roky jsem strávila na netu, protože jsem si doplňovala znalosti z různých oborů, například soudnictví a dalších. O tom jsem tu knížku napsala. Přitom jsem se snažila, aby nenudila. Takže jsou tam skutečné příběhy, co jsem zažila já, co zažili mí kamarádi, a vždycky se ta kapitola snaží mít vysvětlení, jak to v Americe chodí.

Vy jste v Americe žila pár let, také jste pracovala jako taxikářka v New Yorku. Odtud jsou vaše poznatky?

V Americe jsem žila jedenáct let, většinou v New Yorku, ale i jinde, v Chicagu, v Arizoně, na západním pobřeží. Nedá se říct, že ji neznám.

O vaší tvorbě bychom si jistě mohly povídat hodně dlouho. Přiznám se, že mnou trochu otřásla vaše knížka také z amerického prostředí Dej mi ty prachy. Ale vraťme se k vánoční literární soutěži a od vás, jako předsedkyně poroty, bych chtěla takovou všeobecnou radu pro začínající autory.

Moje osobní přesvědčení, které ale nemusí každý sdílet, je, že by člověk měl něco vědět, než začne psát. A nejen vědět, ale taky prožít. Čili člověk by měl hodně cestovat, měl by si třeba psát deníčky, ty psát znova a znova a znova. Ne se pokoušet hned vydat druhou báseň, kterou napíše v šestnácti. S hodně velkou pravděpodobností ta báseň nebude tak dobrá, aby se jemu samotnému třeba ve dvaceti ještě líbila. Já bych doporučovala malinko počkat, ne moc, třeba do těch dvaadvaceti, čtyřiadvaceti, a hlavně si pořád konfrontovat to vlastní, to svoje vnitřní v člověku s okolním světem. Myslím, že v tom spočívá jakési tajemství, aby člověk byl schopný něco dobrého vytvořit.

Je pár dní před posledním dnem roku. Jak bude spisovatelka Iva Pekárková trávit Silvestra?

Jednou, a není to tak dlouho, spisovatelka strávila Silvestra v takové rouře. Přinesli jsme si šampaňské, seděli jsme v rouře, kolem byla taková ta industriální krajina na kraji Prahy. Byl to jeden z nejkrásnějších Silvestrů v mém životě. Letos možná budu v Čechách, možná v Anglii, možná pojedu na hory. Já to tak moc neprožívám. Protože na světě existuje bůhví kolik kalendářů, podle kterých je možné trávit Silvestry v různých ročních obdobích. Takže ten náš středoevropský Silvestr je jen jedna z možností.
Helena Miškufová

Iva Pekárková

*15. února 1963, Praha
Studovala mikrobiologii a virologii, v roce 1985 emigrovala přes Rakousko do Spojených států, kde se živila, jak se dalo, především jako sociální pracovnice, barmanka a taxikářka. Od roku 1997 žije opět v Praze, kde si vydělává hlavně překládáním a publicistikou.
Bibliografie:
Péra a perutě, Kulatý svět, Dej mi ty prachy, Gang zjizvených, Můj I. Q., Třicet dva chwanů, Šest miliard Amerik

Čestné uznáni

Za prezidentovými zády

Mojmír Říman

Tohle se opravdu stalo. Nejspíš o tom prezident nevěděl, možná, že něco tušil, ale málo.
Václav Havel jako prezident Republiky Československé byl v Mostě víckrát, ale pamětihodná je jeho návštěva v únoru 1990. Zastavil se v Mostě v úterý odpoledne, v závěru své severočeské pouti, měl krátký projev z balkonu kulturního domu a pak měl delší diskusi s obyvatelstvem v přeplněném velkém sále.
Prezidentova návštěva byla oznámena poměrně pozdě, programových, organizačních i bezpečnostních starostí bylo v den příjezdu moc a moc. Po chodbách kulturního domu se pohybovali členové ochranné stráže prezidenta, hygienici a samozřejmě řada osob neurčitého zařazení, nejspíše fízlové. Těchto příprav se po několik hodin zúčastnili i dva lékaři, jeden starší a tlustší a druhý mladší a hubenější. Fyzicky se lišili, ale jejich duševní rozpoložení bylo stejné. Všichni pracovali bez jídla a pití a v nervózním očekávání.
Do místnosti v druhém patře, kde měl prezident krátce pobýt, se nosilo občerstvení, asi hygienicky prověřené, zejména několik podnosů s domácími makovými koláči, jak si prý prezident přál. Místnost byla už předem pod kontrolou dobrovolných i profesionálních strážců. Nervozita, ale i hlad některých přítomných rychle a trvale stoupaly.
V listopadu a v prosinci 1989 byli oba lékaři velmi aktivními členy Občanského fóra a divili se, co všechno se povedlo. Velmi obdivovali Václava Havla, který každý den něco prosazoval, což obyčejně vyšlo. Starší lékař opakovaně říkal, že Havel musí mít někde scénář a někde nějaký počítač, aby věděl, co kdy a co potom. Když tohle říkal lékař jedné kolegyni, hluboce nábožensky založené, tak se odmlčela a potom řekla: „Počítač? … Ano, tam nahoře.“ A ukázala rukou k nebesům.
Pak přišel okamžik, kdy se suita vozů s prezidentem a jeho doprovodem objevila na obzoru. Všichni ctitelé a zvědavci se samozřejmě hrnuli k oknům a ostatní prostor místnosti se vyprázdnil. Všichni byli u oken. Tehdy pravil hubenější lékař tomu tlustějšímu: „Hele, ty hlade, klidně si vem koláč, teď tě nikdo nevidí.“ Ten tlustší v rozpacích opáčil: „Člověče, snad nebudu ujídat prezidentovi z talíře.“
Po chvíli sdělil člen ochranné stráže prezidenta, že jejich rozhovor byl věrně zaznamenán na služební magnetofon. Ale nikdo z přítomných, nikdo z členů stráže nevěděl, jestli koláč z podnosu doopravdy zmizel, nebo ne. Později se proslechlo, že v magazínu jižních Čech vyšel článek s touto příhodou a s jejím negativním závěrem pod titulem „Kdo ujídá z krajíce republiky“.
Ovace v přízemí kulturního domu končily a prezident s průvodci stoupal k velkému sálu. V záhybu schodiště stáli dva naši přátelé a těšili se, že prvně v životě uvidí československého prezidenta. Prezident se objevil jako první, zřetelně unavený a zaprášený. A ještě více překvapil pohled na osobnost, která prezidenta do schodů doprovázela a držela ho důvěrně v podpaží. Byl to otec velmi známého pražského zpěváka Václava N. Jak syn zpěvák, tak otec byli oběma lékařům známi i jako pacienti. Později se otec svěřil, že se s prezidentem zná z dávných divadelních dob.
Prezident s doprovodem se brzy ocitl na jevišti v záři reflektorů a v ohni otázek. Otec slavného zpěváka ani oba lékaři se bohužel na jeviště neprotlačili, zůstali stát za první kulisou vpravo. Minulo sotva deset minut hovorů s publikem a napjaté pozornosti všech a tu přítomní zjistili, že se otec zpěváka pomalu šine k zemi. Pokusili se ho zachytit, ale stokilové tělo se jim nepodařilo zadržet a ozval se temný pád. Za pomoci všech byl pacient odnesen do zákulisí a podroben kříšení. K oběma křísícím přátelům se připojil lékař z prezidentova doprovodu, vybavený pohotovostním zdravotnickým kufříkem. Z obecné vřavy se brzy ozval výkřik mladého, ale nadějného herce: „Už je tady těch doktorů trochu moc, rychle všichni pryč.“ Pacient se začal trochu probírat, ale názory na jeho stav se lišily podle kalibru a umístění tepny, kterou každý lékař hmatal. Ten, který zvedal dolní končetiny, byl pesimistou, tep vůbec nehmatal, ten, který držel paži, mluvil o sotva hmatném pulsu a ten třetí, který sledoval krční tepnu, mumlal cosi jako že je to dobrý.
Pak nastala tichá diskuse, co s postiženým dál, někdo tvrdil, že pacient odejde po svých, ale ozvala se i slova jako „rychlá pomoc… sanitka … nosítka … ARO.“ Tyto výroky měly na nedokrevné mozkové buňky pacientovy mimořádný účinek. Tělo se vzpřímilo se slovy: „To nikdy, doktůrkové, já ještě musím s Vaškem mluvit.“ Vaškem byl ovšem míněn prezident.
Za hodinu, při prezidentově odchodu, byl po jeho boku opět otec známého Václava N. a rukou přátelsky kynul tleskajícímu špalíru. Druhá otcova ruka velmi nenuceně třímala nakousnutý koláč s mákem.