Češi o Slovensku

O kvalitách slovenského ducha

Básník Jiří Karásek ze Lvovic

Jiří Karásek ze Lvovic
(1871 – 1951) byl spolu s Arnoštem Procházkou zakladatelem a hlavním spolupracovníkem Moderní revue literární tribuny české dekadence. Za dekadentní v plném smyslu lze označit Karáskovu poezii z devadesátých let 19. století, počínaje sbírkou Zazděná okna (1894), později v jeho verších pocity zmaru, beznaděje a úzkosti ustoupily orientaci novoromantické s bohatě zastoupenými historizujícími reflexemi. Něco podobného platí o proměnách Karáskovy prózy od dekadentně introvertního románu Gotická duše (1900) k dějovému rozvíjení fantaskních a dobrodružných motivů v cyklu „románů tří mágů“ (Román Manfreda Macmillena, Ganymedes, Scarabeus).
Silnou stránkou Karáskova odkazu je rozsáhlá esejistika a publicistika, zaměřená jak na literaturu, tak na výtvarné umění. S oběma těmito uměleckými sférami se natrvalo sžil. Kritiku považoval za svébytný literární žánr, dynamickou složkou vývoje, prosazoval v ní principy individualismu. Knihy svých kritických studií a esejů označoval názvy podle ústřední ideje Renesanční touhy v umění (1902), Impresionisté a ironikové (1903), Umění jako kritika života (1906), Tvůrcové a epigoni (1927, zde je také stať o poezii Martina Rázuse). Dobové ovzduší evokují Karáskovy Vzpomínky (knižně vydané až roku 1994) a autobiografický román Ztracený ráj (1939). Českou kulturu obohatil jako cílevědomý sběratel obrazů, grafik, rukopisů, vzácných tisků a kuriozit.
Tuto svou galerii, zaměřenou především na umění slovanských národů, věnoval Československé obci sokolské (nyní je v Památníku národního písemnictví). Karáskova svérázná osobnost upoutala pozornost Jána Smreka, když začal v Praze u Mazáče roku 1930 vydávat literární měsíčník Elán. Jak s Karáskem navázal kontakt, jehož výsledkem je rozhovor, který přetiskujeme z prvního ročníku Elánu (1930 – 1931) číslo 8, popisuje Smrek v druhém dílu svých pamětí Poézia moja láska (1989).

Čo súdite o slovenskej kultúre?
Byl osudný omyl nás Čechů po převratu, že jsme se domnívali povinni, přinésti Slovákům „kulturu“. Neznali jsme Slováky, domnívali jsme se, že je to zaostalá, Maďary porobená rasa, již musíme teprve vychovávati ke kultuře. To byl omyl, a sice velmi důkladný. Slováci měli svou vlastní kulturu a my jsme měli všelijak slepenou a vypůjčenou kulturu, trochu od Němců a trochu od Francouzů – zkrátka kulturu cizí! Jak to míním? Takto: kultura je to, co přichází z nitra, a kultura není to, co přijde zvenčí. Slovenské nitro je bohaté na poklady. My Čechové se umíme znamenitě – přizpůsobovat cizím vlivům. Váš Martin Benka je moderní a slovenský, náš, řekněme Filla, jest dokonalý – Francouz v své modernosti. Vy to umíte jako Poláci, zůstati věrní své rase, i kde berete poučení z ciziny. Čech ztrácí rasu, když se učí v cizině. To je, co se týká kultury niterné. Ale i co se týká kultury vnější, jste vy Slováci výše než my. Štefánik, Osuský – to jsou příklady skvělé společenské kultury a takoví Slováci to pro nás v mezinárodním světě vyhráli. Čech je příliš do sebe uzavřený, nepřístupný až k nevlídnosti, opovrhovatel společenskými formalitami, a proto v mezinárodních stycích, kde vše vyhrává především forma, nesympatický. Slovák je podoben Polákovi v elánu, v romantismu, ve vřelosti citové. Až se Slováci naučí, co umí tak výtečně Poláci, romantické koncepce prováděti metodami realistickými, strhnou na sebe vedení republiky československé.

Čo súdite o mladej slovenskej poézii?
Odpovím soudem o celé této poezii. Nestudoval jsem ji systematicky, ale co z ní znám, všechno mne zajímalo. Také o slovenské poezii jsou u nás předsudky. Mnozí si myslí, hlavně ti, kdo neměli nikdy nějakou slovenskou knihu v ruce, že je vaše poezie na úrovni naší probuzenecké poezie. A zatím! Máte dva skvělé romantiky, jako my měli Vrchlického a Zeyera: Svetozára Hurbana Vajanského a Hviezdoslava. Vajanský má formu, ale Hviezdoslav má více: obsah! To je váš největší básník, opravdu genius, a nikdo z českých básníků se mu nevyrovná, poněvadž je nejen veliký básník, ale také – slovenský básník. O Martinu Rázusovi nebudu mluviti, psal jsem o něm již před lety a také v knize „Tvůrcové a epigoni“ mám o něm kritický relief. Je to duch neohrožený, prudký a výmluvný. Emil Boleslav Lukáč je kultivovaný duch mocného básnického rozpětí. Mám rád jeho báseň („V chráme svätej Magdalény“ stejně jako poetický Magnificat „Hymna k sláve Hosudarovej“. Lukáč je pln barev, vůně melodie – a jak je slovenský i tam, kde by sám toho netušil: v tklivé básni jako je „Studené srdce“ v knize „O láske neláskavej“... A co je verlainovské hudby v jeho lyrice, např. v „Križovatkách“, kde „posledné melodie znavené skryly sa do huslí“. Ján Smrek je mladý, prudký, žhnoucí: vitalista nejčistšího ražení, žádný z našich naturistů se mu nevyrovná. „Verš o vlniacom žite“ ukazuje, co v slovenštině je skryto kolorismu:
Zaplály čerešňové sady
farbami krvavými
a ženy mladé, vášnivé
ústa si natieraly nimi...

Jsem okouzlen jeho poeziemi, jež jsou tak nevyčerpatelné v poznávání skutečnosti a zmocňování se jí. Čeho se Smrek dotkne, všechno přepíše do verše oslňujícího životností, přímostí, barevností. To je zase moderní básník, jehož u nás nemáme (Village and city!) – a zase: jak je slovenský! Ani váš nejmodernější, Ladislav Novomeský, nezapře Slováka, v „Nedeli“. Ale – bohužel! – kdo z nás Čechů zná vaši poezii? Staráme se o Francouze, Němce, ale nevíme, že je na Slovensku básnické jaro v plném rozkvětu!

Aká je vaša kultúrna orientácia v pomere česko-slovenskom, potom celoslovenskom a konečne svetovom?
Považuji Slováky za tak důležitou složku v československé kultuře, že čekám od nich ozdravění našeho národního organismu. My, orientovaní západně, jsme dnes příliš ve vleku jednak Francouzů, jednak Němců, že pozbýváme své individuality, což je nejvíce viděti v umění. Začal jsem také orientací západní, ale pozvolně jsem se obracel k slovanskému východu. Jsem po třicet let v styku s Polskem, se spisovateli a nyní i s výtvarníky, a učím se od nich, co to znamená pro národ nepozbývati kontaktu se světem a přece jen zůstati svým. To jste dovedli také vy, Slováci. Je urážlivé, myslí-li kdo, že jste jakousi rasovní kuriozitou českého národa a že slovenština je českým nářečím. Ne, slovenština je svoje jako vy Slováci jste sví – jsme rovnocenní a není zde jiného poměru než bratra k bratru. Můj poměr k ostatním Slovanům? Svědčí o něm má galerie v Tyršově domě, dnes opravdu slovanská galerie. Sním o sjednocení Slovanstva, aby bylo tak mocným politickým a kulturním faktorem, jak odpovídá jeho počtu.

Ako prichádzate do styku so Slovákmi, nielen intelektuálmi, ale vôbec – i so Slovenskem? Ako si prajete, aby sa pomery utvárali?
To je bolestná otázka. Dvanáct let společného státu nesblížilo nás tak, abychom si nebyli cizí. Naši inteligenti čtou francouzské, anglické a německé autory, ale slovenské nečtou. A přece vaše literatura je tak bohatá. Naše divadla hrají německé kýče, ale žádné nevzpomene, aby hrálo některou veselohru Ivana Stodoly. Vaší slovenští malíři jsou u nás neznámí. Ale stejně je – s Poláky. Kdo čte u nás polské knihy? Kdo zná polské malíře? Tedy prakticky pracovat: založiti v Praze na hlavní třídě slovenské knihkupectví, kde by každý mohl ve výkladě viděti, které slovenské knihy vyšly. Stejné služby by konal výklad se slovenskými obrazy. Kavárny by měly obmeziti německé listy a dávati hostům do rukou slovenské časopisy. Pak by zavládla srdečnější atmosféra mezi námi a Slováky, na poli ideovém i praktickém. A hlavně: osobní styk! Slováci se separují, jsou v Praze, ale jsou – mezi sebou. Nevím, jak je s Čechy na Slovensku. Ale nezdá se mi, že by tam Čechové byli oblíbeni. Neumějí asi se Slováky jednati. Slovák je romantik jako Polák, Čech realista jako Němec. Ale pevně věřím, že poznáme Slováky a že je budeme milovati. K tomu pracovati je záslužné více, než starat se stále o kulturu západu. Naše kultura je na východě – to je má pevná víra! Slováci nás musí přivésti k té víře, to pokládám za jejich budoucí zásluhu...
(1930)