Psaní je reakce na život

Ludvík Vaculík Velvyslanectví ČR pozvalo spisovatele Ludvíka Vaculíka, aby slovenským čtenářům a českým krajanům představil svou poslední knihu „Polepšené pěsničky.“ Setkání s L. Vaculíkem se konalo ve čtvrtek 19. října v podvečer ve zcela naplněném sále bratislavské galerie Artotéka. Autor posluchačům objasnil důvody, pro které během svého života soustavně vylepšoval některé smutné či nevýchovné konce písní a pro ilustraci některé z nich potěšeným posluchačům i zazpíval. Knihu „Polepšené pěsničky“, která patří k memoárové literatuře a je hojně doplněná fotografiemi, vydalo nakladatelství DOKOŘÁN. Letošního 23. července oslavil Ludvík Vaculík v plné síle své osmdesátiny. To jsou hned dva důvody ke vzniku následujícího rozhovoru.

Řekni název jakékoliv knihy na světě, které bys chtěl být autorem. Nesmí to být žádná z tvých vlastních, samozřejmě.
To je, milá kolegyně, první zajímavá otázka, kterou jsem kdy v rámci interview dostal. Nad tím musím chvíli přemýšlet... Tak třeba Jaroslav Havlíček – Neviditelný. Anebo Beneš – Kouzelný dům. A opravdový obdiv, ne závist, ale obdiv mám k Nerudově recenzi Štulcových básní. Neruda je totiž celý sestrojen z důvtipu, humoru, stylistické obratnosti a pronikavé literární dovednosti.
A co zahraniční autoři a díla?
Tak třeba Čechov – Drama na lovu. A vážím si Rudolfa Slobody. To je evropský Slovák.
Chtěl bys být jako on?
Ne, tak dobrý já už totiž su.
A když jsme u vzorů - zaznamenal jsi někdy ve vlastním psaní vliv nějakého jiného autora?
Ne. Vzpomněl jsem si třeba, když jsem psal Morčata, že se to blíží Kafkovi a že tam do těch končin nechci dojít. Pociťoval jsem to jako výstrahu.
Souhlasíš s tím, že literatura, stejně jako člověk, prochází evolucí?
Ludvík Vaculík Ano.
Kam myslíš, že to spěje?
Dnešní čím dál mladší autoři jako kdyby přímo ostentativně dávali najevo, že nechtějí s klasickou literaturou nic mít. Předvádějí sami sebe jako osobnosti a vidí odvahu v tom, že mluví o škaredých věcech.
Máš při psaní v hlavě představu konkrétního čtenáře?
Necítím se vázaný čtenářem, nesnažím se mu vyhovět, ale opravdu mi někdy napadne typ nějakého člověka - podle toho, o jaké téma jde - a představím si jeho reakci nebo jeho náladu a snažím se kvůli němu vyjádřit lépe nebo přesněji, abych zrovna s ním neměl nedorozumění.
Myslíš si, že všechno už bylo napsáno?
Ano.
A myslíš si, že to vadí?
Ne. Bude se to psát furt dokola. Nevadí to, protože stále vznikají noví a noví čtenáři a sahají podle své životní situace, nálady a potřeby do čím dál většího a stále bohatšího skladiště knih. A tak je to v pořádku.
Louis Pauwels v Jitru Kouzelníků říká: „Antonín miloval Marii, která milovala Karla. Byli oba velice nešťastní a podléhali silné absurditě. To je celá literatura!“ Myslíš si, že je to tak?
Ano.
A netrápí tě to? Mě to třeba trápí. Já si říkám, že je to blbý...
Netrápí mě to. Jsem rád, že se věci psaním řeší.
Takže je literatura terapie?
Ludvík Vaculík Toho autora. Někdy se poštěstí i čtenáři.
Když píšeš postavu, snažíš se, aby se s ní čtenář mohl ztotožnit?
Především tedy, já nemám nesympatické postavy. Jsou to postavy, které se mi nějakým způsobem líbí. Dělám je tak, aby se to mně i jim líbilo.
Nezachtělo se ti někdy psát o někom jiném než o sobě?
Ne. Já jsem nikdy neměl potřebu psát a řešit nic jiného než svůj život a své situace.
Ty necítíš potřebu tvořit jen s pomocí fantazie?
Ale vždyť to dělám! Během psaní uposlechnu každého zajímavého, dráždivého nápadu. Psát ale o někom úplně cizím - nepotřebuji to, nenapadá mi to. Píšu, protože mi to zbylo. Neboť život je stále se zpřesňující definice, čím už nikdy nebudeme, a jedna věc nám čím dál více vyplývá. Kdybych býval byl studoval hudbu, tak bych dnes byl skladatelem.
Ale skládání je přece čirá fantazie! To není jako napsat román, který se ti přihodil.
Ale to se tvoří jinou částí ducha. Ta inspirace jde odjinud. Hudbu slyšíš v sobě. Tu ti nikdo nenapoví, tak jako u psaní, ke kterému ti vnukne myšlenku třeba večer strávený někde ve společnosti.
Máš při psaní pocit moci?
Nikdy.
Ale hraje tam roli ješitnost.
Vždycky!
A dělá ti dobře pomyšlení, že čtenář, pokud tvou knihu začne číst, musí ji číst tak, jaks ji napsal, a nic s tím nenadělá?
Počítám s tím, že jsou to pro něho takové údery, které jdou do jeho duše. Ale on rezonuje svými vlastními názory, zážitky a emocemi.
Myslíš, že může dojít k vážnému nedorozumění mezi spisovatelem a čtenářem, protože knihu vnímá skrze sebe a je natolik odlišný, že ta tvoje myšlenka je k němu nepřenositelná?
Může ho to vydráždit k opozici. A i tím ta kniha plní svou úlohu. Tím, že čtenář oponuje autorovi, si definuje sám sebe. To je jeden z úkolů literatury.
Je něco, co bys chtěl ještě říct, než náš rozhovor ukončíme?
Ano. Nikdy jsem si nemyslel, že budu spisovatelem, protože jsem toto povolání jako mladý kluk viděl velice vysoko. Ale kupodivu to, jak jsem žil, mě vedlo k nutnosti o tom psát, protože psaní je jediný způsob, kdy můžeš zvítězit nad něčím, nad čím v reálu nevyhraješ. Drcený kolektivitou práce u Bati jsem si navykl psát, abych si obnovoval a potvrzoval své já. Aby mě ten kolektiv nepohltil. Nejsem takzvaný ‚odborný spisovatel‘. Odborný spisovatel je jako košíkář – jde kolem řeky, nařeže proutí, přinese ho domů a uplete koš. Dělá si výpisky, poznamenává si postřehy, sbírá život, a pak donutí tento materiál zformovat se v knihu. Žije, aby psal. Já považuji život za přednější. Mě teprve tlak života nutí, abych psal knihu. Je to reakce na život.
Cecílie Jílková
Foto: archiv ČC