Češi o Slovensku

Ovce v žinčici

Vzpomínka na Královu holu
Jaroslav Hašek

Jaroslav Hašek (1883 – 1923), klasik české satirické prózy, autor světoznámých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, začal svou literární dráhu krátkými povídkami pro noviny. První z nich vyprávějí příběhy ze Slovenska, kam přišel student Hašek ze všech mladých spisovatelů své generace nejdřív, už roku 1900, a později se tam za svých prázdninových cest pěšky několikrát vrátil. Prošel Slovensko křížem krážem, jak o tom svědčí náměty jeho povídek z Tater i Pohroní, Pováží i Záhorí, Gemeru i Spiše. V květnu 1903 - to už žil na volné noze - se mu po Slovensku zastesklo natolik, že tam na nějakou dobu utekl. Co ho nejvíc lákalo, vyjádřil slovy: „My si vše důkladně prohlížíme, nám nejde jenom o krajinu, chceme zvláště seznati lid. Chodíme mezi prosté horaly.“
Haškovy krátké prózy ze Slovenska, jichž je několik desítek, začínají prostými obrázky, rozvedenými anekdotami, humoristickými příběhy, satirami na maďarskou byrokracii. Obzvlášť si oblíbil samorostlé horaly. Jak potvrzuje naše ukázka, povídka Ovce v žinčici, původně publikovaná v Národních listech 6. prosince 1902 (text přebíráme z vydání J. Hašek, Črty, povídky a humoresky z cest, Praha 1955), s potěšením vykresluje rázovité postavy kočích, bačů a valachů, obratně využívá prvků situačního humoru. Dialogy zpestřuje nářečními zvláštnostmi prostředí, překvapuje pointami. Náměty ze Slovenska neopustil ani jako zralý povídkář, jak dokazuje řada půvabných humoresek z malých měst a městeček. Slovensko otevřelo Haškovi cestu do Haliče, na Podhalí, do maďarské nížiny i do Sedmihrad. Všude tam čerpal nové a nové náměty pro své povídky. Bez těch, které vykreslují různé podoby lidových šibalů, koumáků a potměšilců, by autor sotva dospěl k vrcholné kreaci tohoto typu - Švejkovi.

Bylo nás pět. Vůdcem naším byl řeckokatolický farář R. z Tělgártu, rodem Rus, velice hovorný pán. Na tento výlet do sídla pověstného hrdiny slovenského, zbojníka Jánošíka, nezapomenu do smrti...
Králova hola byla zahalena ještě v ranní mlze a z hlubokých jehličnatých hvozdů vycházely kroužící obláčky bílých par, které z dálky vypadaly jako velké, dlouhé stádo bílých ovcí.
Počátek naší cesty byl pro mne vskutku radostný. Jeli sme totiž na voze, jaký bylo možno sehnati ve všední den v malé obci Tělgártu. Několik prohnutých prken prostého vozu vyhazovalo nás neustále do výšky tak, že když po hodinné jízdě pan farář dal návrh, abychom se provazy připevnili k vozu, dořekl poslední slova ve výši dvanácti centimetrů, jak vypočetl náš spolutrpící geometr Žioński ze Lvova. Podotkl jsem, že začátek byl radostný, to proto, že mě přestaly bolet zuby, které mě trápily celou noc. Na takovém voze jest rozkoš cestovati, kdo prý má kuří oka, jistě si je umrtví.
A jízdní dráha byla pro náš vůz jako stvořena. Veliké balvany, kousek močálu, balvánky a bláto střídaly se často s kusy poražených kmenů, které prý, jak tvrdil náš vozka, sedlák Grabuška, na jaře snese velká voda dolů do údolí.
Kraj byl nádherný. Celé pásmo ďumbírské zvedalo se v dáli v mlze, za námi dole světlé, žluté, slaměné střechy chalup v romantickém tělgártském údolí hořely v červáncích vycházejícího slunce a Hron, zde ještě malá říčka, táhl se stříbrným pruhem po zelených lukách směrem západním. Někdy chvílemi zmizel, to když převalil se přes údolí závoj mlh, ustupující před slunečními paprsky.
Vodní pára se ztrácela. Zprvu jenom z údolí, později ustupovala i z lesů kolem nás a pak počaly se objevovati horské lučiny, skály na protějších kopcích a zanedlouho zjevila se majestátně Králova hola se svými lesíky kosodřevin, nízkých porostlin a se svým kulatým holým vrcholkem, který z dálky vypadal jako pěkný hříbek.
„Tam žil Jánošík, horný, dobrý chlapec,“ pravil vozka Grabuška, ukazuje bičem před nás, „a za hák visal,“ pravil po chvíli mlčení, „keď len pravdu vezdy hvaril a šetkým v oči.“ „Ba bil sa za lud,“ dopověděl teskně, upíjeje si trošku slivovice. „Ďalako eště mámy, ej pojeděm veru bože eště dve hodziny a pak na vrch za hodzinu neprejděm. To sa horní chlapci nabehali, kým prešli,“ dodával starostlivě, „teď ale zbojníků nevidět. Boli nědávno tu aj tam, aj z Tělgártu ich bylo několko,“ dobrák Grabuška se přitom zarděl. Od té chvíle měl jsem ho v podezření, že i on někdy tu a tam za mládí si zazbojačil.
„Napřed půjdeme na vrcholek a pak sestoupíme o něco východněji na salaš, už předešlý týden byl u mne bača,“ pravil pan farář, „i řekl jsem mu, že ho navštívíme, aby nám na počest uvařil ovci v žinčici. To jest jídlo pro cestovatele jako stvořené. Člověk zažene tím hlad i žízeň zároveň. Ostatně, doufám, bude nám chutnat. Bača řek, že si dá záležet. Na salaši je neobyčejně čisto. To jest zásluha našeho pana učitele. Ten chodil po salaších, vysvětloval, takže nyní již do jejich poetické špíny vniklo trochu kultury. I já sám se starám o zdejší lid. Před 20 lety, když jsem přišel sem, byl lid zde velice zanedbaný, rval se atd. Nyní již jest vše v lepším pořádku.“
Ještě jedno vyhození naší společnosti do výše a malí koníci stanuli. Byli jsme pod vrcholkem. Grabuška jel napřed k salaši a my vystupovali, vlastně zuřivě se prodírali spletenými větvemi temně zelené kosodřeviny. Čím více jsme stoupali, tím krásnější byl rozhled po širém zalesněném okolí. Nádherné ticho hostily ty temné zasmušilé hvozdy pod námi. Údolí Ztratěná v dáli, se svými skalami, zdálo se býti tmavým otvorem do jakési černé chodby, nahoře rozbourané.
Po dvouhodinném stoupání a obdivování se novým a novým pohledům dospěli jsme vrcholku Králové holy. Před námi sněžné Tatry vystupovaly se svými rozervanými, malebnými štíty ze skupinky menších vršků. Čistá, jasná obloha, skvostný, čistý vzduch a to hluboké ticho...
Sestupovali jsme dolů k salaši. Sestup byl rychlejší, poněvadž se nám poštěstilo velmi často se kutálet po suché, dlouhé trávě dolů. Tak výborné, kluzké trávy jsem neviděl. Jen jsem si trochu odřel nos.
Sláva! Už jsme na salaši. Pěkná čistá salaš, dumavý bělovlasý bača a dva svižní valaši s vysokými opasky, ale zlí psi, praví vlci. Pokoušeli se roztrhnouti celé naší společnosti jednomu po druhém různé častky oděvu. A dobrák bača usměvavě zašeptal, že prý se s námi brzy spřátelí. Vypravovali jsme všelicos, až byla uvařená ovce v žincici.
Velmi jsem se podivil nad její chutí. Nejlépe upravená srnka nemohla tak chutnati jako tato specialita slovenských salaší. Pan farář vzal si pojednou baču stranou a ptal se ho cosi. Nevšímal jsem si, oč se jedná, toliko jsem seznal, že pan farář, když se k nám vrátil, byl bledý. „Již se brzy stmívá,“ pravil, „abychom jeli domů.“ Svolili jsme. Grabuška klidně spal na voze. Trvalo chvíli, než jsme ho probudili. Pak jsme jeli. Pan farář byl stále více bledší a bledší, až to vzbudilo naši pozornost. „Dovolte, prosím, nejste nemocen?“ tázal jsem se.
Pan farář povzdychl, zbledl ještě více a pak třesoucím se hlasem zašeptal: „Pánové, ta ovce v té žinčici, kterou nám předložili, byla ovce, která mi pošla předešlý týden. Pánové, to je hrozné, ale je to pravda. My jsme ji snědli. Ten chlap nešťastná ji vykopal. Měli sice ovce uvařené dvě, tu vykopanou pro sebe a čerstvě zabitou pro nás, ale nějak to spletli...!“
Hvozdy kolem nás stojí sta let, ale ještě nikdy neviděly takovou společnost pěti bledých lidí, jako byla naše... Ovce v žinčici, lepší než srnka, jest mou jedinou truchlivou vzpomínkou na sídlo zbojníka Jánošíka. Nešťastný bělovlasý bača s obličejem patriarchy!
(1902)