Rozhovor

Pěstovat touhu po vědění

Vloni v letním dvojčísle Česká beseda informovala o úspěšném programu v Českém centru věnovaném české vokální tvorbě. Vracíme se k němu rozhovorem s doc. dr. Miloslavem Blahynkou z bratislavské Vysoké školy múzických umění.
Jaký osud vás přivedl na Slovensko?
Když jsem v roce 1980 maturoval, byl jsem přesvědčen, že chci studovat hudební vědu, kterou tehdy otevírali pouze v Praze a Bratislavě, a tak jsem se rozhodl pro Bratislavu. Jednak proto, že z Brna, odkud pocházím, je to blíž, ale i proto, že z naší rodiny tu už několik mých předků působilo. Například můj strýc Josef Závodský byl slavným vydavatelem, který jako první na Slovensku vydal například Suchoně, Cikkera, Figušovy písně, Bellovy skladby, ve své době to bylo velmi uznávané vydavatelství. Potom jsem tu měl dvě pratety ve Slovenském národním divadle, jedna byla baletka a druhá návrhářka kostýmů. Obě pamatovaly ještě například Oskara Nedbala z dvacátých let. Návrhářka kostýmů dělala světovou premiéru Krútňavy v roce 1949, ale když jsem tu začal studovat, tak žila už jen bývalá baletka.
doc. dr. Miloslav Blahynka Co rozhodlo o tom, že jste se dal právě na muzikologii?
Jako asi mnohá děcka jsem hrál na klavír a od mládí mne zajímaly věci teoretické a historické okolo hudby, takže už na gymnáziu jsem se rozhodl, že bych se chtěl věnovat vysloveně muzikologii.
V tom věku ale většina mladých holduje trochu jiné hudbě…
Určitě, ale jak vidíte, v každé generaci se najde pár nadšenců, kteří jdou i po vážné hudbě. Je to sice užší, ale o to intenzivnější okruh mladých lidí, kteří se zaměřují na vážnou hudbu. Myslím si, že je to tak stále, dokonce že zájem o vážnou hudbu spíš roste.
Přece jen však žijeme v době, kdy mnozí tvrdí, že z kultury se žít nedá. Dá se dnes na Slovensku uživit hudební vědou?
To je těžká otázka. Na Slovensku se dnes nikdo neživí třeba kompozicí, ale každý dělá například pedagogickou práci, aby měl nějaký stabilní příjem. I já dělám hudební vědu jen ve svém volném čase, protože jsem především pedagog VŠMU, i když moje práce samozřejmě souvisí s hudební vědou. Jsou mnozí hudební vědci, kteří úplně opustili tuto profesi a třeba obchodují jako jedna moje kolegyně. Měl jsem vlastně štěstí, že jsem napřed působil v časopisech, jako byl Hudební život, od roku 1988 jsem přešel do Literárního týždenníku, v němž jsem pracoval až do roku 1996, a myslím si, že to byl časopis, který hlavně v prvním období byl velmi progresivní a měl i svůj malý podíl na pádě komunizmu. Potom jsem dělal v Divadelním ústavu – a teď jsem na VŠMU jako docent hudební teorie. Kromě toho spolupracuji s Kabinetem divadla a filmu SAV, kde se vlastně věnuji výzkumu opery. Takže asi jsem měl trochu štěstí, protože to, co se dnes děje v kultuře, asi nemůže nikoho uspokojit. Ale je to trend, který funguje i všude na Západě, že se podporují jen velké aktivity, které přinesou reklamu a peníze, a na ostatní menší aktivity – jako je, předpokládám, i váš časopis – je stále méně a skromnějších prostředků. Je velká škoda, že kultura není strukturovaná a rovnoměrněji podporovaná na všech úrovních, protože nemůže existovat jen vysoká a reprezentativní kultura, ale musí existovat i kultura třeba na sídlišti, kde žijeme.
Věnujete se dějinám opery, ale dá se tam ještě něco nového objevit?
Určitě. Třeba v roce 2004 jsem se zabýval recepcí Janáčkových oper na Slovensku a napsal jsem o tom knížku, která by měla vyjít ve Vydavatelství Věda. Spíše si myslím, že dějiny opery jsou ještě nezmapované teritorium, protože kdysi se hrály jen populární opusy, ale dnes se toto spektrum stále rozšiřuje, objevují se díla, která se dlouhá léta nehrála. A to všechno předpokládá i výzkum a vědeckou reflexi s tím spojenou.
V Českém centru vaše průvodní slovo provázela ukázkami vaše manželka Nao Higano z Japonska. Jak jste se seznámili?
Velice prozaicky: když jsme odcházeli z opery, tak nás seznámila naše společná známá – a dnes už velmi známá zpěvačka Andrea Danková. Nao se na Slovensko nedostala náhodou, ale už od mládí působila ve sboru, který se specializoval na českou a slovenskou vokální tvorbu, a s ním byla několikrát v Československu, kde měli reciproční vazby se sborem ČKD Praha – to je velice uznávaný sbor, který diriguje Miroslav Košler, bratr slavného dirigenta Zdeňka Košlera. Takže když se rozhodovala, kam jít studovat, rozhodla se pro tehdejší Československo a přišla studovat do Bratislavy.
Vystupujete spolu často, například s pásmem z české písňové tvorby?
Já spíše vystupuji na vědeckých konferencích. Loni jsem byl na konferenci v Brně, věnované dějinám brněnské hudební vědy, v Praze byla velice zajímavá konference o vojenské hudbě v dějinách českého státu a národa – a o vojenské hudbě se toho moc vědecky nepublikuje. V Českém Krumlově zase byla konference k baroknímu divadlu, kde jsem měl koreferát o exotizmech ve staré barokní opeře, byl jsem také na kongresu v Salzburgu, zaměřeném na režijní divadlo na příkladech Mozartových oper. To je fenomén, který mapuji za Slovensko a ve svém referátu poukazuji na nejvýznamnější inscenace Mozartových oper. Musím říci, že mnohé z nich na Slovensku připravili právě čeští režiséři. Například v roce 1938 to byl Viktor Šulc, který udělal velmi zajímavou Kouzelnou flétnu, potom v 50. a 60. letech pražský režisér Karel Jernek Dona Giovanniho a brněnský Miloš Wasserbauer opět zajímavou Kouzelnou flétnu, a tak dále. Jak vidíte, i do tohoto mezinárodního tématu, jako je Mozart, se promítají specifické česko-slovenské vztahy. Program v Českém centru jsem chápal spíše jako jednorázovou akci na pozvání Českého spolku. Osobně si myslím, že v dnešní době je potřebné oživit a pěstovat právě přednáškovou činnost. Jednak je v ní něco sympaticky tradičního, lidé mají živý kontakt s řečníkem, a kdysi to mělo svoje obrovské teritorium. Bývalo samozřejmostí, že i mnozí univerzitní profesoři a znalci dělali svoje exegeze mezi lidem, jezdili po Čechách, a tehdy na ně přišlo i v malých městech často několik set posluchačů, jako je třeba zaznamenáno u Vrchlického a podobně. Myslím, že by měli více přednášet různí lidé z různých oborů. I proto je práce těchto kulturních institutů velmi důležitá a bylo by potřebné ji pěstovat, udržovat a dát jí podporu i na nejvyšší úrovni, protože je velice důležité vychovávat lidi v touze po vědění.
Jiří Výborný
(Pozn. autora: Rozhovor vznikl ještě v létě 2005, bohužel i přes opakované přísliby mi doc. Blahynka doposud text neautorizoval, proto jej se souhlasem paní šéfredaktorky uvádím v této podobě a za případné nepřesnosti se jemu i čtenářům předem omlouvám.)
Foto: autor