Rozhovor

S Karlem Hvížďalou o médiích i poslední knize Václava Havla

Před pár týdny se na českém knižním trhu objevila kniha s názvem Stručně prosím a podtitulem Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty. A tři týdny poté připravilo České centrum v košickém studiu Slovenského rozhlasu setkání právě s Karlem Hvížďalou, známým českým novinářem, spisovatelem a mediálním analytikem. Ti, kteří v sedmdesátých letech rádi četli Mladý svět, si možná na reportáže a rozhovory tohoto novináře ještě pamatují. V Košicích se hovořilo o médiích všeobecně, o Hvížďalových knihách, i těch, které vznikly na základě otázek Václavu Havlovi. Zejména o té poslední, která patří k současným bestsellerům. S Karlem Hvížďalou jsem se setkala následující den po besedě a autogramiádě a zcela pochopitelně jsem se na úvod našeho rozhovoru zeptala, jak se v Košicích cítil.
Karel Hvížďala - Dobře, protože jsem nečekal, že za tak špatného počasí bude sál skoro plný.
Jedna z vašich knížek má název Moc a nemoc médií. V čem vidíte tu nemoc médií?
- Náš problém je hlavně v tom, že tu chybí střední vrstva, která je všude na světě hlavním odběratelem prestižních, seriózních či těžkých médií. A nemoc médií obecně ve světě spočívá hlavně v tom, že se vyvázala z kulturního provozu a majitelé se dnes na ně dívají spíše jako na obchodní produkt, jako na žvýkačky či na prací prášky a díky tomu se vyvázali i ze zodpovědnosti za dopad té změny ve veřejném prostoru. Vyměnili transfer informací za transfer emocí a nová estetika médií pak diktuje etiku ve společnosti.
Ve vyspělých demokraciích vycházejí tři druhy tištěných médií - bulvár, střední proud, popnoviny a pak prestižní, těžké noviny. V Čechách a na Slovensku aspoň jeden titul seriózních novin chybí. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Protože tu neexistuje zmíněná střední vrstva a protože máme díru ve vývoji díky dvěma totalitám, které u nás vládly dohromady padesát let, a to je přesně ta doba, kdy se v Evropě emancipovaly noviny od politických stran. Tady i v Čechách v době , kdy ze stranických novin vznikaly noviny řekněme liberální, středové či levicové nebo pravicové, jako je tomu třeba v Německu, u nás se nic takového nestalo. Po roce 1989, kdy se všechno proměnilo, privatizovalo, došlo k tomu posunu, o kterém jsme mluvili, noviny se vyvázaly z kulturního provozu a všichni chtěli jenom vydělávat. Ani my jako občané, ani stát se tomuto posunu nebránil a netlačil na to, aby vznikaly nějaké jiné vlastnické typy, jako jsou třeba v Německu nadační noviny typu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Je to vlastně printová podoba veřejnoprávních médií, která jsou považována za jeden z pilířů moderní demokracie.
Může to být způsobeno i tím, že čtenáři mají už jaksi plné zuby šarvátek mezi politiky o ničem a někdy se spíš přiklánějí k bulváru, který má velký náklad?
Tomu je tak všude na světě, německý Bild má náklad přes tři miliony (i když mu klesá, původně měl 4,5 milionů) a již zmíněné FAZ prodávají v průměru jen 380 tisíc výtisků denně. To není nic výjimečného. Je to dáno tím, že se těžko prodávají složité analýzy, strukturované texty. Ty potřebují příliš velké angažmá od čtenáře, velkou spoluúčast a soustředění. Lidé, kteří nejsou kontinuálně zvyklí a nebyli k tomu vychovaní takhle s textem pracovat, se chtějí už jen bavit. A hlavně společnost od nich nevyžaduje, aby byli důkladně informováni. On taky musí existovat jistý tlak, pozitivní snobizmus, aby se člověk necítil jako hlupák, když nemůže o něčem odborně a seriózně mluvit. To ve střední Evropě zatím ještě nefunguje.
Před pár týdny vyšla v Praze kniha Václava Havla Stručně prosím, na které jste se autorsky podílel. Prozraďte, jak vznikala.
Kniha plynule navazuje na předešlou knihu Dálkový výslech, na které jsme začali pracovat před jednadvaceti lety. Tato nová kniha je upletená ze třech vrstev. Zatímco v Dálkovém výslechu šlo o typický rozhovor, pan prezident odpovídal na mé otázky sice na dálku, ale namlouval je na magnetofon, já je pak přepsal, doplnil o další otázky atd. Stručně prosím je text složený ze tří vrstev: jednu vrstvu tvoří rozhovor, druhá jsou příkazy, které v průběhu dvanácti let na Hradě psal pan prezident šéfům svých oddělení, a třetí jsou deníkové zápisy. Kniha vznikla jako pandán k té předešlé, jenom jsme se snažili, aby byla strukturálně odlišená od té první.
Dálkový výslech vznikl při příležitosti 50. narozenin pana exprezidenta, Stručně prosím vychází k sedmdesátinám. Připravuje se i nějaké zahraniční vydání?
Kniha je v současnosti překládána asi do deseti jazyků. Dálkový výslech vyšel ve více než třiceti jazycích včetně čínštiny a japonštiny.
Kniha Stručně prosím vznikala tak, že jste předal Václavu Havlovi otázky a on na ně pak písemně odpovídal. Myslím, že pro novináře to není zrovna nejpříjemnější způsob vedení rozhovoru, protože nemůže hned reagovat na to, o čem se právě mluví. Měl jste s tím problémy?
Myslím, že je to věc dohody. Já jsem otázky koncipoval tak, aby pokrývaly dalších dvacet let, a snažil jsem se pro pana prezidenta zúžit témata. Jinak samozřejmě rastr vnějšího pohledu a jeho úhel pohledu je jiný. Já jsem se snažil reprezentovat pohled zvnějšku a také se ptát tak, aby se těch dvacet let vešlo na 250 stránek.
Jak dlouho kniha vznikala?
Skoro dva roky.
V jakém nákladu vyšla?
To nevím, ale za první měsíc se jí prodalo asi dvacet tisíc.
Vy sám autorsky připravujete nějakou další publikaci?
Rád bych po prázdninách odevzdal svému nakladateli eseje, které jsem psal v posledních dvou letech. V poslední době jsem vydal dvě knihy - Moc a nemoc médií a Jak myslet média. V první jsou převážně rozhovory a následují eseje, v druhé je tomu opačně. Kandidáty jsem si vybíral tak, aby pokrývali různé oblasti žurnalistické práce a zároveň i různé země. Je tam například Václav Bělohradský, který žije v Itálii, je tam šéfredaktor německého nejprestižnějšího zpravodajského časopisu Stefan Aust, jsou tam korespondenti z Polska, Maďarska, profesor Jiří Přibáň z Velké Británie a řada dalších. Snažil jsem se, aby zahrnovali celý sousední prostor a popsali různé tradice, od kterých bychom se mohli něco přiučit.
Žil jste dvanáct let v Německu a díval jste se na dění tehdy v Československu očima zahraničního Čecha. My jsme se zde na Slovensku dostali do pozice krajana nedobrovolně, nicméně jsme také tzv. zahraniční Češi. Jak jste tehdy vnímal kontakt s mateřskou zemí?
Tenkrát kontakt byl velice malý, to ilustruje i spolupráce s panem prezidentem. Když jsme začali pracovat na Dálkovém výslechu, spolupráce byla konspirativní. Pásky, na které namluvil odpovědi, a mé přepisy se pašovaly přes diplomaty různých zemí do Čech a zase zpátky. Skoro do poslední chvíle jsme si o práci ani nepovídali po telefonu, aby se o přípravě knihy nevědělo, aby ji policie neukradla. Teprve když rukopis byl v Německu u překladatele, začali jsme i telefonicky otevřeně mluvit. Teprve až poslední dva tři roky před rokem 89 se začaly hranice více otevírat a za mnou začali jezdit staří kamarádi a kolegové novináři či umělci.
Dnes žijete v České republice a úhel pohledu na krajany se poněkud změnil. Jak je vnímáte?
Jako předtím. Já s tím neměl nikdy žádný problém. Chyba je, že se tehdy Čechy dost neotevřely české zahraniční diaspoře a neumíme to tak dobře využít jako například Poláci. To vidíme v poslední době, kdy polská lobby ve Spojených státech se pokouší prosadit změnu zákona kvůli vízové politice USA. To bychom se měli naučit. Se Slováky a slovenskou emigrací, která je v Americe ještě početnější, bychom mohli společně dosáhnout větších úspěchů, kdybychom netrpěli takovou záští, zapšklostí, závistí a slabostí.
Helena Miškufová
Foto: autorka