S českými spisovateli o knihách a jejich tvorbě

České oddělení v Univerzitní knihovně v Bratislavě Skončily projevy i hudební program, hloučky posledních návštěvníků Univerzitní knihovny v Bratislavě, kde byla právě otevřena Česká knihovna, se rozcházely. V regálu zůstaly dary některých českých autorů, ministra Jandáka i pražské Národní knihovny. To byla chvíle, abychom si s Alexandrou Berkovou, Ivanem Binarem, Edou Kriseovou a Lenkou Procházkovou trochu povídali.
Co jste darovali do fondu nově vzniklé České knihovny?
E. Kriseová A. Berková: Já jsem do knihovny dala sborník povídek českých autorů, jmenuje se Příběhy s tajemstvím. Knížku jsem vybrala po zralé úvaze, protože se tam prezentuje více českých autorů. A prostřednictvím kulturní atašé ještě dodám svoji vlastní produkci, kterou zatím doma nemám.
L. Procházková: Já jsem dala svou předposlední knížku, která se jmenuje Beránek. Je to vlastně historický román o Jeshuovi z Nazareta, známého též pod jménem Ježíš Kristus.
E. Kriseová: Já jsem dala svoji první knížku, jež se nazývá Křížová cesta kočárového kočího, je to soubor povídek. Pak jsem dala jednu ze svých předposledních knížek, která se jmenuje Kočičí životy. Je to román obsahující asi sto let středoevropské historie, která je demonstrována na osudech jedné rodiny volyňských Čechů.
Vy jste byla na Volyni?
Na Volyni jsem sice nikdy nebyla, ale četla jsem všechno o Volyni a mluvila jsem s volyňskými Čechy, kteří, když si román přečetli, tak mi psali, že vědí, ze které rodiny pocházím a že jsem se jmenovala tak a tak, že to poznali. Ale ve skutečnosti jsem na Volyni nikdy nebyla. Myslím si ale, že spisovatelé mají takovou zkušenost, že popíšou nějakou oblast, ve které nikdy nebyli, a že ji třeba popíšou líp, než kdyby tam byli, kdyby to byl takový reportážní styl. A kdoví, jestli jsem tam někdy předtím třeba nežila.
Vy jste jediný mužský zástupce mezi spisovatelskou obcí dámskou, čím vy jste obohatil fond?
I. Binar: Já bych spisovatele nedělil podle pohlaví, to jen tak mimo. Já jsem věnoval svůj nejtlustší román, který se jmenuje Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb s kolem kolem světa. Můžu potvrdit Edinu tezi, že spisovatel nemusí být všude, ačkoliv o tom píše. Ten můj román má dvě roviny. Jedna je reálná a druhá je fikce. Mottem románu je citát z Haškova Švejka, že „Uprostřed naší zeměkoule existuje ještě jiná, mnohem větší“ a po této zeměkouli se potlouká můj hrdina.
Padl zde názor, že není potřebné dělit literaturu podle autorů na mužskou a ženskou. Některé české autorky bývají označovány jako feministické. Co si o tom myslíte, paní Procházková?
Zleva K. Legátová a L. Procházková L. Procházková: Je to spíš otázka pro paní Berkovou. Ale já si myslím, že jsou feministické autorky.
Vy byste se k nim počítala?
Vím, že v nějakých skriptech jsem k nim přiřazena. To jsem zjistila. Ale já se k nim zrovna nepočítám. Možná v některých povídkách by se to tak dalo vidět. Ale jak člověk stárne, už je tak tolerantní i k mužům, takže já dnes už asi ne.
Paní Berková, otázka byla nahraná na vás. Takže feminizmus a literatura...
A. Berková: To je strašně složité, musíme vědět, co je feminizmus a co je literatura. Feminizmus, dle mého, je povýšení jin vkladu na tváři světa a tím pádem všecka literatura psaná ženami je autentická a je podle mě feministická. Za feministickou nepovažuji bojovnou literaturu, která nějakým způsobem válčí proti mužům, protože to je hledisko třídního boje, je to maskulinní hledisko a to já nesdílím. Když se nějaké ženy chtějí distancovat od feminizmu, tak nevědí o co jde, anebo chtějí povýšit svou akci v očích mužů.
Obrátím list. Co v současnosti děláte, máte něco rozepsaného?
A. Berková: Já toho mám strašně moc neudělaného, hrnu to před sebou, mám i jiné povinnosti vůči literární akademii a napsat skripta – to jsem slíbila už dávno. Nemám dodělané věcí, které mám ráda a které chci dělat, ale musím dělat ty věci, které mě živí. Takže teď něco dokončuji pro televizi. Velice se rdím, když přijedu sem, na Slovensko, a setkám se s Petrem Juščákem, slovenským prozaikem, který už má hotovou další knížku. Tak mu hrozně závidím.
E. Kriseová: No já mám takovou novelu, která se jmenuje Jméno, kterou jsem předělávala asi po patnácti letech a ještě chci k ní něco přidat a ráda bych z toho udělala knížku. Pak jsem byla na takovém aiorvegském léčení v Indii a chtěla bych napsat esej o těle jako obydlí.
I. Binar: Já sebou pořád nějak vláčím to svoje téma. Kdosi chytřejší již řekl, že autor sebou vláčí pořád jedno téma a píše jenom jednu knížku, že. Já chci pokračovat v tom, co jsem začal. Ale teďka zrovna dodělávám knížku pohádek především pro svých pět vnoučat. Je to o fialovém králíkovi, který je velký nezbeda a toulá se po světě. Ale rád bych se vrátil ještě k tomu feminizmu, mě jste se nezeptala!
A. Berková Já se omlouvám. Co si myslíte o feminizmu v literatuře?
Já si myslím, že všechno, co neznám a vlastně všechno, co člověk nezná, víceméně objeví v literatuře. Problém s feminizmem vůbec žádný nemám a vím, že pro mnohé to problém je a potřebuje se z toho vypsat a mě to nesmírně zajímá. Protože já si neuvědomuju, že to třeba nějaký problém je. Ale když si o tom přečtu třeba takovou knížku, jakou napíše Saša Berková, jako je její Temná láska, tak mně se objeví jakýsi nový kontinent, který je pro mě objevem. Musím se na svět dívat zase trošku jinak, než předtím. Protože mě ta knížka posouvá někam, kde jsem předtím nebyl. A to je vlastně i s tím mým psaním. Já taky nepíšu to, co vím, abych to sdělil, ale tím psaním si taky objevuju ty temné stránky v sobě, nebo i ty světlé stránky, a v tom je podle mého účel psaní. Ne vyrábět nějaké čtivo, ale hledat.
E. Kriseová: Feminizmus já vůbec nepovažuju za žádný problém. Protože jsem člověk, tak jsem humanista, a protože jsem žena, tak jsem feministka. Vůbec bych ten pojem nevymezovala negativně. Ten pojem je zkrátka zkoumání určitých odlišností a nemusí to být řečeno tak, že jsme proti někomu, nebo že jsme lepší než někdo jiný, že by to měla být nějaká soutěž. To všechno je úplný nesmysl.
Paní Procházková, vy máte čas při svém zaměstnání na něčem pracovat?
L. Procházková: První rok jsem čas neměla, protože jsem se učila, co je to diplomacie, a opravdu jsem si brala práci i domů. Ale po dvou letech je to jiné. V současnosti píšu další román a kromě toho píšu takové krátkodobé útvary - teď zrovna mám v počítači povídku o fotbale, kterou jsem slíbila do jednoho brněnského časopisu. No a ten román se bude jmenovat Místodržící a odehrává se v současnosti v Bratislavě v diplomatických kruzích. Takže to bude výsledek mé mise a až to vyjde, asi konec mé mise.
Vrátím se k dnešní akci. Co si myslíte o tom, aby byly dále české knihy ve slovenské knihovně a tak se dostávaly nejen ke krajanům, ale také k ostatním čtenářům ze Slovenska. A naopak slovenské knihy ke čtenářům v České republice.
I. Binar A. Berková: Já mám dojem, že je to naprosto skvělý, jen houšť a větší kapky. Protože literatura je na to, aby se šířila. My jsme znali oba jazyky bez problémů. Předtím jsme se tady bavili o tom, že jsme běžně četli slovensky, protože Slováci překládali pohotověji a lépe zahraniční autory a slovenská moderní literatura byla zajímavá a svěží. Pamatuju si, že mě okouzlil Mitana a Ballek a Batek, Dominik Tatarka a celá řada dalších slovenských autorů. A určitě půjdu na otevření slovenské knihovny v Národní knihovně v Praze.
E. Kriseová: Dříve lidem byl jazyk druhé části našeho státu srozumitelný, protože se dívali na televizi, že. Ale teď si mozkové závity s jiným jazykem nenamáhají. Takže takový knižní fond je určitě prospěšný, už pro určitý trénink zanedbaných mozků.
I. Binar: Naše jazyky jsou si tak blízké, já bych ani moc nerozlišoval českou a slovenskou literaturu, i když nevím, jestli se teď náhodou nerouhám proti něčemu. Nikdy jsem nepotřeboval překlad nějaké slovenské knihy, protože jsem tomu rozuměl.
Ale rozumějí i vaše děti?
No to nevím. Protože, bohužel, v současné době už vidím tu hranici, která geograficky není tak zlá, ale ta kulturní bariera přece jen vzniká. Už o sobě víme daleko míň, než jsme o sobě věděli. Už tolik neslyšíme slovenštinu v televizi nebo v rádiu, ačkoli se občas objeví, zaplať pánbůh za to. Proto si myslím, že pronikání české literatury na Slovensko a slovenské do Čech a na Moravu je nesmírně důležité.
Iniciátorem akce bylo Velvyslanectví České republiky v Bratislavě a autorkou myšlenky je kulturní atašé Lenka Procházková. Jste spokojená, jak to dopadlo?
L. Procházková: Bylo to moc hezké. Byla jsem trošku nespokojená, když jsem zjistila, že slovenská Univerzitní knihovna za peníze, které dostala na nákup českých knih, koupila především vědeckou literaturu a odborné knihy, což ale vyplývá z toho, že to je univerzitní knihovna. Proto jsem vlastně poprosila kolegy, aby přijeli s těmi svými knížkami, abychom to malinko před publikem zaretušovali. Ale zástupci knihovny slíbili, že příští várka už bude věnována beletrii.
Pro úplnost dodám, že 87letá Květa Legátová věnovala do fondu České knihovny svůj román Želary, který je známý v obou republikách především díky filmovému zpracování, knihy Klementinum (o historii Klementina a Národní knihovny ČR), Příběhy z Dalimila a Šest z šedesátých (o českých a slovenských divadlech) věnovala Národní knihovna a ministr Jandák daroval knihu o Praze.
Helena Miškufová
Foto: autorka a archiv Českého centra