Publicistika

Dokumenty staré více než půlstoletí

V košickém Slovenském technickém muzeu je od 18. října výstava fotografií světově známých cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Návštěvník se může jen s úžasem dívat na kvalitní fotografie vonící dálkami, které možná viděl v některém z osmnácti cestopisů této dvojice. Tyto knížky vyšly v jedenácti jazycích v celkovém nákladu šest a půl milionu svazků. Na košické vernisáži byl osobně přítomný i Miroslav Zikmund (J. Hanzelka zemřel v roce 2003). Později jsme si povídali.

Miroslav Zikmund Jaký je to pocit, když stojíte před svými fotografiemi, které jsou 40-50 let staré?
Rozhodně zajímavý, protože některé z těch fotek jsem viděl naposledy v okamžiku, kdy jsem buď já nebo Jirka zmáčkl spoušť, a některé z těch nepublikovaných jsem viděl, když je pan Kodera nebo pan Řepa vyndali z vaničky s ustalovačem. A najednou to byla fotografie, dokument z nějakého výjevu nebo osob, které jsme potkali kdesi kdysi před lety. Je to úžasný pocit.

Vzpomněl jste si vždycky, kde to bylo?
Mám pořád docela dobrou paměť. Někdy mi chvilku trvalo, než jsem se zorientoval. Nezapomeňte, že to jsou desítky let, které uplynuly. Ale člověk si vždycky vybaví situace, které byly kolem, a nebo co následovalo.

Od vaší první cesty se toho ve světě hodně změnilo, těch bílých míst je už méně. Kdybyste se dnes měl vydat na cestu, kam by to bylo?
Kdybych byl tak mladý, jako jsme tenkrát byli oba dva, tak bych si docela rád zopakoval ty zajímavé úseky, které jsme dokonce plánovali v sedmdesátém druhém. Ale jak známo, nastoupil totalitní režim. Tenkrát jsme chtěli udělat zkrácenou cestu Afrikou a napsat novou knihu Afrika snů a skutečností, která by byla bývala patrně úplnou negací toho, co vyšlo v padesátém druhém roce. Byla to změněná Afrika, zejména po roce 1960, kdy v Africe skončil kolonializmus a dostali se tam k moci představitelé buď afrických kmenů nebo skupin, které byly pod cizí koloniální nadvládou. Cesta se neuskutečnila – mohla to být zajímavá knížka.

S vaším partnerem Jiřím Hanzelkou jste strávili ne dny nebo týdny, ale roky. Nelezli jste si na nervy, neměli jste ponorkovou nemoc?
V žádném případě ponorkovou, protože jsme necestovali v ponorce, ale v tatře.

Tak „tatrovou“ nemoc.
Víte, ponorkovou nemoc si lidstvo vynalezlo teprve v posledních možná dvaceti letech. Myslím si, že mezi opravdovými kamarády a přáteli, kteří mají za sebou několik desetiletí trvalého pracovního kontaktu, nemůže dojít k žádné ponorkové nemoci.

To jste se nikdy ani trochu nepohádali?
M. Zikmund s partnerkou Marií na vernisáži v Košicích. Ale jistě, ne vždy jsme měli totožné názory na řešení té které situace. Ale nakonec jsme museli dojít ke kompromisu a ten pak respektovat.

Vy jste také společně psali. Jak se vlastně autorsky společně píše?
No to je zajímavá otázka. Takže jeden dělal příspěvky do rozhlasu, druhý do novin. Co každý z nás dvou zažil, tak házel na papír. Takto sice nespolupracovalo mnoho autorů – jedna z výjimek jsou například bratři Čapkové. Svým způsobem to byla obrovská výhoda, protože jsme se jeden druhého snažili jaksi načapat při tom, jestli ten druhý napsal to, co jsme oba zažili. Taková ta zdravá konkurence byla hnací síla. To byla jedna věc. A druhá, že jsme vlastně jeden druhém byli prvními čtenáři a také prvními kritiky. Byli jsme na sebe nároční, dokázali jsme si nad rukopisem říct, co by mohlo být ještě lepší.

Manželé Šimkovi při cestách po Paraguaji objevili dceru českého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, kterou měl s dívkou z indiánského kmene Chamacoco. Ona i její potomci se hlásí k českému předkovi. Zažili jste nějaká podobná setkání? Anebo s českými krajany?
Manžele Šimkovy velice dobře znám, jsou to také moji přátelé. Z Ekvádoru mi nedávno přivezli pozdravy od současných lovců lebek. Byli také na Sibiři po našich stopách, já si jejich činnosti velice vážím. My jsme bohužel žádného potomka Čecha neobjevili, ale byli jsme v krajanské kolonii v argentinském Čaku, kde žili tisíce Čechů, Moravanů, Slováků, žili tam také Ukrajinci, Poláci. Šli tam z důvodů existenčních. Drtivá většina ale žila v poměrech, které zdaleka nebyly tak růžové, jak si je doma představovali.

Vzpomínali na svou vlast s láskou?
Nejenom že vzpomínali, oni byli dokonce vlastenci v tom nejryzejším slova smyslu. Kořeny pořád byli tady a svou vlast si neustále jaksi zkrášlovali.

Procestoval jste s Jiřím Hanzelkou a pak sám skutečně celý svět. Co si myslíte o lásce k vlasti, o vlastenectví?
Obávám se, že tento pojem se podařilo padlému režimu u lidí vygumovat. Po čtyřicet let totality, které skončily v osmdesátém devátém, nebylo čím se chlubit. Já jsem z generace, která zažila ještě první republiku a byla vychovávána k vlastenectví v duchu Masarykových myšlenek. Také jsme pomohli Slovákům, že si v podstatě zachovali jazyk. Jen vezměte, kolik bylo v roce 1918 slovenské inteligence. A státních zaměstnanců. Můj táta například byl strojvůdce, který v začátcích společné republiky sloužil tady na Slovensku. Slovenská menšina byla tenkrát velice omezená, maďarizace byla skutečně silná. Takže já se pořád snažím vnutit některým Slovákům myšlenku, že nebýt Československa, tak by se možná v polovině území, které se dnes jmenuje Slovenská republika a které mám strašně rád, mluvilo maďarsky. Ono se na to zapomíná.

Na vernisáži výstavy vašich fotografií ve Slovenském technickém muzeu v Košicích jste říkal, že jste do Košic poprvé přijel jako 17letý, ale to jste mířil na Podkarpatskou Rus. Procestoval jste i Slovensko?
Ještě než jsme s Jirkou vyrazili do ciziny, tak jsem znal Slovensko líp než Čechy a Moravu. Mně se Slovensko vždycky moc líbilo. Možná to byla taková ta první láska, která ulpí v člověku. Poprvé jsem viděl Tatry, když jsme byli na Štrbském plese, a to mi bylo asi jedenáct let. Ty hory mě fascinovaly. Chtěl jsem vylézt na Gerlach, ale maminka mi to zakázala. Tak jsem si to později vynahradil na Kilimandžáru. Potom jsem na Slovensko jezdil pravidelně, probrouzdal jsem ho s ruksakem na zádech křížem krážem.

Vy jste se prý zařekl, že do Sovětského svazu po osmašedesátém nikdy nevstoupíte. Ale s dokumentaristou Milanem Maryškou jste v 1996 jel na Sibiř. Jak jste se dali dohromady?
Milan Maryška byl vzácný člověk, jeden z mých dobrých přátel, velký kumštýř a je strašná škoda, že tak brzy odešel. On mě přesvědčil, že bych měl jet s ním na sibiřskou expedici, protože jsem jediný, který může porovnávat v rozpětí desítek let. Nakonec jsem mu poděkoval, že mě přesvědčil. A jeho filmy jsou skutečně výborné.

Pozdrav M. Zikmunda čtenářům Vaše životní energie je skutečně úžasná. Prozraďte, jak jste si ji udržel?
Nejsem z těch peciválů, kteří se v pokročilejším věku spokojí s houpacím křeslem, půllitrem piva a televizí. Já televizi také sleduji, ale pořady si vybírám a neztrácím čas hloupostmi. A každý den ráno cvičím, mám doma ribstol, také velkou zahradu, kde mám kamarády, kteří se jmenují hrábě, kosa, krumpáč, lopata. S nimi jsem zadobře.

Až nastoupí nejbližší znamení vodnáře, tak vám bude –
- to budu mít dvě osmičky. A docela hypoteticky, když je dáte do vodorovné polohy, tak je to znamení nekonečna. Byly by to dokonce dvě osmičky. Ale to je rouhání… Možná, že dlouhověkost mám v genech, tatínek se dožil v plné svěžesti jednadevadesáti. Když jsme s Jirkou byli v Japonsku, tak jsme se tam dozvěděli, že povinností syna nebo dcery je dožít se aspoň takového věku jako rodiče. Podle toho jedu.
Helena Miškufová
Foto: autorka - archív

Reportáže (za 1. cestu)
702 reportáží pro Československý rozhlas (vysílány 1947 - 1952)
220 reportáží pro Svět práce
73 reportáží pro Svět motorů
Přednášky, projevy a další vystoupení v tisku, televizi, rozhlase apod.
101 během cesty
470 po návratu, z toho 392 doma, 78 v zahraničí
Poznámka: O přednáškách a reportážích během druhé cesty a později nejsou tak přesné záznamy, je jich kolem dvou tisíc. Po smrti Jiřího Hanzelky se Miroslav Zikmund zúčastňuje i přes vysoký věk besed i společenských akcí.
Knihy
22 publikací 143 vydání přes 6,5 mil. svazků
Cestopisy a knihy fotografií:
Afrika snů a skutečností (trojdílná, 1952)
S československou vlajkou na Kilimandžáro (1954)
Přemožení pouště (1954)
Afrika kolem Tatry (1956)
Tam za řekou je Argentina (1956)
Přes Kordillery (1957)
Velké vody Iguazú (1957)
Za lovci lebek (1958)
Mezi dvěma oceány (1959)
Obrácený půlměsíc (1961)
Turecko - minarety, fiky, popelky (1962)
Kašmír - údolí u nebe (1962)
Kurdistán - země povstání, legend a nadějí (1962)
Sýrie, od královny Zenóbie ke královně naftě (1963)
Zvláštní zpráva č. 4 (1964)
Tisíc a dvě noci (1967)
Světadíl pod Himalájem (1969)
Cejlon, ráj bez andělů (samizdat 1975; 1991)
Sumatra, naděje bez obrysů (samizdat I976)
Živá Afrika (také s fotografiemi H. Adámka, 1997)
Život snů a skutečností (rozhovor J. Slomka s oběma cestovateli, 1997)
Další publikace vydané samostatně
Jiřím Hanzelkou: O toleranci (úvahy, 1999)
Miroslavem Zikmundem: Modrý Mauritius... a přece Austrálie! ( 1997)
Filmy
Celkem 151, z toho 4 celovečerní ze společných cest a 1 celovečerní o Austrálii) všechny natočeny ve zlínských ateliérech, režie: Jaroslav Novotný.
Z Maroka na Kilimandžáro (1953)
Od rovníku ke Stolové hoře (1953)
Z Argentiny do Mexika (1954)
Je-li kde na světě ráj ( 1962)
Poslední kontinent (1996)
Televizní vzpomínkový cyklus „Svět očima Hanzelky a Zikmunda“ (1999).

Jiří Hanzelka se narodil 24. 12. 1920 ve Štramberku, otec Ferdinand pracoval ve vývojovém oddělení Tatry Kopřivnice. V roce 1938 začal studovat na Vysoké škole obchodní v Praze, kde se setkal s Miroslavem Zikmundem, který se narodil 14. 2. 1919 v Plzni, otec byl strojvůdcem.
Oba spojila cestovatelská vášeň
: již na škole vytvářeli svůj plán 5P (pět světadílů) a pracovali na něm i poté, co byly české vysoké školy během okupace uzavřeny. Studovali mapy a atlasy, dělali si výpisky z National Geografic a učili se cizí jazyky. Po válce a po ukončení studií se přihlásili na praxi do kopřivnické Tatry a postupně se jim podařilo přesvědčit vedení podniku, aby jim dalo k dispozici tzv. ministerskou osmičku, Tatru T 87. To se jim podařilo.
Legendární dvojice poloviny 20. století se tak 22. dubna 1947 mohla vydat na daleké cesty. Dnes, pravda, nejsou země, které Hanzelka se Zikmundem během své první cesty navštívili, tak vzdálené a tajuplné jako tenkrát. Mladou generaci, která je podstatně scestovalejší než ta starší, výčet navštívených zemí nijak neohromí, ale pro tu starší zůstává cestovatelská dvojice pojmem. V letech 1947-1950 projeli celou Afriku, odtud zamířili do Jižní Ameriky a následně do Mexika. Tehdy však vypukla válka v Koreji, a tak do USA v roce 1950 již nedostali vízum a vrátili se domů. V padesátých letech se oba oženili, J. Hanzelka se stal otcem syna a dcery, M. Zikmund otcem syna, a společně publicisticky zpracovávali svoji cestu. Ve stejný den, tedy 22.dubna, ale v roce 1959, začali druhou 76 tisíc kilometrů dlouhou cestu, tentokrát již dvěma většími Tatrami 805 a se dvěma spolupracovníky. Projeli Blízký východ, Pákistán, Indii, Nepál, Sumatru, Japonsko a tehdejší Sovětský svaz. Z této cesty se vrátili 11. listopadu 1964.
Oba v roce 1963 (v Tokiu) vstoupili do KSČ, oba za politické názory po roce 1968 byli z řad této strany vyloučeni a ocitli se v izolaci a bez zaměstnání. V roce 1997 oba věnovali Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně soukromý a společný archiv, který čítá zhruba 120 000 negativů. Na přelomu tisíciletí se s plzeňským rodákem M. Zikmundem seznámil fotograf Národního památkového ústavu v Plzni Radovan Kodera, kterému se tak spolu s Přemyslem Řepou otevřela cesta k velké práci - fotografickému archivu cestovatelské dvojice. Vybrali 284 negativy, které připravili na výstavu. Nešlo jim o geografické, či dokumentační hledisko, ale chtěli Hanzelku a Zikmunda představit jako vynikající fotografy. I zájem o výstavu v Bratislavě před dvěma lety i o současnou košickou potvrzuje, že se jim záměr vydařil.
MIŠ