ČEKÁNÍ NA JONÁŠE

Ludmila Sciranková

V letošním březnovém čísle jsme vyhlásili literární soutěž Můj první měsíc na Slovensku. Chtěli jsme vás, naše čtenáře, přímět k tomu, abyste si zavzpomínali na své první okamžiky na Slovensku. Byli jsme si vědomi toho, že se soutěž bude týkat jen části lidí, protože nemalý počet těch, kteří se hlásí k české národnosti, se už na Slovensku narodili českým rodičům nebo ve smíšených manželstvích. V každém případě vzpomínky těch, kteří se do soutěže zapojili, budeme postupně zveřejňovat a doufáme, že zaujmou i ostatní a možná si také vzpomenou na ty své příhody. Soutěžní příspěvky jsme odeslali komisi na posouzení a výsledky vyhlásíme pravděpodobně v září. Do soutěže se zapojili: Ing. Jiří Brož (Kendice, okr. Prešov), Václav Dvořák (Prešov), Jaroslava Marcziová (Rozhanovce), Jana Ottová (Liptovský Mikuláš), Gabriela Prudká (Levice), Rudolf Prudký (Levice), Věra Řežábková (Bratislava), Ludmila Sciranková (Košice), Miloš Souček (Nové Zámky), Věra Šalátová (Bardejovské Kúpele), Viktor Štourač (Mojmírovce). V tomto čísle zveřejňujeme první příspěvek.

K
dyž jsem v Košicích poprvé zažila tři dny za sebou trvající vítr, myslela jsem si, že jde o jev naprosto výjimečný, netušíc ještě, jak stálý společník se z něho vyklube. Můj manžel měl za to, že taková maličkost nestojí za řeč a už vůbec mě nehodlal upozornit na tramvaje, které jezdívaly z města až do vzdálených železáren. Do východní metropole jsem se přistěhovala v červenci a jako zimomřivé dítě Vysočiny jsem se hned upsala jejímu teplu a také kouzlu pozdní gotiky, poslední na východě Evropy. Vábil mě různorodý ráz i pulzující ruch města, které se ve světle léta odráželo od zelených vrchů vroubících jeho kotlinu. I naše sídliště svítilo novotou, všude se zabydlovaly nám podobné páry a vzájemně jsme se potom navštěvovali ve svých bytech se stejně žlutými roletami, sedávali naproti nábytkovým stěnám, jaké jsme měli doma, a i ty kovraly na podlaze, ledničky a televizory si byly podobné pro ten sporý výběr, jaký tenkrát byl. Zrána nebylo slyšet zpívat ptáky, ale bekot oveček, neboť než vzal za své, stál na okraji sídliště dům snad posledního bači v Košicích, který si své ovečky popásal na zelených loukách kolem. Ale i cinkot tramvají bylo slyšet už od rána a já si jednou takhle sedla na jednu s tím, že mě zaveze do města. Nesla jsem prádlo do čistírny a budík do opravy. Jenže ta tramvaj na křižovatce k mému zděšení náhle zahnula doprava a pustila se kamsi do neznáma, jako splašená se hnala dál a dál, město dávno zmizelo v dálce, kolem se míhaly jen louky a stromy, já seděla jako přikovaná, až po dlouhé době tenhle oř zastavil kdesi uprostřed polí a dělníci, kteří jeli na směnu a bavili se mými rozpaky, mi poradili, ať si tady počkám na spoj nazpátek, ledaže bych chtěla jet ještě dál, až do samotných železáren.
Někdy jsem do města seběhla od nás i pěšky, úzkou uličkou mezi starými domy, odkud byl pohled na čtvrť, kde se hemžily osmahlé postavičky dospělých a dětí a na šňůrách vlály pestré kusy látek. Byl to předobraz dnes i v Bruselu známé čtvrti Luník IX, ale tenkráte tomu bylo jinak a já, naprosto bez zkušeností ze spolužití s tímto etnikem, jsem procházela mezi jejich omšelými domky, a když jsem se jednou na malé děcko v okně usmála, plivlo mi rovnou do tváře. Moje první působiště byla solidní instituce a můj šéf, který sám pocházel ze západního Slovenska, mě s útrpným pohledem uvedl na pracoviště, kde neoficiálně vládla maďarština. Ženy, které tam pracovaly, pocházely ze starých košických rodin, ale všechna čest, kvůli mně lámaly slovenštinu, a já jsem si musela se všemi potykat, i s těmi, co už byly v letech.
A ty Pirošky, Ilonky a Ildiky mě zvaly k sobě domů, do starých bytů s vysokými stropy, s komůrkou kdysi pro služku, sedávaly jsme v pokojích s vyřezávaným nábytkem, kde na nás ze stěn shlížely podobizny důstojných pánů a dam z poloprofilu. A jedna kolegyně pocházela z rodiny, kde si potrpěli na způsoby, ta, když jedla, ruce jen po zápěstí na stole, lokty těsně u těla, tak ona jako děvče vrátila zásnubní prsten jednomu maďarskému oficírovi, který se potom kvůli tomu zastřelil. Byl to pravý muž, říkala, ti dnešní se už pro lásku nedokážou zabít. A ony mi dávaly ochutnat koložvárské zelí a kaštanové pyré, nabídly kalíšek barackpálenky a já nemohla odmítnout, protože to byly jejich národní jídla a nápoje.
Jediné, co jsem ještě neochutnala, byly halušky s brynzou. Když to zjistil náš soused, tak si vzal volno a navařil a přichystal hlubokou mísu halušek a pozval mě s manželem na oběd. Už když jsem uviděla tu hutnou směs politou osmaženou slaninou, tak jsem cítila, že tohle já nemusím, ale jedla jsem, i přidat jsem si nechala trochu, jako že chutná, a taky pivo na to, protože tak prý se to má a národní zvyky já si ctím odjakživa, ale pak jsem šlápla mužovi na nohu, to bylo naše znamení, a odešli jsme domů, kde jsem to všechno vyblinkala. A muž se hned staral, jestli to není z jiného důvodu, my jsme totiž dbali rad pana Jonáše, které všude rozdával, to byl tehdy velký odborník na početí pohlaví podle přání a lidi z toho bláznili, jako že když už poručíme větru dešti, tak proč by ne i tomu. Psali jsme mu hned po svatbě, byl to můj nápad, aby nám poradil, já jsem chtěla první holčičku, muž nebyl proti, ale čekali jsme ještě na ten zázračný kalendář, který nepřicházel, asi toho měl pan Jonáš moc. My jsme neztráceli čas a říkali jsme si, že pravidelností nic nepokazíme.
Ale to blinkání bylo tenkráte jen z jídla a já jsem se potom začala učit vařit pod vedením mojí tchyně, vynikající kuchařky, neboť kromě kuchařské knihy jsem si jinou zkušenost s vařením do manželství nepřinesla. Jenže žádný recept jsem od ní nikdy nedostala, všechno dělala od ruky, to mi hned řekla tu zázračnou formulku, kterou si i dnes ještě zamumlám, když měřím od oka, tu přidám to a změním ono, jak si myslím, že to bude dobré a dělám to s odvahou podle té tchyniny rady „Od varenia sa nesmieš báť“. A taky východňarskému dialektu jsem se přiučila, zpočátku jsem nic nerozuměla, když mi tchyně řekla Idz po garadičoch na ganok, tam jest portvyš, nepohnula jsem se z místa, dokud mi to tchán nepřeložil. Maďarsky jsem se také trochu naučila, nejdříve pěkně pozdravit a poděkovat, jak nás to vždy učila naše babička, a potom počítat, abych obstála na trhu v Miškovci, kde mi při kupování papriky mé znalosti ruštiny a španělštiny nebyly nic platné. Advokáti z kanceláří pod námi přidrželi dveře a řekli pěkně Tešik a ženám smekali a zdravili Kezet čokolom a já se propadala rozpaky, protože jsem byla zvyklá na Dobrý den, soudružko, a ani jsem nevěděla, jak se na takový pozdrav odpovídá. Moje tchyně v přesvědčení, že u člověka, který si pochutnává na jídle, se dá dosáhnout když ne všechno, tak určitě hodně, našla pana profesora, který mi dával hodiny slovenštiny.
Zvláště si potrpěl ne na to, co naše jazyky spojovalo, ale na ty odlišnosti, zakládal si na nich a já se je učila a potom, když jsem zaslechla, jak někdo říká třeba Češi, nebo černoši, tak jsem hned věděla, že to má být správně Česi a černosi, jak mě to naučil ten pan profesor, který tak miloval tchyniny zákusky. Cestovali jsme také spolu s manželem, poznala jsem všechna fotbalová hřiště v kraji, protože ten můj hrával i fotbal. Za nedělních odpolední jsem vysedávala s místními skalními na dřevěných lavičkách hřiště, usrkávala pivo a večer jsme potom doma prali dresy a za čerstva psali kroniku klubu. Vedla jsem ji zpočátku československým jazykem, ale to prý nevadí, říkali fotbalisté, hlavně ty góly aby tam byly zaznamenány a kdo je nastřílel. I do Bulharska jsme jeli po svatbě s fotbalisty vykoupat se v moři, a oni tam také hráli zápas s místními amatéry. Seděly jsme při tom fotbale v celkem přátelské atmosféře s manželkami domácích, když tu, ani nevím jak, padla řeč o bulharských vojácích, kteří také byli mezi okupanty v tom osmašedesátým. My jsme hned vzkypěly, byla to pro nás ještě čerstvá věc a v Košicích se tehdy děly věci, mně se rázem vybavily nápisy v azbuce, co jsme psali tenkrát po Brně, zkrátka, pohádaly jsme se s těmi manželkami bulharských amatérských fotbalistů tak, že jsme se rozešly ve zlém a já, která z úcty k tradici přetrpěla i ty halušky, jsem ani neochutnala jejich národní jídlo, které nám nabízely.
A když minul měsíc od naší svatby, koupila jsem manželovi dárek, sluneční brýle za ty, které ztratil v Bulharsku. On si přišel z práce jen tak, beze všeho, najedl se a říká Víš, co jsem si koupil? Brýle proti slunci. I já jsem si koupila brýle proti slunci, řekla jsem a nasadila jsem si ty pánské na nos. Hned věděl, kolik uhodilo, natáhl se po nich, ale já jsem vyskočila a utíkala z kuchyně do chodby, on za mnou, já přes pokoj zase nazpátek, tak se u nás dalo běhat dokola, a když mě už dobíhal, zavřela jsem zprudka dveře a ono bác, sklo se vysypalo, tak jsme oslavili naše výročí a utěšovali se, že střepy přinášejí štěstí.
Pomalu vrcholilo léto a já, která jsem odmala ráda plavala, jsem občas zatoužila po rybnících, rozsetých v lesnatých zákoutích té naší Vysočiny, kde tak prudce voní meze a nebe je jako šmolka, i po našich se mi zastesklo, zvlášť takhle po poledni, ale potom pro mě přicházel můj muž, dal mi pusu, pevně mě vzal za ruku a tak si mě vedl, svoji ženušku, a já šla a trochu vážněji jsem našlapovala, protože jsem cítila, že tam, uvnitř, už nejsem jenom já, neboť my jsme to nakonec dokázali a trefili dobře i bez pana Jonáše.