Češi o Slovensku

A je to vlastně celý život

Vladimír Justl
Vladimír Justl
(1928), literární vědec a teatrolog, dlouholetý redaktor české beletrie v nakladatelství Odeon. O šíři jeho zájmu v oblasti divadelní a literární historie svědčí obsáhlá knižní monografie Václav Kliment Klicpera (1960) a přehledná úhrnná práce Bratři Mrštíkové (1963). Jako znalec díla Vladimíra Holana vydal v Odeonu básníkovy Sebrané spisy v jedenácti svazcích (1965 – 1980), pro závěrečný svazek napsal básníkův podrobný životopis. Je předsedou správní rady Nadace Františka Langera, řídí vydávání Langrových Spisů (od roku 2000, 15 svazků). O autorech a dílech klasické i moderní české literatury napsal četné studie a články, předmluvy a doslovy k vydávaným knihám, sestavil řadu výborů z děl jednotlivých autorů i tematických okruhů. Paralelně působil jako programový vedoucí poetické vinárny Viola, z níž vytvořil pod egidou mluveného básnického slova neformální ohnisko literárně společenského života. Autorsky a režijně ve Viole realizoval úctyhodné množství literárních pořadů. Soustavně sleduje otázky interpretace uměleckých textů, je hlavním pořadatelem sborníků Umělecký hlas a předsedou stejnojmenného sdružení příznivců mluveného slova; připravil anketní soubor Živé slovo (2004). Za samozřejmou součást své mnohostranné činnosti považuje slovenskou literaturu; mezi jejími předními autory má řadu přátel. Jeho vzpomínkový článek A je to vlastně celý život je z bulletinu Obce spisovatelů Dokořán č. 7, 1998.

Můj vztah ke slovenské literatuře má dávné kořeny. Poprvé jsem strávil dva měsíce prázdnin ve vesničce Mengusovce pod Vyšnými Hágy roku 1936. Podruhé jsem tam byl čtyři měsíce v roce 1938. A tak mám ze čtvrté obecné slovenské vysvědčení. Mezi kolibami cikánů jsem pochytil nejednu romskou i slovenskou píseň, jiné jsem znal z mengusovské jednotřídky. Po válce jsem byl poprvé na Slovensku až v druhé polovině padesátých let. Od roku 1960 jsem jezdil do Bratislavy pravidelně víc než čtyři roky v dresu Divadelních novin – psal jsem především o Divadélku poezie, které vedl Igor Lembovič. V Praze se tehdy pořady poezie objevovaly na nedělních matiné Divadla hudby, sporadicky i jinde. (Viola vznikla roku 1963, Lyra Pragensis o čtyři léta později.) Roku 1961 jsem jel na společné školení Odeonu a bratislavského Tatranu na Rabyni. Tam jsem se seznámil s teatrologem Emilem Lehutou, jeho ženou a s Martou Hrušovskou (manželka skladatele Ivana a snacha prozaika Jána Hrušovského). Vazby Odeon – Tatran vydržely dost dlouho: v roce 1975 jsme společně vydali antologii básní (16 českých a 16 slovenských autorů) ilustrovanou grafikami českých a slovenských malířů. Od roku 1958 jsem občas na Slovensku publikoval, v českém tisku jsem psal nejen o Divadélku poezie a o recitaci vůbec, ale také o slovenských pořadech uváděných v Praze, a sem tam o slovenské literatuře. Ve Viole jsem v letech 1963 – 1988 uvedl čtyřicet slovenských pořadů ve 134 představeních. Nejčastějším hostem byla Milka Zimková. Pokusil jsem se také o několik překladů ze slovenštiny.
V Odeonu jsem spolupracoval s Emilem Charousem, který je naším nejvýznamnějším slovakistou poslední třetiny 20. století. Číst si s editorem a překladatelem desítky povídek znamenalo pro mne nové poznání, o to příjemnější, že mezi nimi byla i jména mně zvlášť milá: Ladislav Ballek, Dušan Dušek, Ján Johanides, Jozef Puškáš, Rudolf Sloboda, Vincent Šikula. Pětice měly v Klubu čtenářů tradici. Ze slovenské literatury vyšla první roku 1965 v neuvěřitelném nákladu 41 000 výtisků (Bednár, Mináč, Blažková, Tatarka, Johanides); téhož roku vydal Odeon další pětici ve Slovenské knihovně: Pět slovenských her (Chalupka, Palárik, Hviezdoslav, Tajovský, Stodola). Když hovořím o Klubu čtenářů, nesmím zapomenout na prémii Almanach 1962 vydaný v nákladu 185 000; byli v něm zastoupeni také Ján Kostra, Štefan Žáry, Dominik Tatarka, Ľubomír Feldek – mé prosbě nevyhověli bohužel další, třeba Peter Karvaš...
Další těsný styk se slovenskou poezií a prózou jsem prožíval od poloviny sedmdesátých let ve Valašském Meziříčí při soutěži recitátorů amatérů. Kolik jen básní a próz tam bylo pro mne objeveno! Obdobně tomu bylo na Neumannových Poděbradech, které byly od roku 1990 nově koncipovány, a proto přejmenovány na Poděbradské dny poezie. Obě tyto soutěže (druhá pro profesionály, posluchače hereckých škol a amatéry) jsou dodnes „federální“. Stejně tomu je na bienále přehlídky Divadlo jednoho herce v Chebu (od roku 1981).
Rozdělení Československa jsem přijal jako historickou danost, která má svou logiku. Bolestné je, že vzájemné oficiální vztahy jsou na úrovni se zeměmi, s nimiž nás nespojuje tradice, pospolitost a jazyková blízkost. Mám si naříkat? Ovšemže mi chybí anotace slovenských knih a slovenská knihkupectví nebo alespoň knihkupci, kteří si vezmou „na triko“ prodej závažných slovenských knih. Měly by být ve městech, kde jsou filozofické a pedagogické fakulty, na nichž se přece jen posluchači leccos dozví o slovenské kultuře, především o literatuře. Nostalgicky vzpomínám na televizní pondělky přinášející vynikající slovenské inscenace. Vadí mi, že Slováci žijící v České republice a především v Praze netáhnou za jeden kulturní (když už ne politický) provaz, a neumožňují tak potřebný dialog. Zlobí mne, že kulturní periodika téměř ignorují slovenskou literaturu. Totéž se děje také v rozhlase, o televizi není zapotřebí mluvit, ta se spokojí už s příliš zavedeným, a tedy neproměnným Markovičem. Tomu, co připravuje Slovenský inštitút a Klub slovenské kultury, schází společná jasná a komunikativní dramaturgie, jde o dvě jednokolejky...
„Život s literaturou“, ať psanou, mluvenou či hranou, mne poučil, že naše kultury mají nejen leccos společného, ale – a to především – že v každé existují plodné provokativní „svojskosti“, které okysličují naše cítění a obohacují naše vnímání. Není zde místo rozvést toto téma, proto jen dva příklady za mnohé: slovenská lyrizovaná próza (něco mezi básní v próze a beletrií s jemným citovým podhoubím) a slovenská recitace (a ovšemže herectví). K té recitaci: slovenský přednes je na rozdíl od českého většinou citovější a zároveň expresivnější a patetičtější, nejednou až nebezpečně osciluje na pomezí hereckého monologu; slovenští recitátoři si vědí rady s klasiky (Botto, Hollý, Hviezdoslav, Vajanský aj.), dokáží vytvořit atmosféru „právě této chvíle“; nebojí se experimentovat s odvahou někdy až propastnou (hlavně zaujatí amatéři), leč i tak inspirující, byť někdy per negationem; jsou artistnější, což může vést ke stereotypu, jindy vytvářejí napětí s „rustikálním“ podložím. Rád se přiznávám, že každý poslech pro mě byl a je neopakovatelným dobrodružstvím v úběžníku krásy.
Stěžovat si, že to a to je dnes jiné je jistě možné a je to i na místě, pokud to míří do správného terče. Je však na každém z nás, zda se o letité bratrství necháme připravit, nebo zda pro něj budeme něco všednodenního, a tedy samozřejmého, dělat. Začal jsem toto přiznání vzpomínkou na dětství a písně z Mengusovců. Nechci ještě umřít, ale byl bych rád, kdybych měl jistotu, že mi jedna taková notečka zazní nad rakví.
(1998)
(kráceno)