Rozhovor

„život si chci vychutnat plnými doušky“

Heidi Janků Heidi Janků, ačkoli ji není vidět na televizní obrazovce každý den, lidé znají a mají ji rádi. Z koncertních pódií rozdává úsměvy a radost více než pětadvacet let. Po nedávném koncertním vystoupení v Piešťanech nám ochotně povyprávěla o svém životě.

Jaké byly vaše hudební začátky?

Měla jsem to štěstí, že moje profesionální dráha nastartovala poměrně brzy, měli jsme připravené různé katastrofické scénáře, co budeme dělat, kdyby to nevyšlo. Tenkrát Ivo Pavlík pro mě vyprodukoval dvě písničky, které se začaly hrát v rádiu, a to nakoplo moji kariéru. Co se týče úplných začátků, pocházím z muzikantské rodiny a s muzikou jsem vyrůstala. Od malinka jsem chodila do hudební školy, na zpěv a na klavír. Byla jsem obklopena muzikou, a tak to nemohlo skončit jinak, než to skončilo.
Určitou část své profesionální kariéry jste se s úspěchem věnovala muzikálovému zpěvu. Máte momentálně v této oblasti pauzu?
Heidi Janků Mojí srdeční záležitostí v muzikálech byly Jeptišky. Možná proto, že to byl první muzikál a hodně komorní. Od doby, co jsem jako malá holka v šesti letech viděla muzikál My fair lady, jsem si přála hrát v muzikálu. Jenomže v době, kdy jsem začala, muzikály u nás nebyly, a ani jsem si nepředstavovala, že bych se mohla stát muzikálovou herečkou. Jsem šťastná, že se mi to povedlo. Dnes je pravda, že dostávám různé nabídky, ale už jsem ve věku, kdy si vybírám. Možná, že to nepřijde, ale čekám, až přijde hlavní hezká role komediálního ladění. Nebaví mě už sedět v šatně a čekat, až budu moct zazpívat jednu písničku, a tři měsíce na to zkoušet. Když už muzikál, tak se vším všudy. Mám ráda ty muzikály, kde je i činohra, kde se zpívá i tančí. A těch je málo.
Vaši fanoušci vás jistě nepřehlédli jako účinkující v seriálu Rodinná pouta. Neuvažujete o nějaké roli ve filmu?
Je pravda, že bych se nějaké hezké nabídce nebránila. Je to oblast, kterou jsem si ještě příliš nezkusila, v těch poutech to byla opravdu malá rolička. Čím jsem starší, jsem ale zodpovědnější, než jsem byla. Dneska mám takový vnitřní pocit, že kdyby mě někdo oslovil a udělal nabídku na film, velice bych zvažovala, jestli to přijmout. Nikdy jsem to nestudovala a nevím, jestli bych to zvládla tak, abych ty ostatní nebrzdila.˝
Když jste poznala svého životního partnera (Ivo Pavlík, 73 - pozn. autorky), byla jste velmi mladá a on byl muž v nejlepších letech. V té době se takovéto vztahy nepovažovaly za standard. Jak jste se vyrovnávala s útoky okolí?
Víte, já si vždycky říkám, že každému je po našem vztahu úplný houby. Musím říct, že ty řeči nebyly jen tehdy, ale jsou i dnes. Ze začátku ty invektivy byly spíš vůči mně, že jsem s Ivošem pro peníze a kvůli kariéře. Dneska je to spíš naopak, lidi se zase podivujou, že s ním zůstávám, i když už je v takovém věku. Pravda ale je, že to co nás potkalo, je osudová láska. Já spíš lituju ty lidi, kteří nás odsuzujou, protože to nepoznali a trochu závidí. V našem vztahu jsem moc spokojená, nic mi nechybí a neměnila bych. My jsme hodně spřízněné duše a Ivoš mi vždycky říká, že mě hledal 50 let, až mě konečně našel.
Jste nesmírně optimisticky naladěná a stále se usmíváte. Jak to děláte?
Já jsem taková od přírody, jen tak z něčeho si hlavu nedělám. Je to možná tím, že v mládí jsem zažila dost tragických událostí, smrt maminky a posléze mého bratra. Můj otec se mé výchově taky moc nevěnoval, protože holdoval alkoholu. Dokonce zemřel tak, že v nemocnici vůbec neřekl, že má dceru. Takže já na to dětství nemám nijak hezký vzpomínky. Možná právě proto si toho života teď užívám a chci si ho vychutnat plnými doušky. Petra Zámečníková Foto: autorka