Osobnosti

Zapomenut, nebo jen pozapomenut?

Letos v červnu uplynulo 125 let, co se v Jaroměři v uměleckořemeslnické rodině, která se po generace zabývala výrobou cínového náčiní, narodil Otakar Španiel. Sudičky mu přiřkly, aby se stal umělcem - sochařem, velikým přítelem Slovenska, důvěrným přítelem M. R. Štefánika, významným mužem nového Československa a v neposlední řadě skvělým učitelem na pražské Akademii výtvarných umění, aby zde pro nový stát a jeho výtvarněuměleckou kulturu vychoval celou řadu skvělých sochařů a medailérů.
Otakar Španiel Na školách měl dobré učitele, kteří podporovali jeho veliké nadání. Po maturitě na uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou se v roce 1899 ucházel o přijetí na pražskou akademii k velikánu českého sochařství, profesoru J. V. Myslbekovi. Ten ho odbyl surovou poznámkou, která se stala legendou: Proč nejdete raději na uzenářství? To vás lépe uživí, než sochařství! Po tomto úderu se ale rychle vzpamatoval. Přihlásil se na vídeňskou akademii. Profesor Tautenheim, vyhlášený rakouský medailér, ho přijal. Pilný Španiel se za svých vídeňských studií dostal i do vídeňské mincovny, dověděl se také o mincovně v Kremnici. Své tříleté studium ukončil Velkou cenou akademie, která mu umožnila prázdninový studijní pobyt v Itálii. Po návratu šel rovnou na přijímací zkoušky opět k profesoru J. V. Myslbekovi, který ho tentokrát přijal.
V době svých pražských studií se důvěrně spřátelil s M. R. Štefánikem. Ten ho uvedl mezi další slovenské vysokoškoláky, soustředěné kolem jejich časopisu „Hlas“, a v tomto prostředí získal vědomosti o zoufalém sociálně-politickém postavení Slovenska v tehdejších Uhrách. I o revolučním programu hlasistů na povznesení Slovenska do doby, než se jednou vymaní Slovensko z Uher a spojí se s národem českým v jednom státě. Přípravou k tomu mělo být zřízení obchodní akademie a zemědělské školy - na přípravu slovenské inteligence na Moravě. Toto zasvěcení do problémů Slovenska sehrálo v novém Československu ve Španielově životě veledůležitou roli.
O. Španiel ukončil svá pražská studia cenou akademie. Štefánik a Španiel pak spolu odjeli v roce 1904 do Paříže. Tehdy byla v Paříži početná česká kolonie intelektuálů, ze které vzešla celá řada významných vědců, politiků, literátů i umělců. Charismatický Štefánik a nadaný Španiel se z tohoto prostředí odrazili a každý z nich stoupal na řebřících společenských styků i úspěchů. Španiel z Paříže obesílal výstavy ve Vídni, v Brně, v Berlíně a Londýně, přátelil se s vynikajícím francouzským sochařem A. Rodinem.
V Praze dne 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika a už 30. října vzniklo v Praze hnutí za obnovu české královské mincovny jako důležitého atributu nové státní samostatnosti. Očekávalo se, že se nově jmenovaný profesor Otakar Španiel postaví do čela tohoto hnutí a využije k tomu svých blízkých vztahů k ministru financí Rašínovi a podpředsedovi vlády Švehlovi. Profesor Španiel se sice věnoval pracím na umělecké přípravě nových mincí a informoval se i o stavu mincovny v Kremnici, ale tlakům na zřízení nové mincovny odolával.
Když 13. listopadu 1918 císař Karel VI. vyhověl delegaci maďarské vlády a zřekl se svatoštěpánské koruny, vzniklo samostatné Maďarsko. Mezi první opatření nového státu patřilo nařízení o zrušení královské mincovny v Kremnici a její okamžité přestěhování do Budapešti. V očích předsedy vlády Károlyiho, stejně jako jeho nástupců, byla mincovna v hlavním města významným atributem státní samostatnosti.
Boj o vymanění východní části Československa - Slovenska v letech 1918-1920 probíhal ve dvou podobách: v krvavé na frontě od Bratislavy po Košice, a diplomatické, při mírové konferenci v Paříži, plnou zákeřností a podrazů. To všechno skončilo podepsáním dohod v pařížském paláci Trianon dne 4. června 1920, kde byla východní hranice Československa rozhodnutím velmocí Velké Británie, Francie, Itálie a USA zaručena na čáře, jak ji dnes tvoří hranice Slovenské republiky.
Během prázdnin po Trianonu navštívil prof. Španiel Kremnici i mincovnu a následně vyhledal své přátele - místopředsedu vlády A. Švehlu a ministra financí A. Rašína. Bylo rozhodnuto, že nové čs. mince se nebudou razit v cizině, ale právě v kremnické mincovně. Ředitelem této mincovny byl od 1. ledna 1921 jmenován bývalý ředitel vídeňské mincovny Ing. Petrovič, který měl za úkol zabezpečit výrobu nových mincí. Většina odborníků bývalé mincovny odešla do Maďarska, zůstali ti, kteří podepsali slib věrnosti Československé republice. Po doplnění stavu pracovníků v únoru 1922 byla započata výroba nových mincí, nejprve 20 hal., potom 1 Kč, 50 hal. a 10 hal.
Nicméně v roce 1927 se začalo pracovat na projekci nové mincovny v Praze. Traduje se, že prof. Španiel navštívil prezidenta T. G. Masaryka a předsedu vlády Švehlu a že jim řekl: „Prosím, nedělejte to, já Kremnici znám!“ Faktem je, že projekt pražské mincovny byl zrušen. Prof. Španiel vnímal kremnickou mincovnu v duchu již naplněné vize slovenských hlasistů v Praze o jednotném společném státě. Jako vysoce vzdělaný sochař a medailér si uvědomoval hlouběji význam mincovny pro státnost a kulturu národa.
V letech druhé světové války, když byly na Hitlerův rozkaz české vysoké školy zavřeny, byl prof. Španiel zatčen a v letech 1942 až 1945 vězněn v Mauthausenu. Jeho jediný syn Ivan padl v roce 1944 jako voják československé armády na západní frontě. Po návratu z koncentráku v roce 1945 nastoupil prof. Španiel zpět na akademii. V letech 1946-1948 byl jejím rektorem a v jeho oddělení byla téměř polovina posluchačů ze Slovenska. Mezi nimi tři, R. Pribiš, který ukončil u něho studium v roce 1945, L. Snopek v roce 1949 a J. Kulich v roce 1951. Tato trojice působila později na VŠVU a vychovala celou generaci slovenských sochařů.
Ve vzpomínkách na O. Španiela se také traduje jeho odpověď na otázku, proč se tak zarputile stavěl za obnovu a udržení kremnické mincovny: Do Kremnice jsem jezdil se vzpomínkami na toho nešťastného Štefánika. A když jsme tu mincovnu zachránili, měl jsem pocit, že se na mne Štefánik z nebíčka usmívá! Víte, takový dobrý pocit!
Prof. Otakar Španiel zemřel po těžké nemoci 15. února 1955. Na počest stých narozenin prof. O. Španiela se v Kremnickém muzeu mincí a medailí pořádala velkolepá celostátní výstava medailérských a mincovních prací absolventů prof. Španiela. Rektorská insignie, primátorské řetězy a to vše ve zlatě. Dominovala socha O. Španiela od J. Kulicha.
Velikost jeho pedagogického působení nejen na domácí půdě, ale i za hranicemi republiky potvrdila účast 25 posluchačů a pedagogů z Kyjevské akademie výtvarných umění a 10 z Akademie v Tallinu. Mezinárodní uznání Španiela potvrdil rovněž profesor dějin umění na pražské akademii a ředitel Národní galerie Jiří Kotalík, který výstavu zahajoval. Vysoce vyzdvihl význam Španielova díla a poznamenal, že se chystá do Ria de Janeira, aby se zúčastnil sympozia o tvorbě prof. Otakara Španiela. Mezi zúčastněnými se pak diskutovalo o tom, proč Španiel nemá v Kremnici nic, co by připomínalo jeho rozhodující zásluhu o obnovu mincovny.
Od té doby uplynulo 25 let a ty se svojí převratností přinesly téměř hamletovskou otázku: Je už Španiel zapomenut, nebo jenom pozapomenut?
František Lucký