Krize a vize

Na přelomu dubna a května uplynul rok od okamžiku, kdy celoslovenský výbor Českého spolku na Slovensku (ČSnS) na svém jednání v Košicích přijal zřejmě nejtěžší rozhodnutí od chvíle vzniku ČSnS, směřující k vytvoření samostatných regionálních spolků. Během uplynulých dvanácti měsíců jsem absolvoval desítky rozhovorů a diskusí na staré známé téma: „Kdo za to může“ a musel jsem strávit hodně – často velmi ostré a někdy i přehnaně neopodstatněné – kritiky za toto rozhodnutí. V první řadě od těch, kteří stáli při zrodu spolku už v jeho počátcích v letech 1993 a 94. Dnes, po roce těžké zkoušky, se domnívám, že nastal čas, abychom už s chladnou hlavou – a těžkou zkušeností za sebou – byli schopni vlastní sebereflexe a rozmýšleli nahlas i nad tím, co nás ještě čeká.
Je lehké zdvihnout prst a při každé příležitosti mít hned jasno s odpovědí na otázku „Kdo za to může“. Životní zkušenosti (kdo mne nezná, tak mám už padesátku za sebou) mne však naučili, že odpověď nikdy není zdaleka jednoznačná a jednosměrná. Dnes s odstupem času na otázku, kdo může za „krizový vývoj“ ve spolku v uplynulém roce, vím, že svůj díl viny na tom neseme my všichni členové spolku. Mimo jiné i proto, že jsme se nedostatečně (a kde jinde než na stránkách České besedy?) věnovali základním otázkám existence spolku, jeho směrování, motivace jeho členů, podrobnější analýze úspěchů i našich chyb. K tomuto závěru musí přijít každý, kdo si prolistuje několik ročníků ČB, jež jsou zaplněny mnohými zajímavostmi, příběhy, událostmi o tom, co se stalo, ale velmi málo o tom, co, jak a proč chceme dělat dál. Ani jednání spolkových orgánů na něco podobného většinou neměla nikdy čas, neboť stále byla zahlcena řešením momentálních otázek a problémů bez širší reflexe. Proto jsem se rozhodl dát „na papír“ několik myšlenek, jež snad mohou vyvolat na stránkách České besedy diskusi o tom, kdo jsme a kam kráčíme, nebo alespoň bychom kráčet chtěli.

Budoucnost menšiny
Český spolek na Slovensku vznikl krátce po vzniku samostatného Slovenska jako nejstarší a – zatím stále ještě – nejreprezentativnější krajanské sdružení české (a moravské) menšiny, o níž rádi zdůrazňujeme, že je třetí nejpočetnější v SR. Když se však na to podíváme z trochu jiného pohledu, musíme přiznat, že ve skutečnosti patříme – hned za dominantními menšinami maďarskou a romskou – do skupiny tzv. málopočetných menšin, jejichž podíl na populaci státu nedosahuje ani jedno procento. Takže závisí jen od vztahu většinové společnosti, od jaké hranice je ochotna považovat skupinu lidí za národnostní (či jinou) menšinu. I proto bychom se měli zamýšlet nad tím, aby česká menšina zůstala menšinou i v budoucnosti bez ohledu na možné změny legislativy, a aby spolek byl skutečně i nadále akceptován jako její představitel.
V tomto ohledu si musíme přiznat, že bez ohledu na úspěchy, o nichž rádi hovoříme a píšeme, spolek zaznamenal i řadu neúspěchů. Především se mu nedaří oslovit větší podíl české menšiny. Pokud vezmeme odhad, že k spolku se doposud podle evidence hlásilo okolo tří tisíc členů a sympatizantů, je to ve skutečnosti přibližně jen šest procent osob hlásících se na Slovensku k české a moravské národnosti. Proč se nám nedaří oslovit aspoň část těch ostatních? Proč oni nepotřebují náš spolek?
Mnohem závažnější problém podle mého názoru je, že se nám nedaří (čest a díky výjimkám) oslovit „intelektuální elitu“, tedy osobnosti, jež na jedné straně už jen svým jménem dávají spolku kredit a navíc svým duchovním potenciálem by dokázali vést a usměrňovat spolek k novým vyšším cílům, nebo aspoň pomáhat moudrou radou, upozorňovat na možná rizika očima nestranných pozorovatelů, kteří to se spolkem myslí dobře. I to je další téma, jež si zaslouží podrobnější diskusi.
Určitě to souvisí i s generačním problémem, jenž je patrný ve většině našich organizací, že se nám nedaří (opět čest málopočetným výjimkám) oslovovat střední a mladší generaci. Vážným problémem je i asimilace. Přestože český element byl na Slovensku vždy přítomen i v minulosti (zmínka o Češích v okolí Nitry je už v nejstarší uherské kronice z 12. století), pravdou zůstává, že velice rychle se sžije s domácím prostředím a ve druhé, nejpozději třetí, generaci se jeho potomkové už sami považují za Slováky (a podobně je tomu i se Slováky v Čechách). Důvod je zřejmý: i když čeština je mateřštinou mladého člověka (v horším případě jen „otecštinou“), kromě domova žije v slovenském prostředí, navštěvuje slovenské školy, chodí na slovenské bohoslužby, zájmové kroužky, volný čas tráví ve společnosti Slováků a necítí potřebu vyčleňovat se mezi nimi z jejich prostředí jiným jazykem. Tuto zkušenost potvrzuje i statistika z posledního sčítání lidu v roce 2001, z níž se dá vyčíst, kolik obyvatel přiznalo, že sice v mládí ve své rodině hovořili převážně česky, ale dnes si už sami píší národnost slovenskou (podrobné údaje jsme uveřejnili v ČB v květnu 2002, příspěvek je k dispozici i na naší internetové stránce www.cesi.sk).
Jako jednu z dalších příčin přetrvávajícího relativně nízkého zájmu o spolek vidím i v tom, že česká menšina na Slovensku vznikla z celkem jiných pohnutek než ostatní. Komu nepostačují vzpomínky, pomohou zápisy ze schůzí spřed 13 let, jež dokazují, že potřeba sdružování nevznikla ani tak ze snahy uchovávat jazykové a kulturní tradice, jako mnohem více ze sociálně politických důvodů. Mnohem častěji se hovořilo o problémech vyvolaných důsledky rozdělení federace, komplikacemi v oblasti zdravotní, sociální, dopravní, poštovní a tak dále, snahou řešit společně tyto problémy tlakem na státní orgány a politické představitele obou zemí, než o potřebě českých škol, jazykových kurzů, folklorních souborů a podobných tradičních „menšinových“ aktivit. Tuto skutečnost jsem si znovu uvědomil při loňských rozhovorech s některými členy, kteří sami budoucnost svého dalšího členství formulovali otázkou: co jim vlastně spolek ještě dnes může „dát“? A co vlastně může spolek dát lidem v aktivním věku, aby považovali za správné se k němu hlásit a podporovat ho, přestože jsou ve značné míře zaneprázdněni vlastními pracovními a rodinnými povinnostmi a starostmi? Pokud si nedokážeme otevřeně odpovědět na tyto otázky, asi ztěží můžeme doufat, že se počty našich členů začnou znovu rozšiřovat.

Krize už překonaná?
Pamatuji se, že tyto otázky a snaha o hledání odpovědí na ně ve vzájemné diskusi, se už v minulosti ve vedení ČSnS objevovaly. Osobně i já jsem věřil, že výměna na čele spolku na celoslovenském výboru v Trnavě na podzim 2002 přispěje k oživení spolku ve směru větší otevřenosti (že vše nebude stát a padat na jediné osobě). Skutečnost tyto naděje však nepotvrdila, naopak dosavadní formu řízení spolku snahou o vzájemný dialog postupně vystřídaly autoritativní prvky jako příkazy, zákazy a ultimáta. Na tom by ještě nebylo nic špatného (potvrdí asi každý, kdo byl na vojně), pokud by „pevná ruka“ v čele dokázala spolek stmelit a vést rozhodněji ke společným cílům. Loňská zkušenost však potvrdila přesný opak.
Za mnohem horší však považuji, že ze stránek České besedy se prakticky vytratila informovanost o tom, co vedení Českého spolku vlastně pro své členy dělá, kde a při jaké příležitosti je reprezentuje, o čem jednalo s různými orgány, co se chystá přednést jménem české menšiny. Před tím to bylo jednoduché, předsedkyně spolku byla zároveň šéfredaktorkou a informace tohoto druhu považovala za samozřejmý obsah časopisu. Nové vedení však jako by o informovanost všech členů ztratilo úplný zájem, a když došlo ke krizové situaci, lidé se najednou začali ptát (asi s výjimkou Košic): kdo to je vlastně ten předseda, proč nás teď staví před hotovou věc, atd.
Nu což, stalo se, a dnes je už zbytečné plakat „nad rozlitým mlékem“. Místo jednoho početně relativně silného celoslovenského spolku máme dnes spolků přes deset, pokud správně počítám, z nichž většina bojuje o přežití. Nikdo se nezamýšlí (alespoň veřejně např. na stránkách ČB) nad tím, jak dál, jak oslabeným spolkům ulehčit jejich nové jestvování, jak se připravit na případné změny pravidel po volbách, zda by se nenašla jiná forma existence, jež by umožnila dobrovolným mimovládním organizacím – jakým je i náš spolek – fungování bez potřeby komplikovaných finančních, daňových a jiných administrativních nezbytností.
Příznivou a potěšující skutečností je, že bez ohledu na všechny problémy vyvolané neočekávanou atomizací se ve většině regionálních organizací potvrdilo „zdravé a silné“ jádro, které bez ohledu na překážky z neznalosti, nepřipravenosti a nezkušenosti dokázalo v těžkých podmínkách postavit na nohy vlastní regionální Český spolek. Co se za tímto – možná trochu patetickým – vyjádřením skrývá, může ve skutečnosti pochopit jen ten, kdo si celou torturou běhání po úřadech, vyřizování papírů, opakovaného přepisování projektů atd., prošel. A těmto lidem z našich řad patří především naše úcta i dík.
Přestože regionální spolky už prokázaly svoji životaschopnost jako právně samostatné regionální subjekty, je nám všem jasné, že síla spolku (a tedy i reprezentace české menšiny) bude vždy založená jen a pouze na společném postupu a vzájemné koordinaci. I když celoslovenský výbor před rokem v Košicích nastínil určitou představu o dalším fungování celoslovenského spolku, roční zkušenost ukazuje, že tento ultimativně prosazený model je nereálný, pro regionální spolky nevýhodný, dokonce v jistém ohledu až ponižující. Vezměme si jen odvody za každého člena: vedení spolku prosadilo výrazné navýšení na 50 Sk ročně, ale přitom servis z celoslovenského spolku dnes už prakticky není žádný, neboť celá agenda dnes stojí na každém regionu samostatně.

Jak dál bez omylů minulosti
I když tato otázka zní velmi kacířsky, pokud si ji nepoložíme, asi tím nic nevyřešíme: Potřebují ještě regionální České spolky celoslovenský ČSnS? Některá za i proti jsem už naznačil. Společný vrcholový orgán určitě potřebujeme, pokud si chceme uchovat to, co jsme my nebo naši předchůdci ve spolku už vybudovali. Osobně se však domnívám, že současný model se už přežil.
Všeobecný vývoj ve společnosti jde cestou decentralizace. I naše regionální organizace už v minulosti dokázaly, že jsou schopny důstojně reprezentovat českou menšinu nejen v rámci okruhu své působnosti, ale i v širším (ba i mezinárodním) měřítku. Proto považuji za logické, když zájmy české menšiny v Žilině, Popradu, Trnavě nebo Banské Bystrici bude reprezentovat tamní Český spolek bez toho, že by k tomu potřeboval souhlas někoho z Košic nebo z Bratislavy. Vývoj v posledních letech ukazuje, že absolutní většina našich aktivit i bez toho nabyla lokální charakter, přestože si mnohé akce z tradice uchovávají přívlastek „celospolková“. Ve skutečnosti však jen mizivý podíl členů z jiných (bývalých) RO si může dovolit účast, ať už z finančních (zejména cestovné a ubytování dnes hraje mnohem výraznější roli než v minulosti), pracovních, rodinných, zdravotních, časových či jiných důvodů.
Na druhé straně je zapotřebí vzájemné koordinace zejména při oficiálním jednání se státními orgány. V tomto ohledu je na místě vzájemná dohoda představitelů regionálních spolků, kteří mají dostatečnou autoritu u všech svých členů, kdo z nich má právo na zastupování jménem celé české menšiny v konkrétním orgánu nebo na jednotlivé akci. Podmínkou by však mělo být, že bez omeškání budou informovat i ostatní předsedy, resp. regionální spolky, o všech svých aktivitách celoslovenského dosahu, jež se týkají celé české menšiny. Osobně pochybuji o autoritě těch, kdo by chtěli nadále vystupovat jménem spolku, který sami nedokázali udržet pohromadě (při vší úctě k předcházejícím zásluhám). Dnes je zřejmé, že dobrovolné sdružení potřebuje mnohem více společnou komunikaci a spolupráci, založenou na otevřené výměně názorů a vzájemné důvěře, a ne diktát a svéhlavá rozhodnutí typu „když ne já, tak nikdo“ (narážím tím na nepříjemnou – a žel opakovanou – zkušenost, kdy jen náhodou jsme se dozvěděli například o mezinárodním semináři o národnostních menšinách v Šamoríně, na který sice vedení spolku dostalo oficiální pozvánku, ale přestože nemohl nikdo z užšího vedení přijet, nepovažovali ani za potřebné informovat nejbližší regionální organizaci, aby tam česká menšina měla odpovídající zastoupení). I proto jsem přesvědčen, že vedení regionálních spolků by v podobných záležitostech v okruhu svého působení mělo mít mnohem silnější slovo než za současného stavu.
Nechci, aby tyto řádky vyzněly jako jednosměrná kritika v duchu hesla: Po bitvě je každý generálem. Svůj osobní díl morální zodpovědnosti za vývoj ve spolku v posledním roce (vyplývající z předsednictví v bratislavském spolku a tím i v celoslovenském výboru) jsem už vyvodil svým odstoupením z funkcí začátkem roku. Hned po té, co jsem dospěl k závěru, že jsem učinil vše, co bylo v mých silách, abych odčinil své selhání ve vrcholových funkcích, pomohl bratislavskému spolku přežít těžké období a odevzdal funkci s téměř čistým „štítem“ (neméně závažným důvodem byla i změna zaměstnání, jež výrazně odkrojila z volného času, který jsem mohl věnovat spolku právě v kritických měsících konstituování nového samostatného subjektu). Tím nechci tvrdit, že odstoupit by měli i jiní – to ponechávám na vědomí a svědomí každého.
Jsem však přesvědčen, že řadoví členové Českého spolku ve všech regionech si zaslouží, aby aspoň s odstupem času jim ti, kdo se cítí být zodpovědnými za vedení celého spolku, podrobněji – a neznám jinou cestu než Českou besedu – vysvětlili, co a proč se vlastně stalo, a jak si oni sami představují nejen další budoucnost spolku, ale i své osobní působení v jeho vedení. Spoléhat se, že to za ně budou vysvětlovat předsedové regionálních organizací, je pouhým strkáním hlavy do písku, které nic nevyřeší, ale bude krizi spolku jen prohlubovat.

Jiří Výborný

Český spolek Bratislava

(PS: Příspěvek redakce ČB obdržela v dubnu, ale vzhledem k rozsahu je zařazen až do dvojčísla.)