Zemřel Rudolf Slánský - stár 71 let

Rudolf Slánský První reakce na úmrtí blízkého člověka je vždycky osobní. Historici, politologové budou hodnotit v pondělí l7. dubna zemřelého Rudolfa Slánského až později. A věřím, že dobře. Celý život žil nejen se jménem svého popraveného otce, ale i v jeho stínu, jakýmsi nesamozřejmým a nevlastním životem. Své sestře trochu nahrazoval otce, své matce pomáhal v jeho zastoupení. Finančně i psychicky. A tuto povinnost na sebe vzal zcela samozřejmě, stejně jako činnost v disentu. A dělal toho hodně.
Koncem března jsem za Rudou Slánským přišla s magnetofonem. Aby mne zbavil rozpaků, hned ve dveřích mně oznámil, že má stejnou diagnózu, jakou měl Pavel Dostál a Jarka Moserová. Měl bolesti, přesto se pokusil o úsměv. “Co mohu chtít, loni mně bylo sedmdesát, otce jsem přežil již o celých 20 let“. A pak klidně, někdy již nezřetelně, odpovídal na moje otázky. Včetně té, kterou jsem si jako dobrá přítelkyně jejich rodiny mohla dovolit: jaké to je být synem popraveného, žít s jeho jménem a dívat se na desítky stranických funkcionářů KSČ, kteří se na tom podíleli? “Nikdy jsem otci ani matce nic nevyčítal. Otec byl přesvědčený, ba přímo věřící komunista od dob svého mládí. Nikdy jim nešlo o majetek, nikdy se s maminkou nedohadovali o peníze, a to ani v době největšího strádání. Žili idejemi, či spíše ideologií“.
Otec s ním mluvil o politice a snad si ani neuvědomoval, že jeho syn je ještě dítě. V době války otec i matka odjeli jako představitelé tehdejší komunistické strany do Moskvy i s ním. A on jako kluk dva roky žil někde v lágru pro děti těchto prominentů. Ale i tam měli hlad. Spojení s rodiči neexistovalo. A když jeho otce jako prvního tajemníka KSČ jeho přátelé zavřeli, mučili a popravili, byl Ruda jako dospívající kluk zase internován. Půldruhého roku nechodil do školy. I o popravě svého otce se dozvěděl až někdy na jaře l953, protože ani rozhlas nesměli poslouchat, ani noviny číst. Po smrti Stalina a Gottwalda je sice z té internace pustili, ale nikdo z řad KSČ se ani později rodině neomluvil. Dovolili mu ale pracovat ve fabrice.
Teprve na vojně mu dali povolení, že může alespoň dálkově vystudovat techniku. Přesto konec let padesátých a léta šedesátá považoval za nejlepší část svého života. Říkal mně, že prakticky četl snad všechno, co bylo kdy napsáno o politických procesech u nás, v Maďarsku, v Polsku …a že mu byla jasná politika KSSS i zdejší KSČ. Nedělal si žádné iluze, ale přesto v polovině let šedesátých do KSČ vstoupil, protože to tehdy byla jediná možnost, jak přece jen trochu ovlivňovat dění. Za pár let - v roce l969 - ho zase z té partaje, která popravila jeho otce, vyhodili. Svého vyloučení z KSČ nelitoval.
Na rozdíl od svého otce a matky nikdy nebyl naivní, ani „věřící“ komunista. Dubček byl dle něho hodný, ale slabý, a právě proto bylo možné za něho udělat reformy. “A pak pro mne bylo hezké i období disentu, kdy se u mne scházeli jak bývalí komunisté, tedy „exkomunisté“, jako byl Karel Kosík, Karel Bartošek, tak i křesťané, jakým byl například Ladislav Hejdánek nebo Václav Benda. V kruhu přátel se cítil naprosto svobodně“. V té době jsem ho již znala. Jeho maminka bydlela v Soukenické ulici a Ruda měl - na rozdíl od ostatních - i vynikající technické znalosti. Dovedl například zaletovat do obalu kanystru na benzín ještě jedno dno a v tom prostoru pašovat do zahraničí celé filmy! Měl krycí jméno Sova a uměl konspirovat! Byl přesný, mlčenlivý, opatrný, nesl odpovědnost za druhé, neprojevoval emoce. Pracoval tehdy za mizerný plat v nějakém družstvu v Praze 4 v Sinkulově ulici 78 spolu s Pavlem Rychetským, psal, organizoval, nadále nesl odpovědnost za rodinu své matky i sestry a na nic si nestěžoval. Toho stínu šibenice se ale nezbavil, dovedl se však smát a nikdy se nelitoval. Ale na chlapa byl až extrémně citlivý k trápení, slabostem i nedostatkům druhých lidí. Po převratu l989 ho pochopitelně kdekdo zval do politiky. Odmítl to. Ale přijal funkci velvyslance v Moskvě, neboť o Sovětském svazu, jak sám řekl, věděl hodně. Dle jeho názoru tím, že Jelcin chtěl sám mít moc, oslabil pozici KSSS, vyhlásil suverenitu Ruska, tím inicioval rozpad SSSR a otevřel celou řadu problémů, které nikdo nečekal. A Ruda Slánský toto všechno viděl, prožíval a komentoval. Když jsem s ním mluvila, měl na stole rozepsanou knížku, ale již nemohl sedět a psát. Ale sedmnáct dní před smrtí (což z nás nikdo netušil) se zaujetím mně vysvětloval svůj názor na vztah USA k Rusku, k Putinovi i ke kupónové privatizaci u nás. Měl bolesti, přesto více než dvě hodiny mluvil a mluvil. Korekturu přepsaných magnetofonových pásků již ale nestačil udělat. Čeho lituješ? - zeptala jsem se ho. „Jsem realista, život šel tak, jak šel, co jsem mohl ovlivnit, to jsem udělal. Chceš epitaf na hrob? ´Neměl jsem jednoduchý život, ale žil jsem ho rád!´ Tohle všechno, co jsem ti řekl, dej jednou k Vilémovi Prečanovi do archivu a zveřejnit to smíš až po mé smrti.“
Jiřina Šiklová

Ing. Rudolf Slánský
narodil se 6. 2. 1935
vzdělání: ČVUT (ale dostudoval ažv roce 1966)
předtím dělnická povolání: lisař, frézař, později technik ve stavebnictví
od roku 1990 pracovník MZV ČR
1990 - 1996 velvyslanec v Moskvě
1996 - 7 vrchní ředitel sekce Asie, Afrika, Latinská Amerika
1997 - 2004 velvyslanec v Bratislavě
1965 - 69 člen KSČ, vyloučen pro aktivitu během Pražského jara
signatář Charty 77
ženatý, manželka Alena Slánská