Bádání

Přátelství Čechů a Slováků i za hranicemi vlasti

Bohuslav Martinů, Theo H. Florin, Vítězslava Kapralová - tři jména zdánlivě bez souvislosti. Básník a dvě jména rezonující mezi znalci hudby. Byli přáteli anebo šlo o běžné společenské kontakty? Tyto otázky jsem si kladla při doplňování rukopisů a při korektuře knihy o básníkovi Florinovi, kterou připravil můj manžel Milan Kleň, jejíž vydání se však už nedožil. V básníkově pozůstalosti a korespondenci nacházející se v Archivu Slovenské národní knihovny v Martině jsem našla doposud nikde nezveřejněný dopis od Bohuslava Martinů.
Kdo byl Florin? Rodák z Oravy, vlastním jménem Teodor Herkeľ (1908 Dolný Kubín – 1973 tamtéž), básník, redaktor, diplomat.

Theo H. Florin V letech 1934 – 1940 žil v Paříži, pracoval pro Matici slovenskou, redigoval tam časopis Slovenský hlas, později i Náš život a Slovenský chýrník a působil jako organizační pracovník kanceláře čs. kolonie ve Francii. Po zatčení Vladimíra Clementise opustil Paříž a odešel do Londýna. V Londýně působil v letech 1941- 45 jako tajemník Ministerstva sociální péče ČSR, zároveň redigoval a vydával měsíčník Nové časy. Do Paříže se vrátil v roce 1945 jako tajemník čs. velvyslanectví, v letech 1946-48 byl ve stejné funkci ve Washingtonu, v letech 1948-50 konečně doma jako osobní tajemník Vladimíra Clementise na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. V letech 1950-53 byl nezákonně vězněn, později rehabilitován. Po propuštění z vězení od roku 1953 žil v Dolním Kubíně, kde se věnoval literární tvorbě, vydavatelské činnosti, byl jedním z hlavních organizátorů Hviezdoslavových Kubínů.
* * *
Český hudebný skladatel Bohuslav Martinů (1890-1959) byl v období totality více známý v zahraničí než v naší vlasti. Není divu – velkou část života prožil ve Spojených státech, které v tomto období byly pro nás tabu. Dokonce ani některá hudební literatura, např. Průvodce koncerty (Bratislava: Opus, 1983) jméno tohto významného skladatele 20. století vůbec neuváděla. Od roku 1923 žil v Paříži a v roce 1941 po okupaci Francie Německem se usadil v New Yorku.
Bohuslav Martinů Právě z tohoto města byl 22. ledna 1947 od B. Martinů zaslán dopis básníku Florinovi, podle něhož se dá usuzovat o dlouhodobějším přátelském vztahu. „Milý příteli Florine. Dostal jsem básničky, děkuji, líbí se mi mnoho a rád vám k některým napíšu melodii. Udělám cyklus asi tří nebo čtyř písní, které by se mohly vydat v Praze u Melantricha v jednom sešitě s pěknou obálkou. Ještě nevím, které vyberu, jsou všechny pěkné. Nevíte, kterou zhudebnila Kapralová? Abychom neměli ty samé....“
* * *
Florin byl v té době tajemníkem čsl. velvyslanectví ve Washingtonu. Takže vztahy krajanů byly v té době více než samozřejmé. Je také možnost, že se už znali dřív, a to během pobytu v Paříži. Cituji z knihy o Florinovi: „V pařížské kavárně Café au Deux Magots se dávno před Florinova příchodem setkávali slovenští intelektuálové ...,“ předpokládám, že společně i s českými, protože tyto dva národy měly vždy v minulosti hodně společného. Z dopisu však vyplýva další otázka: Kdy a kde se Florin seznámil s V. Kapralovou?
* * *
Vítězslava Kapralová, talentovaná hudební skladatelka, zemřela ve velmi mladém věku (1915 Brno – 1940 Montpellier, Francie). Pod vlivem setkání s B. Martinů se rozhodla pro studium v Paříži (1937-39). Zde se horlivě účastnila kulturního života především v české kolonii, seznámila se s předními umělci. V roce 1938 dirigovala orchestr BBC při zahájení festivalu Mezinárodní společnosti pro současnou hudbu v Londýně. V dubnu 1940 se vdala za spisovatele Jiřího Muchu a po dvou měsících ho navždy opustila.
Vítězslava Kapralová Pro všechny tři zúčastněné je společným styčným bodem pobyt v Paříži. V životopise Kapralové se uvádí, že s Bohuslavem Martinů ji spojovalo pracovní a později i silné osobní přátelství. Martinů ji seznamoval s hudebními díly velkých mistrů a spolu se Stravinským a pařížskou Šestkou měl velký vliv na tvořivou orientaci Kapralové. Na tyto otázky však už s odstupem času jen těžko někdo odpoví. Florin byl osobním tajemníkem Clementise (Vladimír Clementis - min. zahr. věcí ČSR, v roce 1951 popraven, později rehabilitován) a když ho v roce 1950 uvěznili, jeho věci zůstaly vyloženy na chodbě Černínského paláce, odkud je potom převezli do depozita Náprstkova muzea v Praze. Podle slov prof. PhDr. Z. Kasáče, CSc., literárního vědce, prý takové vzácné dokumenty neměla v té době ani Národní knihovna (z dopisu jmenovaného autorovi knihy Florin Milanu Kleňovi). Jenomže to bylo v letech 1965-75.
* * *
Už několik let pátrám po informacích. Dnes nikdo neví, jestli se dokumenty zachovaly, protože oficiálně převzaty nebyly a nejsou v seznamech muzea. Ve Florinově pozůstalosti je jen velmi málo dokumentů z období před vazbou. Pozůstalost B. Martinů se nachází v archivech v zahraničí. Snad z uvedených důvodů se dostatečně nepřezkoumalo přátelství významných osobností, jakými všichni tři bezesporu jsou. Pokusila jsem se hledat informace přes pozůstalost V. Kapralové a zde je odpověď z 6. června 2006:
Vážená paní Kleňová, děkuji Vám za velmi zajímavý dotaz - bohužel Vás zklamu, jméno T. H. Florina jsem nenašla ani v korespondenci, ani v ostatních dokumentech Kapralové, které jsem doposud prostudovala. Jediný mně známý slovenský text, který Kapralová zhudebnila, je „Ilena“ (balada Lesná panna Ľudmily Podjavorinské - jde o velmi významné dílo v hudební produkci Kapralové – symfonickou baladu - kantátu). V pozůstalosti je také několik písní na autorsky neurčené texty, ale všechny pocházejí z ranějšího období (zcela určitě před odjezdem Kapralové do Paříže, tedy předtím, než se s T. H. Florinem mohla seznámit), a jsou v češtině. Pokud bych však našla v souvislosti s básníkem Florinem jakékoliv písemnosti, dám Vám samozřejmě o tom hned vědět. Ocenila bych též Vaši zprávu, pokud byste v pozůstalosti T. H. Florina našla dokumenty, které by se týkaly Kapralové. Vaše připravovaná kniha mě též zajímá – jako vše, co souvisí s českou a slovenskou kolonii v Paříži - budete kolonii věnovat některou z kapitol?
Srdečně Vás zdravím z Toronta,
Karla Hartl
The Kapralova Society


Takže vše zůstává nedopovězeno.
Mária Kleňová