Češi o Slovensku

Pata, špička, celá noha ...
Jakub Deml

Jakub Deml (1878 – 1961) pocházel z Tasova na Moravě. Jako katolický kněz působící v pastoraci se dostával svými názory do sporu s církevní vrchností, byl poslán na odpočinek a žil jako nezávislý spisovatel v existenčním provizoriu, podporován příznivci a přáteli.V dobovém kontextu byl originální svou tvůrčí spontaneitou, neliterárností, spojením zbožnosti, citu a intelektu, ale také polarizací protikladů: na jedné straně bezelstný boží člověk, na druhé straně jízlivý pamfletista útočící sarkasmem na názorové odpůrce. Za jeho vrcholné práce se považují básně v próze o květinách Moji přátelé (1913), básnická podobenství Miriam (1916) a dvojí evokace tragiky lidského údělu Hrad smrti (1912) a Tanec smrti (1914). Do literárního dění inspirativně i provokativně zasahoval svými Šlépějemi - periodickými soubory toho, co v určitém roce nejvíc zaujalo jeho samého jako autora, čtenáře i adresáta. V letech 1917-1941 vydal takových svazků celkem 26. Dva z nich, 7. a 8., jsou věnovány převážně slovenským tématům. Po vzniku republiky chtěl totiž natrvalo přesídlit na Slovensko - měl zastávat funkci správce kulturních památek na zámku v Topoľčiankách, který se později stal prezidentským sídlem. Rozjel se tam a první dojmy zaznamenal v expresivním literárním letáku Jsem na Slovensku! (19. února 1920). Záměr se získáním místa se neuskutečnil, a tak se Deml po roce vrátil. Na Slovensko přišel do nevyrovnaných poměrů, kdy přežívající maďarónství a náboženská bigotnost vyúsťovaly do protičeských nálad a bouří namířených proti novému státu. Rozhořčený básník viděl příčinu v tom, že se lidé zpronevěřili svému poslání sloužit národu a Bohu.

12.dubna 1920. Veřejná schůze strany národní a rolnické. Mezi topolčanským pranýřem a hospodou Hávrlíkovou. Obyvatelstvo svoláno obecním bubnem. Šel jsem též. Očima hledám topolčanského kaplana P. Pavla Gyetvena. Je to Maďar, narodil se u Pešti. Slovensky umí dokonale, člověk pro Jehličku a Czernochy k nezaplacení. Když 1919 vtrhli do župy Tekovské maďarští bolševici, odhodil P. Pavel Gyetven kleriku, oblekl si šaty rakouského důstojníka, bolševiky uvítal a vodil je po vyprázdněných čs. úřadech. Seděl za to na pevnosti v Terezíně, ale jeho farář zuřivě mne přesvědčoval, že Češi jsou sprosťáci a že P. Gyetven, jeho kaplan, vzorný prý kněz, trpěl nevinně. Ty důstojnické šaty musel prý obléci jenom proto, že měl kleriku na správě u krejčího. Ten krejčí jmenoval se Horthy.
Nemusil jsem pana kaplana hledati dlouho. Trčelť v chuchvalci ženských, které se daly do ryku a do posměchu, sotvaže řečník strany národní vystoupil na tribunu. Byl to ovšem řečník více než ubohý. Uměl všeho všudy tři věty a ty ustavičně opakoval. Však mi také farář potom uštěpačně řekl: „Takový člověk přijde mi sem poučovat farníky? Já ho znám a každý ho zná: je to pastucha sviňský!“ Mínil jsem tu sviňskou situaci zachránit, pokud možno, i stoupl jsem si přímo ke kaplanovi a docela drze díval jsem se mu do očí a na ruce.
Když ten národní chudák slezl, nevěda, proč tam lezl, vyhoupl se na řečniště pan kaplan a zahájil hru kočky s myší. „Lidičky moji!“ a také věděl, že všichni jsou jeho. Když pak ty své lidičky poučoval, že za vlády maďarské vedlo se jim lépe a že jim nechybělo ani peněz ani špeku, dokud pracovali „na cudzím“, vykřikl jsem na něho, že je drzý lhář. Obrátil se na mne a svoji štváčskou thesi opakoval. Já opakoval toho lháře, naléhavěji arciť a potom se to všecko zachumlalo a skončilo. Nebylo nic a bylo by nebylo nic, neboť vidí-li slovenský lid hádku dvou kněží, z nichž proti žádnému není naveden a poštván, ctí v obou kněze a věří, že se jedná jen o pravdu. Vždyť i uhlí a pařezy se dobývají. Pravda též. Nebylo nic a bylo by nebylo nic. Ale kterýsi den na to řekla nám slečna sousedka, že je v Topolčankách vzbouření. Lidé prý se houfují a běhají, jako když se včely rojí. Zčista jasna. Do lidu hodil někdo kvas a děs, který je na Slovensku nejkvasivější a nejúděsnější: že prý čeští četníci zatkli a odvlekli kaplana! Ženy, muži, velcí, malí, všechno se sběhlo před faru. Čechům a Republice spílalo se docela veřejně a nahlas.
Můj ministrant zámecký, taky Čech, byl insultován od spolužáků, kteří mu říkali, který den a kterou hodinu přijde Horthy a všecky Čechy pobije. „A českýho pana farára“ (tj. Jakuba Demla) „též?“ „A i toho!“ Sešel jsem k lesmistrovi a řekl mu to. Už i věděl. A viděl jsem, že se panu lesmistrovi jaksi nechce jíti do úřadu tentokrát: bylo mu jíti přes celou vesnici. Trochu ze soucitu, ale více proto, abych se vytrestal i za svůj strach (neboť víme, „jak to chodí na Slovensku“ v podobných případech: lid je oheň, lid je povodeň, lid je živel a ne rozum!) a také ze zvědavosti, řekl jsem panu lesmistrovi, že půjdu s ním. A šel jsem.
Bylo to po poledni. Na návsi a hlavně před farou opravdu stály ještě hloučky a nemělo to lidského vzezření a viděls jako lidožrouty a jako polámané a překousané tygří klece. Nikdo už nás nezdravil. Do té doby zdravili mne všichni, ba i ruku mi líbali a zpovídat se mi chtěli. Od té doby zdravili mne málokteří a i z těchto ještě mnozí neupřímně. Když jsem se od lesního úřadu vracel vesnicí sám, nebylo mi zcela dobře u srdce. Tady se nedá nic dělat. S rozpoutaným živlem se nedá nic dělat.
Odpoledne téhož dne přijely do Topolčanek dvě setniny vojska a zůstaly tam asi dva měsíce. Farář také mi připomněl, co mne zachránilo. Druhý den totiž neměl jsem už hostií a na ministrantovi jsem viděl, že se mu do fary nechce. Šel jsem tedy já. Na farském personálu byl jakýsi údiv, když jsem se tam ukázal. A více než údiv, to jako bych nepřicházel já, nýbrž dvě setniny vojska. Přesto jsem viděl na čelích té čeládky: „A ty se nebojíš? Cožpak se nestalo nic?“ „Však už jsem vás čekal, chci vám něco říci, velebný pane,“ přivítal mne farář. Ten den, kdy byla ta schůze a již předtím, farář jako náhodou nebyl doma. Byl prý v lázních, říkalo se. Ano, v lázních, právě i v lázních. (Pánbůh zaplať, že jsme nemocni – firmitas in infirmitate perficitur) a v době sněmovních voleb lecjaká nemoc se vylepší...
„Lidé mi řekli, co jste dělal! Takto jste vyskakoval“ (farář ukázal na metr od země) „ a křičel: zatkněte ho, zatkněte kaplana!“ Farář snížil hlas o celou oktávu, hrozil mi prstem a důvěrně řekl: „Velebný pane, jenom mně máte co děkovat, že se vám nic nestalo! Farníci moji byli zle pobouřeni vaším vystoupením! Dalo mně to mnoho práce, než jsem je upokojil!“ - Divné je, starý maďarónský lišáku, že při té schůzi, která přece trvala až do tmy, nikdo tvých kohoutků a slepic nechlácholil a nikomu z té tvé slovenské drůbeže nenapadlo, že by mne mohl klofnout! Stál jsem přece v nejtěsnějším zástupu! A najednou mi budeš předstírat takovou sprostou lež? Že tvůj kaplan a pár těch tvých farníků arcivévodských, kteří stříleli ze zálohy do našich vojáků, byli by mne rádi pověsili při té schůzi na ten pranýř, jestli by mne byli dříve na kousíčky nerozsápali - to vím tak dobře jako ty: ale jsi s nimi počestný a mravný jak ta holka, která se bála následků. Tomu lidu prý toho nikterak nemohu zazlívat, že lne k Maďarsku (řekl mi ten farář), neboť ještě prý se neví, pod kterou vládu bude ten lid příslušet! „Hranice naší Republiky jsou již určeny mírovou konferencí!“ podotkl jsem.
Ale tu se farář vítězoslavně napřímil, pozdvihl pravici a vykloniv hlavu a kývaje přede mnou ukazováčkem, jako by mne šimral po nose kláskem a vysmívaje se mi do očí, řekl: „A je ta smlouva podepsána? Neví se, neví, jak to ještě dopadne!“ Tyto dvě věty říkal takovým sopránkem a tak pomalounku, jako by Československá republika byla mouchou a on jí pěkně nožku za nožkou a hlavičku utrhával... Mluvil ještě více a stále tímto velezrádným tónem, ale šetřme papíru: Slovensko je naše, tralala, ministerská kaše, tralala, faráři ji jedí, tralala, dobře jim to dědí, tralala, šofér taky káže, tralala, že má dost kuráže, tralala, jsou to jen tri deci, tralala, pili jsme je všeci, tralala; Martin, Kmetko, Hlinka, tralala, jen když to tak blinká, tralala, atd. atd. atd.
(1921)