Antonín POLÁCH
Mezi císařem a papežem

Biografie:
Antonín Polách Dr. Antonín Polách se narodil 21.7.1959 v Novém Jičíně. Na tamějším gymnáziu maturoval v roce 1978, pak vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci v roce 1984 a vojenské službě na Vysoké letecké škole v Košicích nastoupil do Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval do roku 1995 na interním oddělení.
V listopadu 1989 vstoupil do komunální politiky a do roku 1993 byl poslancem městského zastupitelství v Popradě a členem městské rady. V letech 1991 – 1993 zastával funkci náměstka ředitele Nemocnice s poliklinikou pro léčebně preventivní péči. Po rozdělení Československa byl jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace na Spiši. V roce 1995 odešel do Rakouska, kde pracuje v nemocnici Stolzalpe ve Štýrsku jako zástupce primáře interního oddělení. Je ženatý a má dvě děti.
Do literatury vstoupil v roce 1990 románem „Stín Persepole“, zachycujícím období achajmenovské perské říše a jejího nejmocnějšího krále Dareia I. Román „Bratři ze Soluně“ (1995) přiblížil životní osudy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V další knize Herodes – Židovský král (1998, druhé vydání pod názvem Já, Herodes, 2005) se na známé postavě biblického krále pokusil o analýzu vzniku zla v lidském konání. Román „A stanu se králem“ (2001) se zabývá bojem mladého krále Zikmunda Lucemburského o uherský trůn, a v románě „Richenza“ přiblížil čtenářům postavu královny Alžběty Rejčky a její zápas s Eliškou Přemyslovnou. Poslední kniha „Mezi císařem a papežem“ se zabývá událostmi církevního koncilu v Kostnici, které jsou bezprostředně svázány s českými dějinami osobou mistra Jana Husa a následky jeho popravy.


Román
Vydal Rybka publishers Praha 2006

Píše se rok 1415. Celý křesťanský svět vzhlíží k městu Kostnice, kde se bude rozhodovat o budoucnosti katolické církve. Koncil ovšem nepřitahuje jen církevní a světské autority, nýbrž i množství prostitutek z celého světa. Když se Daniela, vzdělaná a krásná italská kurtizána, dozví, že dostala nečekaně lukrativní zakázku zpříjemnit večer samotnému Zikmundovi, králi římskému a uherskému, který před několika dny přijel na papežem Janem XXIII. svolaný všeobecný koncil, netuší ještě, že se má její osud dramaticky změnit. Je totiž se svým pohodlným životem dobře placené prostitutky spokojena. Náhodou vyslechne králův rozhovor s arcibiskupem z Kaloczy a na druhý den ji odvlečou papežské stráže do paláce kostnického biskupa. Tady jí papež Jan, sama hlava křesťanstva, nabídne, aby pro něj vyzvídala královy úmysly.
Daniela se těžko rozhoduje, komu má sloužit. Charismatickému králi Zikmundovi, nebo papeži Janovi, jež je ochoten za její služby dobře platit? Peníze by Daniele umožnily uskutečnit její sen, totiž stát se jednou v budoucnosti počestnou měšťankou. Sen v té době zatížené předsudky prostě neuskutečnitelný.
K tomuto těžkému rozhodování se druží ještě zmatek ve vztazích ke královu sekretáři Kašparu Šlikovi, Husovu soudci kardinálu d´Aillymu a známému tyrolskému trubadúrovi Oswaldovi von Wolkenstein a celá situace se pro Danielu stává neudržitelnou. Z císařova pověření se navíc seznamuje s uvězněným mistrem Janem Husem a v rozhovorech s ním poznává, že skutečný život má jiný smysl, než pro jaký dosud žila.
Nevyhnutné střety na sebe nedají dlouho čekat a zasáhnou tvrdě do jejího života, v němž jsou šance na vítězství nepatrné a samotné přežití nesmírně těžké. Podaří se to Daniele? Dokáže bez úhony projít politickými zápasy, do nichž je stále hlouběji a nebezpečněji zatahována a v nichž se rozhoduje o budoucnosti křesťanského světa? Dokáže si udržet přízeň krále a neztratit přízeň papežovu? Daniela, kurtizána, která svými činy pomáhá rozhodovat o vítězství v zápase mezi světskou a církevní mocí. Anebo je její role pouhou iluzí a Daniela bezvýznamnou figurkou mocenského boje? Jak to tedy vlastně bylo v Kostnici v roce1415? O tom vypravuje tato kniha.

Výtah z románu:
Hus se zamyslel: „Kdysi jsem napsal, že žádná žena nemůže dosáhnout vznešenosti muže. Dnes, když si vzpomenu na všechny světice a na Pannu Marii, pochybuji, zda jsem měl právo tuto větu napsat. Možná, že jsem se jí chtěl jen zalíbit těm, kdo měli můj spisek posuzovat. Protože to byli většinou právě takoví muži, o jakých jsi mluvila.“
„Pochybuješ často o tom, co píšeš?“ to nebyla její otázka, uvědomila si s úlekem. Tu jí vložil do úst nepřítomný císař.
„Nemohu,“ pokrčil rameny. „Rád bych se na věci, jež jsem už napsal nebo tvrdil, podíval z jiné strany a znova je promyslel. Ale už nemohu. V okamžiku, kdy ohlásíš své učení lidem a oni se s ním ztotožní, v okamžiku, kdy za něj někteří i zemřou, není cesty zpět. Nemohu prohlásit, že jsem se zmýlil. To jsem dlužen těm, kteří ve víře v mé věty položili život.“
„Pak máš ale hroznou zodpovědnost,“ namítla.
„Záleží jen na tom, zda jsem hledal pravdu. V náboženství Kristově musí být následována všechna pravda a jenom ona. Ať je to pravda poznaná tělesným smyslem, nalezená neklamným rozumem, poznaná zjevením anebo doložená v písmu božím. Jenže kolikrát se člověk dostane do slepé uličky, když sleduje nesprávný text, považujíce jej za správný a pravdivý. Nikdy jsem vědomě nelhal. Ale kolikrát jsem se mýlil? To nevím jistě ani já sám a doufám jen, že ne často.“
Ilustrace „Ale omyly se dají odvolat,“ zkusila to.
„Odvolat je těžké,“ namítl. „Ať už řekneš cokoliv, musíš být připravena, že někdo tvou výpověď překroutí. Někdo, kdo bude chtít v tvém uznání omylu najít své vlastní vítězství.“
„Prý jsi hlásal učení Viklefovo a to bylo církví odsouzeno jako bludné.“
„Na Viklefa a jeho odsouzené články se mne tady ptají od samého začátku. O mém vztahu k němu je celý obžalovací spis, který leží na mém stole. Chtějí mne přimět, abych odvolal. Řekl jsem jim, že nemám co odvolávat, protože jsem ony články nikdy nezastával. Co jsem ale zastával, byla Viklefova touha po očištění církve od zlořádů. V té věci vyzval oxfordský učitel k následování Krista. Neboť při svém nanejvýš pamětihodném vstoupení do Jeruzaléma šel Pán Ježíš ihned do chrámu a očistil jej ze všeho nejdřív od bujně se rozmáhajících zlořádů, vzniklých kněžskou hamižností. Jsou-li tedy „Všechny Kristovy činy naším poučením“, musíme konat stejně.“
„Měla jsem tu čest opět hovořit s císařem,“ řekla nesměle. „Řekla jsem mu, že se tě chystám navštívit. Poprosil mne, abych ti vyřídila, že máš jeho plnou podporu. Vymůže ti veřejné slyšení před koncilem, jak ti bylo slíbeno. Ale prosí tě, abys odvolal, co by z tvých výroků mohlo být označeno za kacířské. Jen tak s jeho pomocí můžeš dosáhnout cíle, jejž sleduješ, totiž nápravu církve.“
Hus si ji prohlížel a v jeho očích si mohla přečíst nedůvěru. „Císař hovoří s pekařovou dcerou o mně a mém učení?“
„Císař hovoří rád s prostými lidmi, aby se dozvěděl, co si myslí. Dělal to prý už jeho otec, císař Karel. Císař Zikmund je dobrý člověk.“
Hus se pokřižoval. „Ty má prostoto! Císař Zikmund je známý chlípník a hříšník, který se přimlouvá děvčatům, jako jsi ty, jen proto, aby je mohl svést a zbavit nevinnosti. Doufám, že jsi jeho kouzlu nepodlehla!“
Daniela cítila, jak červená až po kořínky hlasů. Rychle sklopila hlavu, ale Hus už viděl dost.
„Střez se ho, děvče. Král Zikmund je křivopřísežník, který mi slíbil svobodu a nechává mne ve vězení. Je o něm známo příliš mnoho jako o násilníkovi a smilníkovi, než aby bylo pro tebe bezpečné zdržovat se v jeho blízkosti. Pošli raději svého otce se zákusky pro císařskou kuchyni, pokud nechceš propadnout smrtelnému hříchu. Nevěřím mu ani slovo z toho, co mi radí. Sleduje své cíle, na mně mu nezáleží ani trochu. Hovořil jsem už několikrát s kardinálem Pierrem d´Aillym. To je čestný člověk. Učený člověk, toužící stejně jako já po reformě církve, po její obrodě. Nepotřebuji císařovy rady, můžu se spolehnout na lidi sečtělé v písmu. Na lidi, kteří mne nechají promluvit, až to bude pro církev potřebné.“
„Nevěř mu!“ vykřikla Daniela. Pozdě pochopila, že měla mlčet, teď už nebyla cesta zpátky. „D´Ailly tě chce zničit. Chce tě umlčet, odstranit, aby v Čechách nedošlo ke stejným nepokojům a povstáním jako v Anglii. Víš, že po cestě do Kostnice dal upálit bez mihnutí oka dva františkánské mnichy, kteří kázali chudobu církve stejně jako ty? D´Ailly je neúprosný. Církev smí reformovat jen on osobně a nikdo jiný, protože to mu může přinést papežskou tiáru. Nevěř mu! Chce tě přimět intrikami, abys mluvil tak, jak on chce. Abys odvolal své myšlenky a ztratil podporu svých přátel. A pak tě nechá zmizet v některém francouzském klášteře, aby tě navždycky umlčel.“
Ještě nedomluvila, když Hus vyskočil ze své stoličky. Teď stál před ní a propaloval ji očima. „Kdo jsi? Odkud všechno tohle víš?“
Daniela svou hru už vzdala. „Řekl mi to. Vyslechla jsem si jeho plány a úmysly osobně na vlastní uši.“
Zopakoval svou otázku: „Kdo jsi? Žádná pekařská dcerka nemohla slyšet něco takového. Kardinál D´Ailly se s prostým lidem nebaví.“
Pomalu vstala taky. „Jsem císařova kurtizána. Spím s ním, když si mne zaplatí. A nejen s ním. I s kardinály, biskupy, knížaty či bohatými kupci. Je to mé povolání, můj život. Nemůžu jej změnit.“
Hus se otočil a odešel ke stolu. Nebylo mu vidět do tváře.
„Odejdi,“ řekl. „Odejdi a už se sem nikdy nevracej. Byla-li to intrika tvých chlebodárců a měla-li jsi mne svést svými půvaby, vzkaž jim, že se nepovedla.“
„Pokusila jsem se o něco takového?“ vybuchla pobouřeně. „Pokusila jsem se jen v náznaku tě svádět? Křivdíš mi. Žiji tak, jak musím a nežiji tak dobrovolně. Nevybrala jsem si svůj osud. Proč mne tedy zavrhuješ a vyháníš?“
„Lhala jsi mi,“ odpověděl. „Odejdi.“
Obrátila se k odchodu. Ale ve dveřích se ještě obrátila: „A kdybych ti řekla pravdu hned na začátku, dovolil bys mi si k tobě usednout? Dovolil bys mi poslouchat tvé myšlenky, které jsou tak krásné? A dovolil bys mi, abych tě varovala? Protože to, co jsem ti řekla, je pravda. To přísahám při Ježíši Kristu.“
„Nemáš právo brát jméno Spasitele do úst,“ opáčil tvrdě. „Odejdi.“
V Daniele se vzbouřilo její nitro. Nemohla se vyrovnat s křivdou, kterou na ní pražský mistr páchal. „Odejdu,“ řekla. „Odejdu a už se nevrátím, jak si přeješ. Ale jsem jedna z mála, která ti chce opravdu pomoci. Neměl bys od sebe odhánět pomocníky, nemáš jich tolik. A ti, co máš, ti více škodí, než prospívají.“
„Počkej,“ zadržel ji. „Jak to myslíš?“
„Myslíš, že tě odtud dostane pan z Chlumu, nebo pan z Dubé se svými služebníky? Tím, že už měsíce dělají výtržnosti na podporu tvého osvobození, už proti sobě popudili nejen kardinálský sbor, ale i celé město. Dnes už je nikdo nebere vážně a kostničtí konšelé jsou na ně rozzlobeni. Tvůj údajný přítel D´Ailly tě chce zničit. A král Václav, který prý byl tvým ochráncem, se ani neobtěžoval obeslat koncil. Zbav se i mne, zbav se i krále Zikmunda! Pak si rozbij hlavu o stěnu, kterou sis před sebou sám vybudoval. Zmiz v zapomenutí, zmiz mlčky, právě tak, jak si to D´Ailly a Zabarella přejí. Bez císaře nikdy veřejně nepromluvíš. Jen shoříš na hranici. To je vše, co můžeš dokázat vlastní silou.“
„Co může potkat křesťana lepšího, než svaté mučednictví?“ pronesl. „Zemře-li pro Kristovu pravdu a pro blaho svaté církve?“
Daniela se na něj překvapeně podívala. „To je tvůj cíl?“
„Nebude-li jiné cesty?“
Daniela se obrátila k odchodu. „Co mám vyřídit císaři?“ řekla teď už zcela věcně.
„Promyslím si to,“ odpověděl. „Pošlu mu svou odpověď, až přijdeš příště.“
Nechápavě se obrátila. „Nerozumím. Mám zase přijít?“
Kývl na souhlas. „Musím hodně přemýšlet. Dej mi k tomu čas. Pak si přijdi pro odpověď. Spasitel pravil - Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Nevím, kdo jsi, nemohu tě tedy odsoudit.“
Když odešla, stál ještě nějakou dobu nad stolem. Pak se posadil a vzal do ruky pero a černidlo. Dlouho bezmyšlenkovitě třel černidlo, pak vše zase položil na stůl. Ten den už nenapsal ani řádek své obhajoby.