Reportáž

Příběh, který stále láká do Koločavy

Natalie Tumarec „Anču jsme pochovali právě před měsícem,“ skočila přímo do současnosti Natálie Tumarecová u pomníku Ivana Olbrachta před velkou základní školou v Koločavě. A protože čtyřicítka lidí jaksi netušila, kdo to Anča je, rychle dodala: „To byla přece dcera Eržiky.“ Dlužno dodat, že mluvila takovou zajímavou češtinou. Energická Natálka pak všechny pozvala do místnosti školy, která slouží jako muzeum a je skutečně přeplněná nejrůznějšími exponáty z období působení českého spisovatele Ivana Olbrachta v tomto kraji, bývalé Podkarpatské Rusi, kdysi součásti Československa. Změnila se doba, změnili se i lidé. Ale ten kraj, ten se nezměnil. Je takový, jak ho popsal v třicátých letech minulého století Ivan Olbracht.

“Pod drolivou strání běží řeka; pod protější strání silnice. A mezi nimi je obec: vesnice tak dlouhá, že se nelze diviti, když nezkušeného cestujícího, jdoucího údolím podél chýší a domků s židovskými krámky a pak zase podél luk a zahrad, a opět podél řady chýší, jímá podle jeho povahy zuřivost či tupá odevzdanost; neboť se mu po hodině a po třech a čtyřech hodinách chůze vždy znova odpovídá, že je v Koločavě, v Koločavě-Něgrovci, v Koločavě-Horbu a v Koločavě-Lazích. Ale jméno Nikoly Šuhaje je úzce spojeno s Koločavou-Lazy a jen o té je řeč. Zde žijí rusínští pastevci a dřevorubci, židovští řemeslníci a obchodníci. Chudí Židé a zámožnější Židé, chudí Rusíni a ještě chudší Rusíni.”
Zdejší lidé, obyvatelé Koločavy, vesnice ležící pod samými vrchy Karpat, na kterých byl v květnu ještě sníh, všichni od nejstaršího po nejmladší generaci velice dobře znají příběh Nikoly Šuhaje. Každý vám v této obci porozumí, každý ukáže, kde je hrob Nikoly i jeho milé Eržiky. Nikola s příjmením Šuhaj byl vlastně vojenský zběh, který se vrátil tajně domů, do kraje, pro nějž slovo chudý je ještě příliš okřídlené. Zem hladové krky neuživila, Nikola s několika druhy začali s přepadáváním formanských povozů. I tady, daleko od politických proudů však zjistili, že nastala nová doba. Do vesnice přišli čeští četníci a snažili se zavést pořádek, jaký platil v ostatních městech nové republiky. Psal se rok 1921.
Ivan Latko (uprostřed) nám přiblížil české stopy v Podkarpatské Rusi Když Šuhaj zastřelil českého četníka, byla na jeho hlavu vypsána odměna. A našli se tací, kteří svého kamaráda zradili. Zašli za Nikolou a jeho bratrem Jurou do lesů, u ohýnku podebatovali a poté oba sekerou zabili. Ve vesnici zůstala Nikolova milá Eržika, která pod srdcem nosila plod jejich lásky. Novorozeňátko dostalo jméno Anna. Byla to ta Anča, kterou právě před měsícem v Koločavě pochovali.
Je skoro jisté, že kdyby se do těchto končin nedostal Ivan Olbracht, příběh Nikoly Šuhaje by zapadl mezi starosti všedních dní. Se jménem tohoto českého spisovatele je spíše spojován román Anna proletářka, který byl i zfilmován. Vzácným dokumentem doby jsou však reportáže v knize Země beze jména, nebo romány Hory a staletí, Golet v údolí, čerpající náměty ze života lidí v bývalé Podkarpatské Rusi. Ivan Olbracht už nepatřil k nejmladším, táhlo mu na padesát, když se rozhodl vyměnit politickou atmosféru Prahy za panenskou přírodu Podkarpatské Rusi. Už během první návštěvy v roce 1931 ho Verchovina silně uchvátila. Možná, že právě ten obdiv k zemi a lidem, který je v románě Nikola Šuhaj loupežník, ovlivnil dědečka Natálie Tumarecové, že začal sbírat vše, co se k příběhu Nikoly vázalo. Nadšení se přeneslo později i na Natálii. Ta nevynechá jednu příležitost, aby se nedozvěděla něco nového a zároveň nepropagovala Koločavu. Sama je učitelkou ve škole, kde také pečuje o sbírky v muzeu. Kromě toho je před koločavskou školou pomník Ivana Olbrachta, na vnitřní budově vedle vchodu je na jedné straně pamětní deska Ivana Olbrachta a na druhé Nikoly Šuhaje. Nadšení Natálie je skutečně obdivuhodné. Před třemi lety se rozhodla v budově, kde kdysi sídlila místní četnická stanice, zřídit hospodu. A tak dnes, když procházíte Koločavou, si na jedné budově můžete přečíst nápis nikoli v azbuce, ale v latince. Četnická stanice – hospoda.
Ivan Olbracht s Ančou, dcerou Nikoly Šuhaje Natálie Tumarecová se svým nadšením pro Ivana Olbrachta, a zejména pro příběh Nikoly Šuhaje, není tak docela osamocená. Během návštěvy v Koločavě jsme se setkali i se Stanislavem Arževitinem, který nám ukázal svou novou knihu s názvem Koločava a podtitulem Historie vesnice vrchoviny. Autor spoustu hodin strávil v různých státních archivech a hledal dokumenty, které by se vázaly k příběhu Nikoly Šuhaje. A objevil skutečné klenoty.
„Slavný Zemský úřad pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě. V roce 1921 vypsaná byla Civilní správou pro Podkarpatskou Rus odměna peněžní za dopadení lupiče Nikoly Šuhaje, jenž v této době vážně ohrožoval a terorizoval Podkarpatskou vrchovinu okresu Volovoje. Lupič tento byl 16. 8. roku 1921 dopaden a usmrcen. Původci jsme my podepsaní, jak tomu dosvědčují soudní spisy procesu konaného v Chustu před soudem I. Stolice v roku 1922. Obracíme se proto na Slavný Zemský Úřad se žádostí o poukázaní nám vypsané odměny. V plné úctě Adam Ivaníš v Bedevli, Ivan Burkalo v Sevljuš, Danylo Markuš v Nižní Koločavě. Na dokumentu je razítko Zemský úřad v Užhorodě, došlo 3.11.1934. V knize Koločava Stanislava Arževitina je celá řada dosud nikde nezveřejněných archivních dokumentů, ale jeden je zcela výjimečný. Je to fotografie dvou dobitých těl na nosítkách, která dosud nikdy nebyla zveřejněná.
Zabití bratři, vlevo Nikola, vpravo mladší Jura Silný příběh o nezranitelném muži, kterého nakonec zradili přátelé, jak ho zvěčnil Ivan Olbracht, byl přeložen do 19 jazyků, a to nejen do ruštiny, ukrajinštiny a dalších jazyků bývalého Sovětského svazu, ale také například do němčiny, francouzštiny, angličtiny, švédštiny, italštiny, holandštiny i čínštiny a hebrejštiny. Pozoruhodné však je to, že tento baladický příběh oslovuje i současné tvůrce a dostává nové podoby. Před zhruba třiceti lety vzniklo na tento námět album skupiny Javory, také komorní muzikál v pražském divadle Ateliér, film Balada pro banditu a před čtyřmi lety byl v Brně uveden muzikál Koločova. A do Koločavy každý rok míří několik desítek zejména mladých lidí z Čech. Právě v době naší návštěvy tam byla i parta pražských vysokoškoláků.
Jak říkala Natálie Tumarecová, Anču, dceru Nikoly a Eržiky, pochovali před měsícem. Ale i čtyři dcery a syn Eržiky velice dobře znají příběh svého dědečka Nikoly. Ten příběh prostě stále žije a nutno dodat, že některé akce k jeho nesmrtelnosti přispívají. V roce 1997 se v Koločavě konalo Setkání romantických duší a v rámci něj se promítal film Balada pro banditu. Představitel Nikoly Miroslav Donutil seděl při promítání vedle Anny Štajerové, které po smrti její matky začali sousedé říkat Eržika. Nevěřícně se prý dívala na Miroslava Donutila a Ivu Bittovou v roli Eržiky, což komentovala slovy, že maminka tak vůbec nevypadala. Ale na konci děkovala Čechům, že tolik na tatínka myslejí. Dokonce byla na pozvání Českého rozhlasu i v Praze.
Každého jistě potěší, když najde nějakou stopu po svém krajanovi někde za hranicemi vlasti. Když ale najde muzeum českého spisovatele v malé vesničce kdesi v horách Karpat, nemůže jinak, než vzdát hold organizátorům a s údivem si exponáty prohlížet. Takové pocity měli v Koločavě účastníci literárního putování s názvem Ivan Olbracht a jeho Nikola Šuhaj, které pro zájemce z řad předplatitelů České besedy připravil vydavatel časopisu Slovensko-český klub v SR, ve spolupráci s Ivanem Latkem a Olgou Buksárovou, zástupci českých spolků v Užhorodu.
Helena Miškufová
Foto: autorka