Literární soutěž

Můj první měsíc na Slovensku

Miloš Souček
B
ylo nás šest mládenců - novopečených mistrů – vyučenců z bývalých Stalinových závodů - chemického kombinátu v Záluží u Mostu, absolventů Nižší mistrovské průmyslové školy chemické v Mostě. Po dlouhém přesvědčování ředitelem školy a výborem Školské organizace ČSM jsme nakonec přece převzali umístěnky na Slovensko, do Slovenských lučebných závodů Likier - Hnúšťa, jako chemičtí provozní mistři.
Cesta osobním vlakem do cíle naší cesty, téměř přes celou tehdejší ČSR s pětinásobným přesedáním, trvala necelých dvacet čtyři hodin. Velice unaveni po této sáhodlouhé cestě s těžkými kufry a jinými zavazadly jsme se ohlásili v dopoledních hodinách na vrátnici závodu v červenci 1952.
Velmi se nám na Slovensko nechtělo, jelikož jsme ještě pouhých sedm let po válce ani netušili, co nás tam čeká a jak nás tamní lidé přijmou. Dostali jsme se daleko od rodin, v nichž jsme odmalička vyrůstali, někteří z nás se museli snad navždy rozloučit se svými láskami, bylo nám jednadvacet let a většina z nás měla ještě před vojnou.
Vrátný, kterému jsme se udýchaní asi po půlkilometrovém pěším pochodu s notnou zátěží představili, zatelefonoval na vedení závodu a odtud přišel některý z úředníků, aby se s námi seznámil a odvedl nás na naši ubytovnu. Za jeho doprovodu jsme absolvovali ještě poslední úsek naší „Odysey“ se zatížením, asi kilometr po silnici do kopce pod les, kde v upravené dřevěné boudě s jedním pokojem a hygienickým zařízením bylo naše nové sídlo. Obsadili jsme si svoje lůžka, částečně jsme vybalili svá zavazadla a uložili do skříní ty nejnutnější věci. Po cestě jsme se opláchli, snědli jsme zbytky, jež nám zůstaly, a do večeře, kterou už v ten den pro nás uvařili, jsme unaveni po té dlouhé a únavné cestě zalehli, abychom si aspoň trošku odpočinuli. Budík jsme si nastavili na pátou odpoledne, abychom se už v šest mohli dostavit k večeři. Byli jsme překvapeni, jaký hezký je zde kraj. Po začouzeném a zamlženém Mostecku nás tu překvapilo svou přírodní krásou Rimavské údolí s malebným panoramatem městečka - spíše vesnice - obklopené modravými zalesněnými horami a osvětlené intenzivními paprsky slunce, visícího nad vysokým západním obzorem kopců, které rušily jen tovární komíny chemického závodu a rimavské pily.
Silnice od naší ubytovny vedla mezi rodinnými domky, postavenými po její levé straně, a třípatrovými činžáky na straně pravé. Na zápraží některých rodinných domků postávalo a debatovalo několik zdejších občanů a hlavně občanek. Už zdaleka nás nářečovou slovenštinou zdravili jako staré známé, co nás značně překvapilo.
„Jak to, že nás zdejší občané zdraví jako staré známé,“ divil se náš kamarád, kytarista Jožo.
„Tomu sa nečuduj,“ odpověděl jediný náš spolužák slovenské národnosti, který s námi ukončil školu - Peter. „Likier je malá obec a chemická fabrika je hlavným zdrojom obživy tunajších ľudí, väčšina príslušníkov ich rodín tu vo fabrike pracuje a taká udalosť, ako je príchod šiestich nových majstrov do fabriky, tá sa medzi nimi neutají.“
„Ale i tak je to divné, však jsme zde úplně cizí lidé a navíc, možná některé z nich připravíme o zaměstnání,“ mínil Karel.
„O to se neboj,“ ozval jsem se. „Když nám sem dali umístěnky, tak jim jistě odborní mistři chyběj. Jinak by nás sem nezvali.“
„Po ceste ste uvažovali, ako vás asi prijmú tunajší ľudia. Tu na to máte predbežnú odpoveď a možno budete časom prekvapení ešte viac,“ objasnil nám situaci Peter.
Postupně jsme prošli bránou závodu a zasedli ke zdejší první večeři. Zde jsme se setkali s dalším překvapením. U okénka nám mimo polévku vydali jakousi žluto-červeno-zelenou omáčku s kousky vajíčka a nějaké zeleniny, pravděpodobně rajčat a podle vůně papriky, hodně mastnou, s krajícem chleba. Na mou českou otázku, co je to za jídlo, mi pohledná slečna v bílé zástěře se šátkem na hlavě s milým úsměvem odpověděla: „Vy to nepoznáte? To je lečo, tunajšie bežné jedlo.“ A tak jsem začal uvažovat, jaký je původ názvu tohto jídla - zda to není odvozeno od slova leccos.
Už třetí překvapení jsme zažili za chvíli, když jsme se s tácky naloženými jídlem vrátili ke stolu. U vedlejšího stolu usedli čtyři dělníci v montérkách a začali spolu rozmlouvat pro nás úplně neznámou řečí. Nejenže jsme nerozuměli, o čem mluví, my jsme nerozeznávali ani slabiky a hlásky, byly to pro nás úplně neznámé zvuky. „Co je to za řeč,“ uvažoval Karel. „Však ji ani nedokážu vnímat jako řeč.“
„To je maďarčina, v tejto časti Slovenska pri hraniciach s Maďarskom žije veľa občanov maďarskej národnosti a mnohí z nich pracujú zrejme aj v tomto závode,“ vysvětlil nám Peter. „Jak se s nimi domluvíme, když jim máme dělat mistry, vždyť jim vůbec nerozumím?“ obával se Josef. „Niektorí z nich ovládajú aj slovenčinu, iba medzi sebou sa rozprávajú po maďarsky a na pracoviskách sa vždy nájde niekto, kto ovláda obidva jazyky a dokáže dôležité veci preložiť,“ snažil se nás upokojit Peter. Druhý den ráno jsme už nastoupili do práce a po administrativních nástupních formalitách a poučení o bezpečnostních předpisech při práci v závodě pro nás hlavní technolog zorganizoval exkurzi do jeho provozů.
Další překvapení jsme zažili, když jsme se první den odpoledne vraceli domů z práce. Jak jsme přecházeli naší ulicí do kopce k ubytovně, opět nás vítalo na zápražích několik zdejších hospodyň, nyní však nejen pozdravem, ale některé z nich nás zvaly dokonce k nim domů. „Dobrý deň, mladí páni majstri. Ako sa vám po prvom dni v práci páči naša fabrika?“ ozvala se jedna z ženiček.
„Dobré odpoledne!“ opětovali jsme její pozdrav. „Zatím jsme si to ještě jen tak povrchně prohlídli,“ odpověděl jsem. „Ale je to dost zastaralý závod, bude tu jistě zapotřebí vynaložit mnoho práce a peněz na modernizaci výroby.“ „To máte pravdu, mladý pán, však preto vás sem, hádam, zavolali, však tú fabriku tu postavili ešte za Ferenc Jóžku. Už roky v nej robí veľa našich mužov, ale niektorí sa v nej nadrú ako kone. Rozhodne to tu bude treba vylepšiť a zaviesť tam nové stroje a zariadenia. Ale nechajme tých rečí tu na priedomí. Nech sa páči, pozývam vás, poďte ďalej! Aspoň uvidíte, ako tu žijeme,“ pozvala nás dovnitř do domu.
Usadila nás u těžkého dubového stolu na verandě, položila před nás láhev domácí slivovice, několik sklenek a za chvíli přinesla ještě porcelánovou mísu s rozporcovanou pečenou kachnou, příbory, talíře a omaštěné vařené brambory posypané petrželí.
„Pekne vás vítam v našom dome, páni majstri! Nech sa páči! Naberte si a ochutnajte naše slovenské jedlo. Dobrú chuť vám prajem!“
Krásně dohněda upečená kachna vábně voněla, sbíhaly se nám sliny, ale byli jsme už po obědě, tak jsme z toho aspoň trochu ochutnali, abychom hospodyni neurazili. Představila nám též svou osmnáctiletou dceru Zuzku. Potom nám ukázala jejich rodinný dům.
Bylo to běžné vesnické stavení s dvorem, drůbeží, králíky a menší zahrádkou. Při prohlídce nám nezapomněla ukázat i truhlici s dceřinou výbavou. Manžel byl až do večera ve službě, protože pracoval na směny, takže s ním jsme se nesetkali. Potom jsme poděkovali za pozvání a pohoštění a rozloučili jsme se s příjemnými pocity ze zdejšího přijetí.
Miloš Souček