Rozhovor

S českým slovakistou Emilem Charousem

Autor seriálu Češi o Slovensku v České Besedě
Nevím, zda znám někoho, kdo s větším nadšením mluví o slovenské literatuře. A zdaleka nejen mluví. Emil Charous (76) je už neuvěřitelných padesát let nepřehlédnutelnou postavou české literární slovakistiky. Znalcem a propagátorem slovenské literatury, redaktorem českých vydání jejích významných děl, autorem antologií, zřejmě nejvýznamnějším překladatelem. Vzhledem na rozsah by vůbec nebylo možné vyjmenovat dlouhý seznam knih, studií nebo rozhlasových relací, pod nimiž je tento absolvent češtiny, dějepisu a slovanské filologie na Univerzitě Karlově v Praze podepsán. Je asi nutno dodat, že jméno Emila Charouse můžou už několik let čtenáři nacházet pod zasvěcenými články ve Slovenských dotycích a Slovensko-český klub ho získal jako autora i pro svou knižní produkci...

Vaše zamýšlené paměti se mají volat příznačně „Vsadil jsem na slovenskou literaturu“. Proč jste si vybrali právě ji?
- Začalo to tím, že jsem si na filozofické fakultě jako bohemista oblíbil přednášky a semináře profesora Alberta Pražáka, svého času našeho nejlepšího znalce slovenské literatury. Pak jsem se jako nakladatelský redaktor zamiloval do krásné Slovenky. Svět je malý. Má tehdejší vyvolená, Dr. Viera Gašparíková, tenkrát nadějná, dnes vynikající slovenská folkloristka, je neteř nebožky Dr. Želmíry Gašparíkové, oblíbené, ba všemi bohemisty milované lektorky slovenštiny na pražské filozofické fakultě. Do slovenské literatury jsem se tedy vlastně přiženil. Tehdy, na konci padesátých let a v šedesátých letech, byla v jedinečném rozmachu a rozkvětu, nastupovala v ní nová silná generace, všechno bylo v pohybu, vitální a plné naděje, bylo mi potěšením účastnit se toho jako nakladatelský redaktor Našeho vojska, které dávalo slovenské literatuře jednoznačně zelenou, a zároveň jako externista literárního měsíčníku Plamen s výrazně československou orientací. K tomu jsem v Bratislavě dělal vědeckou aspiranturu, psal kandidátskou disertaci o česko-slovenských vztazích, přispíval literární publicistikou do časopisů a překládal. Dnes ani nevím, jak jsem to všechno stačil. A hrálo to dohromady docela harmonicky. I když jsem se později rozvedl, slovenská literatura zůstala mým vnitřním domovem. Vsadil jsem si na ni a myslím, že mi ta sázka vyšla: i tím, že jsem se přes celou totalitu uživil slovenskou literaturou na volné noze, což určitě není málo!
Jaký význam má podle vás česká literatura pro slovenskou a slovenská pro českou?
- Heslovitě: jsou si tak blízké – jazykově i územním sousedstvím, přitom tak odlišné svým duchem, dostředivé i odstředivé, a hlavně natolik příbuzné, že koloběh hodnot mezi nimi trvá staletí, někdy se projeví s intenzitou až eruptivní, jindy je skrytý pod povrchem až k neznatelnosti, potom znovu ožije, podle potřeb a okolností. Úhrnně bych řekl, že v této dvojici jedna literatura potřebuje druhou a pramálo záleží na tom, jestli se k sobě na čas otočí zády. Těch otoček už bylo… a vždycky se pak znovu našly.
Při práci redaktora a překladatele jste se setkal s elitou slovenské literatury. Vzniklo tak nepochybně i mnoho osobních přátelství. Kteří slovenští autoři vás nejvíce oslovili?
- Jako redaktor jsem naopak já oslovoval autory, patřilo to do náplně mé práce. Mohl jsem jim nabídnout možnost knižního publikování v benevolentním Našem vojsku, účast v jeho almanachu začínajících autorů, a pokud šlo o Plamen, tam jsem získával renomované a perspektivní prozaiky, básníky a kritiky. Z kontaktů vznikaly známosti, ze známostí přátelství. Z mladých si mě získal hned při prvním osobním setkání Vlado Bednár, usměvavý ironik nesmírně citlivého srdce. Když byl v Praze na vojně, byl u mě v Našem vojsku pečený-vařený a „toho veselého modrookého blonďáka“, který hýřil vtipy, si oblíbila celá redakce. Po letech, když jsem se dověděl, že tragicky zemřel, tak jsem to obrečel. Velice mi chybí nejmuzikálnější slovenský spisovatel Vincent Šikula. Po přečtení dvou-tří jeho próz jsem si na něj vsadil a vydal mu prvotinu Na koncertoch sa netlieska. Sázka vyšla jedinečně. A hlavně: postupně se stal jedním z mých nejlepších přátel; věděl jsem o něm skoro všechno. Rád jsem ho poslouchal, byl mistr mluveného slova; vyprávěl mi novely a romány, které nosil v hlavě. Z koše jsem mu vytahoval odhozené papíry – byly na nich perfektní povídky, jen se mu chvilkově znelíbily. Rád je pak znovu přijal a zařadil do svých novelistických knih. Skvěle hrál na lesní roh, byla radost ho poslouchat. Velký dojem na mě udělal korektní a rezervovaný Milo Urban. Kdysi jsem přeložil jeho Živý bič a poslal mu kopii překladu ještě v rukopisné podobě. Pozval mě k sobě do Chorvatského Grobu a všechny své poznámky k překladu se mnou probral stránku od stránky. Byla to nejlepší a nejhezčí lekce praktické stylistiky, jaké se mi kdy dostalo. Třikrát jsem překládal Jána Johanidese, mistra nejdelších souvětí, jaké má slovenská literatura. Vždycky pak z toho byla noc jiskřivých debat v Šali u Johanidesových, v bytě plném obrazů, grafik, knih a krásných kuriozit. Podle básníka Josefa Hory literatura je říše porozumění. Mě slovenská literatura sbližuje s těmi, kdo ji píší a psali, s jejími autory. Spřáteluje mě s nimi. Když z nich někdo odejde na věčnost, bolestně mi chybí.
Čeština a slovenština jsou si jazyky velmi blízké – zdálo by se tedy, že překlad mezi nimi je jednoduchou záležitostí. V čem spočívají úskalí?
- Úskalí spočívají v tom, že se přehlížejí a nedoceňují rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Jazyková blízkost, příbuznost vyvolává optický klam, že co nevíme, to si snadno domyslíme. Není to pravda. Pouhý zkusmý odhad významu, dokonce odstřelení ekvivalentu od boku může být velice ošidné. V řadě odvětví se názvosloví rozcházejí – markantní je to například u kytiček nebo u ptáků. Ale nejde jen o jednotlivosti. Při překladu je důležité správně transponovat tón výpovědi se všemi zvláštnostmi, například nářečními nebo slangovými. Záležitostí svého druhu je rýmovaná poezie. Tam, má-li jít o umělecky plnohodnotný překlad, a nikoli chabý kalk, se projeví rozdíly mezi slovenštinou a češtinou tak markantně, že se méně znalý čtenář nestačí divit. Někdy může údiv vyvolat jen jazykově pikantní kalambúr. Zkuste si třeba přeložit do češtiny ono příslovečné: Slováci, držte sa zaryte, nedajte si podryť morálku! – ale tak, aby fungoval dvojsmysl!
Vydal jste i několik antologií a teoretických děl. Pro Slovensko-český klub jste připravil antologii Pražské inspirace slovenských spisovatelů a také jakýsi pendant této knihy...
- Antologie by se měla nejspíše jmenovat Inspirováno Slovenskem. Podtitul by měl znít: Antologie literárních textů. Cílem připravované knihy je ukázat, jak a čím bylo a je Slovensko přitažlivé pro českou literaturu. Souvislosti jsou věkovité, začínají v Kosmově Kronice české a vydají na celou knihovnu, o tom píšu v úvodu. Výběr textů všech beletristických žánrů, od básní a povídek po memoáry a esej, začíná v obrození, u Chmelenského, a končí Egonem Bondym. Jde většinou o velká literární jména: Němcová, Zeyer, Hašek, Čapek, Mahen, Vančura, Halas, Kainar, Vaculík. Materiál se mi vrstvil po jednotlivostech mnoho let. Tohle je pokus výběrově ho sumarizovat. Nakolik se povedlo, posoudí čtenáři.
Vladimír Skalský

PhDr. Emil CHAROUS, CSc. (1928), žák profesora Alberta Pražáka, pracoval v redakci beletrie nakladatelství Naše vojsko, v literárním měsíčníku Plamen, pak na volné noze jako překladatel a nakladatelský lektor. Přeložil desítky titulů slovenské prózy, sestavil řadu tematických antologií, napsal množství článků, studií i šíře založených popularizačních výkladů o slovenské literatuře. Tuto specializaci uplatnil při spolupráci s literární redakcí Čs. rozhlasu i jako externista Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Je autorem seriálu Češi o Slovensku v České besedě.