Jakub Schikaneder, Dívka před domem, 1907-9, olej

Světlo a několik děl českých umělců

Josef Čapek, Třetí procházka, 1935, olej I když je to jev vizuální, optický, zrakový i malířský, krásně jasná je poetika i symbolika básnických slov o světle. Otakar Březina v básni Příroda (sbírka Větry od pólů) napsal: „Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla.“ Kéž by tak bylo, ve prospěch světla i světa, člověka i lidské duše i ve prospěch poznání hloubky i tíhy stínů, které vidíme nejen v obrazech, ale též v životě a osudech lidí.
Světlo světem proniká a způsobuje jeho vidění i zviditelnění. Bylo již v prapočátku big-bangu jako světelná exploze, síla, hudba i naděj. Pak i Bůh řekl, „budiž světlo!“, - a to ještě tmáři vůbec nebyli. Dlouho, dlouho poté se malíři impresionizmu okouzleni dívali do tváře slunce a zaslíbili se světlu a barvám. Básníci symbolizmu psali svá vyznání světlu, ale též jeho protikladům. Karel Hynek Mácha: „Jasná noc mne vzhůru vábí.“ Fyzikové jsou věcní. Říkají: Světlo je přírodní forma energie. Je to viditelné záření (400-760 nm - nikoliv však nad mořem), je to vlnění, je to kosmická síla citelná a viditelná i na naší Zemi.

Jakub Schikaneder, Jedová chýše, 1902-5, olej Václav Cigler, Prozařování, 1993, luminosily Světlo je odedávna viditelné a přítomné i v umění. Nejvíce v malířství, ale též v architektuře, sochařství, rovněž v poezii, v hudbě, v divadle, fotografii, filmu, televizi …, na nebi i v lidských očích. V umění světla citů lidských očí. Nejdříve očima poznalo umění a umělci zase reálné světlo a jeho různé zdroje. Bylo to světlo přírodní, přirozené, světlo Slunce, Měsíce i vzdálených blikajících hvězd. Bylo to též světlo umělé, světlo svíčky, lampy, žárovky i atomové exploze. Archetypově je světlo plamenů ohně i světlo víry symbolizováno prasvětlem - Bohem. Kouzelné je světlo člověka, aura i světlo duše vyzařované ryzí člověčinou zářícího, čistého, průhledného člověka. V malířství světlo vyzdvihli již staří mistři - Giotto, Mistr třeboňský, Rembrandt. Devatenácté století milovalo světlo reálné i duchovní a symbolické v dílech Constabla, Turnera, Redona, Moneta, Seurata i mnoha dalších. Bylo to světlo romantizmu, realizmu, impresionizmu i symbolizmu. Bylo to též světlo mnoha českých malířů 19. a 20. století.

Václav Boštík, Kresba, 1984 Miroslava Preslová, Rozptýlím se, 1998, fotografie Světelné nálady, atmosféru i magii rozhraní a prolínání světel a stínů vyjádřil s užasnou citlivostí malíř Jakub Schikaneder. Jeho večerní i noční města a uličky vyjadřují „melancholické životní reflexe“ (T. Vlček), nostalgii, ticho, samotu i očekávání: Bude světla více? Co přijde po noci? Dočkáme se jasných dnů? Za jasným sluncem v krajině a přírodě kráčeli přímou cestou četní malíři - krajináři konce 19. a první poloviny 20. století. Byli to V. Radimský, A. Hudeček, A. Slavíček, F. Kupka, J. Preisler, O. Lebeda, J. Úprka, M. Jiránek, A. Kalvoda a mnozí další.

Jan Preisler, Černé jezero, 1904, olej Světlo imaginace a iluminace jako „okamžik zjevení podstaty o původní jednotě světa“ vyzvedl Josef Šíma. Josef Čapek namaloval pak své obrovité slunce nad krajinou jako pozitivní znamení a sluneční explozi, též jako krásný znak a symbol květu slunce a jeho barvami vonící záře. Duchovní smysl světla, symboliku záření a vyzařování, světlo jako počátek všech věcí i mnoha pocitů a poznání, světlo jako ryzí princip vědomí a bytí, jako katarzi, jako touhu, lásku, sílu i citlivost, světlo jako jistotu i nepokoj, jako život, proměnu i věčnost, to vše i fotografie, filmy i videa současného umění. Václav Boštík maloval a kreslil světlo „mezi pólem idejí a pólem jevu“ (J. Zemina), jako energii, cit i víru, jako součást hmoty, prostoru a času, v němž pro nás všechny bliká světélko naděje. Se světlem v matérii skla kouzlí Václav Cigler. Je to pro něj fakt nejen fyzický, ale především duchovní, metafyzický a transcendentální. Světlo z krajiny a prostoru je zataveno v jeho působivých objektech, které světlo pohlcují a vyzařují jako jedinečné monstrance světla. Archetypové hry a souhry světla a vody, reflexe světla na vodě dobře znali už malíři impresionizmu a tyto vizuální jevy stále přitahují fotografy. Plynoucí reliéf vodní hladiny i tekoucí světlo okolo člověka a v člověku symbolizují i fotografie M. Preslové. Spojuje se v nich živel vody a vzduchu, světlo i živel člověka v akci, v realitě i mystice pocitu integrace těla i rozptýlení se v čase, vodě a opět především ve světle … Ve vzácném a tak žádoucím světle poznání.

Bohumír Bachratý