Osobnosti

Architekt Osvald Polívka se zapsal i do vzhledu Bratislavy

Osvald Polívka Český architekt Osvald Polívka, autor mnoha realizovaných návrhů bank, spořitelen, pojišťoven a jiných honosných budov rozsetých převážně v centru Prahy, si v posledních dvaceti pěti letech existence habsburské monarchie získal pověst zdatného specialisty na výstavbu objektů peněžních ústavů. Ovlivněn příkladem architekta J. Zítka, jemuž v letech 1885 – 1890 jako čerstvý absolvent vysokoškolského studia asistoval, a zejména A. Wiehla, s nímž v prvních letech po osamostatnění úzce spolupracoval, se záhy přiřadil ke garnituře předních představitelů české novorenesance.
Suverénní ovládání historického tvarosloví a přemíra intuice však předznamenaly a provázely jeho další tvůrčí vývoj přes novobaroko k secesi, v níž se pak společně se spoluautorem architektem Antonínem Balšánkem proslavil mistrným návrhem na Obecní dům hlavního města Prahy na náměstí Republiky (1905 – 1911), a posléze až ke střízlivějšímu novoklasicismu, dost poznamenanému výpůjčkami tvarů z novorenesančního tvůrčího údobí. Tento způsob přístupu k tvorbě se však v atmosféře po první světové válce už nesetkával s všeobecným kolegiálním souhlasem, ba byl přímo odmítán. Leč jakkoli vehementně mladá československá meziválečná avantgarda kritizovala Polívkův slohový eklekticizmus, zákony axiologie neudolala. Dnešek hledí na jeho architektonické dílo s uznáním a obdivem a cosi z toho obdivu patří i odkazu, jenž zanechal Slovensku.
Osvald Polívka se narodil 24. května 1859 v hornorakouském městě Enns. Architekturu studoval na pražské technice; od roku 1890 měl v Praze vlastní projektovou kancelář a tam působil až do své smrti 30. dubna 1931. Pro Prahu navrhl, v Praze uskutečnil a jako kulturní dědictví zanechal svoje stěžejní díla, čímž ovšem nemá být řečeno, že by v jiných městech nestavěl kvalitní architekturu. K tomu, co realizoval mimo hlavní město ČSR, patří i osmipodlažní budova bývalé Zemské banky v Gorkého ulici čís. 7 (původně před přečíslováním čís. 11) v Bratislavě, postavená roku 1924.
Budova bývalé Zemské banky na Gorkého 9 v Bratislavě. Budova Zemské banky, v přízemí ozvláštněná pasáží, nebyla ani malá, ani nezajímavá, aby bylo možno si jí nevšímat, a tak ji roku 1967 jako pozoruhodnou zaznamenali i v 1. díle Soupisu památek na Slovensku (s. 186). Zájem badatelů ve sféře kulturního dědictví však vzbuzuje i druhá, méně pompézní, o málo ranější Polívkova bratislavská architektura: „Budova bývalého úřednického domu filiálky Živnobanky v Bratislavě v Sienkiewiczově ulici č. 4 z roku 1921 od českého architekta Osvalda Polívky (...), jako pozdní příklad secese obsahuje v sobě i vývojové změny, k nimž došlo v české architektuře na začátku 20. století. Ohlašuje se tu český kubismus, významnější úlohu však sehrává barevný efekt. Nejcharakterističtějším výrazovým prostředkem... je zde barevná i tvarová pestrost keramické výzdoby symetricky koncipované fasády, uplatňované v podobě bílých, žlutých, modrých, zelených a oranžových obkládaček, zastupujících funkci štukové výzdoby kolem oken, v parapetu, štítu a v supraportě. Ornamentiku tvoří stylizované florální a ptačí (páv) motivy, spáry mezi obkládačkami dodávají graciosním liniím různých tvarů tmavější konturu.“ (Adriana Bögiová: Secesný detail v architektúre Bratislavy; Pamiatky – súčasnosť 4/90, s. 12).
Ať už dvě zmíněná architektonická díla nevyčerpávají celý obsah seznamu Polívkových prací na Slovensku, hodnota jeho vkladu do kulturního dědictví Slovenska není zanedbatelná. Přispěl onou kvalitou, která je přítomná v každém jeho návrhu a konec konců je vlastností jeho díla jako celku.
Polívkův cit pro výtvarno dokládá i plejáda předních českých umělců – malířů a sochařů – s nimiž od případu k případu na uskutečňování svých návrhů spolupracoval. Jména Aleš, Mařatka, Mucha, Myslbek, Preisler, Stefan, Sucharda, Šaloun, Švabinský, Ženíšek mluví sama za sebe, aniž by jimi byl výčet spolupracovníků z řad výtvarníků úplný. Sochař Ladislav J. Šaloun pracoval i na výzdobě průčelí bývalé Zemské banky v Gorkého ulici. Zda ještě někdo další – a jestliže ano, pak kdo? – se účastnil jeho slovenských realizací, by mohla být zajímavá otázka, leč už tak trochu nad rámec vytyčeného úkolu.
Ľubomír Mrňa
Foto: V. Mrňová