Literární soutěž

Dva domovy

Jaroslava Marcziová
Z
ačátek měsíce byl hektický. Nástup do práce hned po víkendovém nastěhování do podnájmu o jedné místnosti s předsíní v rodinném domě na Kavečanské cestě v Košicích. Měli jsme jednu válendu, dva hrníčky, lžíce, pár svršků a krabice knih. Zručný tchán nám udělal regál, abychom si vše do něho mohli uložit. Bylo to naše první společné bydlení po roku manželství, nic jsme nevnímali negativně. Líbily se nám naše večeře na prahu domu obráceném na črmelské údolí. Sluníčko nás hřálo a my se těšili z pohledu na moře zeleně kolem nás, a že jsme spolu. Ale byla tu i realita všedního dne - přihlášení k pobytu, jednoduchá záležitost. ALE! Manžel (protože já se ještě v Košicích nevyznala) vezme i můj občanský průkaz a oba nás přihlásí. Jako nezkušená novomanželka jsem mu ho ale nepřipravila, a tak ráno, protože odcházel do práce o hodinu dřív než já, mi vzal z kabelky celé pouzdro s doklady, kde byla i tramvajenka.
Pracovala jsem na vstupním areálu VSŽ. Nic netušíc v ten den cestou z práce na otázku revizorky v tramvaji, mám-li i tramvajenku, jsem odpověděla: „Ano, chcete ji vidět?“ Samozřejmě chtěla. Při hledání v kabelce mě šokovalo ohromující poznání, že ji nemám a jsem tedy černý pasažér. V tom okamžiku jsem nebyla schopna vysvětlit příčinu, a tak na otázku, jsem-li ochotna zaplatit pokutu, jsem jen němě přikývla, zaplatila a na první (i když to nebyla má) zastávce rudá jako pivoňka vystoupila, tak jsem se styděla! Bylo to v srpnu 1968 a s tím je spojený den vstupu vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky.
V to ráno, jako každý den, manžel po zazvonění budíku zapnul rádio. Ještě rozespalá vnímám, že spojenecká vojska napadla naši vlast. Nedává mi to smysl, vždyť mají být zprávy! A namísto nich - nepřátelská letadla křižují oblohu! Odkdy vysílají ráno rozhlasové hry a ještě Čapkovu Matku? S manželem se nechápavě na sebe díváme, jdeme ven, ale v tom lůně přírody je klid a mír. Není koho se ptát. Jde se do práce! Až když jsme projeli Moldavskou křižovatku a cestou na Šaci jsme viděli kolonu vojska. V tom ránu a tramvaji jsme ještě věřili, že jde o nedorozumění nebo cvičení. Až v práci to bylo jako v úlu, první informace, podepisování petice proti vstupu vojsk, rozhořčení a bezmocnost. Nepracovali jsme, diskutovali a nechápali. Lidé se rozcházeli a vraceli zpět do Košic. Zašla jsem na manželovo pracoviště a spolu se vrátili do města.
Na Moldavské křižovatce byl kruh lidí okolo regulovčíka asijského typu. Vylekaný mladíček, který si plnil povinnost, a my, co jsme chtěli vědět, proč jsou tu, vždyť tady žádná kontrarevoluce není. Byl tam i bývalý partyzán, rozepnul si košili, ukazoval chlapci zranění z války, rusky mu hovořil: „Vždyť já byl s vámi, spolu jsme ve válce bojovali proti fašizmu, tak proč nyní tohle?“ „Ja něznaju, ja něznaju.“ Nemohl nám dát odpověď, snad ani nevěděl, kde je a my chápali, že je to tak. Už se nepamatuji, jak jsme se dostali na náměstí Osvoboditelů. Tu už rozhořčení lidé házeli kameny a dlažební kostky na projíždějící auta a tanky. Ta bezmocnost, kterou jsme cítili v té chvíli, a odpor se dal vyjádřit jen tím kamenem hozeným do opancéřované obludy, aby ti uvnitř věděli, že tu nejsou vítáni.
Ještě mě zaskočily obchody s potravinami, kde na mne zíraly prázdné regály. Naštěstí chléb jsme dostali, v práci fungovala závodní jídelna a na víkend jsme jeli k manželovým rodičům. Nejvíc mě trápilo, že nevím nic o svých rodičích a bratrovi. Denně jsme chodili na poštu, ale spojení do Čech se obnovovalo pomalu, takže až za týden jsem se mohla telefonicky dohovořit s rodiči. V té době mě ani jednou nenapadlo vrátit se zpět do Čech. Cítila jsem tu sounáležitost a blízkost lidí bez rozdílu, k jaké národnosti patří.
Mám ještě dva zážitky - jeden z cesty za ovdovělou maminkou. Když jsem vyjela ráno z Prahy po noční cestě z Košic a údolím Berounky se válely chuchvalce mlhy, při pohledu z okna se mne zmocnilo opojení násobené údery kol - já jedu domů, jedu domů! A tentýž zážitek jsem prožila, když jsem se po letech opět vracela, tentokrát od maminky do Košic. Hornád se probouzel do slunečního rána a mne se zmocnil ten povznášející pocit - já jedu domů, jedu domů! Jsem vlastně bohatá - mám domovy dva!
Jaroslava Marcziová