Srpnové poledne na Muráňské vysočině, 1935, litografie

Max Švabinský a Slovensko

Autoportrét v krajině, 1895, olej Malíř a grafik Max Švabinský. Veliký mistr a klasik. Umělec moderny přelomu 19. a 20. století. Jedna z vedoucích osobností generace 90. let. Souputník A. Slavíčka i J. Preislera. Narodil se 17. září 1873 v Kroměříži. Zemřel v Praze 10. února 1962 jako národní umělec, doktor honoris causa a nositel dalších vyznamenání a titulů. Za svůj dlouhý život prošel rodnou Moravu, Čechy i kus Evropy, Nizozemí, Itálii… Jeho výtvarné dílo se rozvíjelo v kontextech českého umění s uměním německým, francouzským i anglickým. V letech 1931-38 prožíval tvořivé léto i podzim na Slovensku. Na Horehroní, ve vesnici Pohorelá, v její malé části, která se jmenovala Pohorelská Maša.

Poludne na horách, 1935, olej

Ze stověžaté matičky Prahy bylo do vesničky Pohorelá už za první republiky více než 600 kilometrů. V Praze byl Max Švabinský, absolvent Akademie výtvarných umění, již profesor, rektor Akademie, člen i předseda spolku Mánes, spoluzakladatel Spolku českých umělců grafiků Hollar a především všestranný malíř, kreslíř a grafik, skutečně velikou osobností spjatou se svým „mohutným dílem“. Byla to tvorba figurální i portrétní, byly to krajiny i zátiší a též návrhy na vitráže pro chrám sv. Víta, návrhy na československé peníze (sto a tisícikoruna z let 1932, 1936) a návrhy na poštovní známky. V jeho díle byl realizmus, symbolizmus i secese, prvky imprese a naturalizmu, též historizmus i stopy nálad a duchovních významů poezie, melancholie a nostalgie.

Slovenský chlapec, 1937, kolor. litografie

Max Švabinský byl zázračné dítě. Vystavoval již od svých 10 let. Pak to byl klasik, „mistr renesance“ i akademik. Jiří Kotalík připomínal jeho „reálné vidění a symbolické představy“. I tyto aspekty nacházíme v jeho vztahu i v jeho pobytech na Horehroní. Ještě předtím kreslí a maluje v plenéru na Hané, na Vysočině v Kozlově, pak na Polabí i v holandském Zandwoortu. V roce 1931 projíždí vlakem na východ od Banské Bystrice a za Breznem objevuje řetízek horehronských vesniček - Polomka, Závadka, Heľpa, Pohorelá a u ní Pohorelskou Mašu. Ta byla až do roku 1938 cílem jeho prázdninových cest, kreslení a malování.

Vesnička Pohorelá se rozvíjela od začátku 17. století jako poddanská obec hradu Muráň. Založili ji slovanští a polští osadníci. Její obyvatelé chovali ovce a dobytek, byli též dřevorubci, vyráběli dřevěná nářadí a šindele. Byly tu též vyšívačky, později tkalcovské družstvo, cimbálová muzika, písně i tance a modlitby v barokním kostele sv. Štěpána krále. Význam obce vzrostl koncem 18. století, kdy zde začala těžba i zpracování železné rudy (již 1794 ocelový hamr, 1804 vysoká pec). To již v oblasti dlouho působili podnikatelé šlechtického rodu Coburgů. U Coburgovských železáren vzniká též na přelomu 18. a 19. století Pohorelská Maša (huť, hamr).

Parnassius apollo, 1931, litografie

Ta se stala jejich letním sídlem, postavili si zde malý zámeček i park s jezírkem a rybníkem. Častým hostem tady byla nejvýznamnější osobnost rodu Coburgů, Ferdinand, do roku 1918 bulharský car, který sídlil též v rodovém zámku ve Sv. Antonu u Banské Štiavnice. Ferdinand byl postarší, důstojný muž s bílou bradkou a holí. Po roce 1931 si ho místní obyvatelé pletli s podobnou osobností Maxe Švabinského. Sám Švabinský těmto lidem již zdálky říkal: „Já nejsem král, já jsem jen obyčejný člověk jako vy.“

Max Švabinský v Pohorelské Maši kreslil v plenéru, na loukách i na březích Hronu, v dolinách i na kopcích. V domečku v parku, ve svém letním ateliéru pak dělal další skici, dřevoryty a hodně kreslil na klihový papír předlohy pro litografie, které pak tiskl v Praze. Inspirací bylo rozhraní Nízkých Tater a Muráňské planiny, vrch Gindura, údolí Hronu se pstruhy a raky, i louky plné vůní květů – horské orchidey, ocúny, enciány, hvozdíky i bodláky a křoví borůvek. Jako milovník motýlů ho fascinoval objev knížete motýlů se jménem Parnassius Apollo, o němž říkal: „Ten je nejhezčí ze všech a to je Slovák!“ Ve skicáři Maxe Švabinského byly též východy a západy slunce, vrchy ve větru a bouři, mraky, ale také pasoucí se koně i krávy, ještěrky, mušky, včelky. A hodně též lidé z Pohorelské Maši. Známí i neznámí, odpočívající pastevci i hrabačky, sekáči i kopáči brambor, rybáři u Hronu…

Chudý kraj, 1899 - 1900, olej

V divokém i půvabném prostředí této vesničky vznikly též „pro Prahu“ dřevoryty Básník a múza, diplom Česká akademie věd a umění, kresby a litografie básní V. Huga Satyr, litografie Odpočívající Pan, biblické motivy Korunování světice, Křest Kristův, studie pro kartony na vitráže chrámu sv. Víta i alegorické postavy a z nich také personifikace Slovenska - kolorovaná litografie Slovenský chlapec - Jozef Gavura (Gabura?) datována 1. 9. 1937. V této realistické krojované studii jako by Max Švabinský připomínal dávné kresby Josefa Mánese i slovenského malíře P. Michala Bohúně. Rok 1938 byl rokem poslední cesty Maxe Švabinského na Horehroní. Pak zůstaly jenom vzpomínky a zachované dílo. To vše připomíná malá knížka Jozefa Kaušitze - Max Švabinský na Slovensku (Tvar Bratislava, 1953), také náš malý článeček a několik reprodukcí. Kdo ví, kdo dneska chodí kreslit a malovat do Pohorelské Maši?
Bohumír Bachratý