Úcta těm, kteří padli za svobodu vlasti

Vzpomínka na Železném vrchu Jen desítka lidí si našla čas, překonala svou pohodlnost a vydala se na přibližně dvojhodinovou túru až k mohyle na Železném vrchu nad obcí Košická Belá. Tam si uctila památku těch, kteří padli za svobodu a demokracii společného státu Čechů a Slováků při bojích v červnu 1919. „Přestože uběhlo již 87 let od bojů za společnou vlast Čechů a Slováků, přestože tato společná republika již neexistuje, my si vždy budeme připomínat, že naši krajané přinesli pro svobodu a demokracii slovenského národa nejvyšší oběť,“ odznělo v úvodním proslovu, a poté následovala řada jmen českých chlapců, kteří právě v těch místech během zvlášť urputných bojů s vojáky maďarského revolučního vojska ve dnech 17. a 18. června padli. I oni přispěli k tomu, že bylo 24.června 1919 vyhlášeno příměří a že Maďaři přijali podmínky stanovené dohodovými mocnostmi.
Naštěstí jsou mezi námi i takoví, kterým není lhostejné, že daleko od domova jen na jednom místě položilo devět mladých českých chlapců své životy za společnou vlast Čechů a Slováků. Patří mezi ně Aleš Slavík, který celou akci velmi pečlivě připravil s Helenou Miškufovou, šéfredaktorkou České besedy a předsedkyní Slovensko-českého klubu. Ozvláštněním vzpomínkové akce byla povídka Aleše Slavíka, k níž ho inspirovalo jméno jmenovce Jana Slavíka, které našel mezi padlými na tomto místě. Dokonce se vydal po jeho stopách až do české obce, z níž Jan Slavík pocházel. Povídka čtená na místě bojů uprostřed nádherné přírody zapůsobila na všechny účastníky velmi emotivně. Československá hymna uprostřed lesů, čestná stráž v dobové legionářské uniformě, čestné salvy a položení věnců za Český spolek v Košicích a za nově vznikající klub vojenské historie zážitek jen umocnily.
Věra Priesolová
Foto: MIŠ

Text na železné desce původní mohyly z roku 1919, zničené těmi, kteří se nemohli smířit s novým státem:
„Za svobodu slovenských bratří položili zde své mladé životy v boji dne 18. 6. 1919:
četař Chládek František, nar. 1894, Dolní Dobrouč
desátník Semerák Roman, nar. 1894, Studnice - Náchod
svobodník Šponar Josef, nar.1897, Ústí nad Orlicí
svobodník Malec Vratislav, nar. 1894, Opočno
střelec Blažek Stanislav, nar. 1897, Dolní Dobrouč
střelec Barva Josef, nar. 1898, Vysoké Mýto
střelec Prorok Jan, nar. 1894, Bohdaneč - Pardubice
střelec Slavík Jan, nar. 1898, Lhota Chroustovická
střelec Zoubek František, nar. 1894, Litininy -Pardubice.
Vy všichni, kdož přijdete z Čech, zvěstujte krajanům, že my zde mrtví ležíme, jak zákony kázaly nám. My, kteří živi zůstali, vám na věčnou upomínku postavili tento pomník. Důstojníci a mužstvo I. praporu 30. pěšího pluku.“

Kde domov můj?

Na památku střelce Jana Slavíka, narozeného 1898 ve Lhotě Chroustovické a padlých, podle skutečné události ze dne 11. června 1919 volně zpracoval Aleš Slavík

Ta jízda je nekonečně nudná. Všude ten náš transport stojí. Lokomotiva stále bere vodu a uhlí. My, jako mužstvo, krmíme štábní koně a máme spoustu volného času. Prý jedeme po Košicko – Bohumínské dráze vytlačit bolševiky z východu Slovenska. Říkal nám to starej Beran – teda jako podplukovník. Ukazoval nám taky mapu mocnářství a na ní už nové hranice Československa. Teď prý máme společnou hranici až s Rumunama. No asi to tatíček Masaryk s tím slovenským generálem Štefánikem dobře vymysleli. Takže už nejsme CK batalion Jejího veličenstva, ale Československé vojsko. Chlapi ale dál zpívaj tu naši: Masaryk nás svolává - svolává, rozkazy nám vydává, vstávejte vy čeští legionáři, zlá vojna vám nastává…
Už zase parní mašina zabrala, s vagonama to trhlo a pomalu se rozjíždíme. Těžce supí a její dech se pomalu zrychluje. Kouř z komína už nám zase občas leze do dobytčáku. Jen aby nám od jisker nechytla sláma, co na ní ležíme. Kluci chtěj mít otevřený boční dveře, aby viděli ty obrovský kopce. Jo, to doma nemáme. Karty se za jízdy stejně hrát nedaj. Margitany - konečná - vystupovat! Někdo řve v ranním pološeru. Beru teda bágl, co mám pod hlavou, a ze slámy vytahuju svoji manlicherku. Bože, i v hlavni je sláma. Hop z vagonu a pěkně do řady. Naši se domlouvaj s ajznbonama, ta jejich řeč je trochu podobná, snad se domluvěj. Pak vykládáme munici a proviant na vozy. Až v poledne nám starej vysvětlil, že naši museli ustoupit z Košic do okolních hor a zakopaní na hřebenech držej linii. Takže dál po kolejích se odváží už jen obrněný vlak. My dál půjdeme pěkně po svejch, jsme přece součást třicátýho pěšího pluku.
Dorazili jsme do pozic až druhý den k večeru. Na žádný ozbrojence jsme cestou nenarazili. Kluci nás v ležení vítali jako Ježíška. Provianťák měl problém to ukočírovat. Stejně ho ukecali na dvojitej denní příděl. No moc tady to zásobování asi nefunguje. Setník furt klel, že kde je to ostatní, co žádal. Nábojů málo, dalekohled jen jeden, zákopní lopatky jen padesát a kde jsou slíbené posily? Tak jsem teda prokouk. Vono z toho vytlačení je normální vojna. Že prý je těch maďarskejch bolševiků desetkrát víc jak nás. Naštěstí v těchhle horách jim je to prd platný. Daří se nám odrážet jejich útoky a ztráty nemáme moc velký. Čeká se prý na příměří a že uznají dohodu, nebo co. Snad je tam Francouzi a Italové dotlačí. Už aby to bylo. Někteří už remcuj, že válka přece skončila. Měli toho dost v Itálii a Srbsku. Většina chlapů je už doma a chtějí rychle zapomenout. My se tu s těma maďarskejma klukama stále střílíme a pohřbíváme své bratry.
Jsem v zákopu a sleduju údolí pode mnou. Za mnou je vysoký les, dolu trávnatá stráň a prašná cesta. Je to tady úplně jiná krajina jako u nás. Tam doma je skoro samá rovina. Jen chroustovický hřbitov je na kopečku proti zámku. Za panskou bažantnicí je taky mírný svah a všude lány polí. To by pan řídící ze školy čubrněl, co já za ty dva roky už viděl a zažil. No až se vrátím, budu to chlapům v sokolovně vyprávět. Snad i Mrázkovic holka si mě bude víc všímat než chasníka ze statku ve Lhotě.
Dnes ráno 10. června 1919 nás vzbudili už v pět ráno. Praporčík nám řekl, že jdeme do akce, celý druhý prapor, s cílem obsadit vesnici Kysak a vedle nádraží Obišovce. Je to prý železniční odbočka do Prešova. My půjdeme přes kopce lesem, a až tam uděláme brajgl, dorazí první a třetí prapor. Po kolejích pak obrněný vlak. V sedm jsme vyrazili a s námi i setnina těžkých kulometů schwarzlose. Prej nás vede místní, kterej to tady zná. Stále lezeme nahoru a dolu po kopcích, už jsme zpocení jako myši. Nepřítel nás musí cejtit na dálku, šklebí se Karel. Je pozdní odpoledne. Po poslední rauchpause jdeme mlčky zase dál. Je už zakázáno skoro všecko, mimo dejchání a chůze. V noci už málokdo usnul. A ráno to začalo.
Vklouzli jsme do vesnice, skoro bez výstřelu. Kluci maďarští byli překvapeni, jako kdyby viděli samotnýho Lucifera. Hende hoch! Vyháněli jsme je z baráků a stodol. Někteří utíkali ve spodkách k nádraží. Za krátký čas jsme měli asi dvě stovky zajatců v kostele, pěkně pod zámkem. Pak však z pravé strany od řeky začaly postupovat jejich už zformované rojnice. Ze stráně je však zastavily naše kulomety. Sakra, kde jsou ty posily, začíná tady bejt horko, řval Franta. Začíná to lítat už moc blízko, krýte se, velil poručík Rosťa. Zpoza kůlny na svahu jsem měl dobrý výhled dolů do zahrad. A hrome, kolik jich tady je? Jsou všude ty bolševici!
Přískokama se blížej naším směrem. Je jich snad sto, jen co vidím před sebou. Vtom slyším signál na ústup k lesu. Utíkám v předklonu a puška mi občas břinkne o zem. U lesa jsem dostihl kulomeťáky, taky to balej. Docházej náboje a posily nikde. To to zase někdo posral, syčel Hynek a zavazoval si krvavou ruku. Tak padáme chlapi, zavelel svobodník, a střídejte se v krytí! Koukejte už z kostela vypouštěj i moje zajatce, ušklíbl se Josef. No nečumte, na kopci uvidíme, kolik našich se tam dostane.
Už zase jsem zpěněnej jako kůň. Srdce mám až v krku, tep mi buší v uších, popadám dech. Nohy slábnou - to ten přesun sem. Honzo, krej nás teď ty! Křikl na mě Čeněk. Jó! Otočím se a on už leží tváří v listí. Tisknu se ke stromu a mířím dolů. Čeněk se nehýbe. Pouštím pušku a plazím se k němu. Zátylek má zalitý krví. Dole se odlepují stíny od stromu ke stromu. Rychle stavím Čeňkův kulomet do palebné pozice a třesoucí rukou zakládám nábojový pás. Díky ti, brácho, žes ho sem dotáhl. Neboj, jsem tu s tebou. Už toho lezení po těch kopcích mám taky dost! „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Tak to bylo pane řídící? Ještě se otáčím za klukama, už nikoho nevidím. Ještě helmu a jedeme na ten tanec. Schwarz mně poskakuje v rukách, jako by se chtěl vytrhnout.
Pronásledovatelé už zalehli a nikoho nevidím přebíhat. Ták, zleva doprava a zase vás pokropím pánové. Do ostrého „štěkotu“ střelby slyším pravidelný „dupot“ závěru. Připomíná mi to zvuk máminy singerky, když na ní šila. Přes kouř toho už moc nevidím. Ještě slyším cinkot sypoucích se prázdných nábojnic …

Na památku bojů v červnu 1919 postavili příslušníci I. praporu 30. pluku hned v tom samém roce na Železném vrchu kamennou mohylu s kovovou tabulí, na níž byla jména padlých vojáků československé armády a legionářů. Ta byla po pěti letech neznámými odpůrci zničena. Při desátém výročí bojů byla na Železném vrchu postavena nová kamenná mohyla, která byla zničena začátkem šedesátých let. Znovu ji obnovila regionální organizace Českého spolku v Košicích v roce 2000.
Foto: M