Na lyceu v Bratislavě

Karel Kálal

Karel Kálal
(1860 – 1930), povoláním učitel, celoživotním snažením neúnavný propagátor česko-slovenského sblížení, jemuž dal do služeb svou obsáhlou publicistiku (čítá tisíce článků), přednášky i své povídky, novely a romány, v nichž se snažil podávat vážná témata lehkou, zábavnou formou. Mnoha Kálalovým současníkům vadil jeho stereotypně horlitelský tón a sentimentální vztah ke všemu slovenskému. Znalec problematiky profesor Albert Pražák zhodnotil (roku 1930) smysl Kálalova snažení s uvážlivým nadhledem: „Dnes můžeme snad i mluvit o jeho romantizaci a idealizaci Slovenska, jež měla konečně především výchovný a povzbudivý smysl. Ale to mu nelze nikým a nikdy upříti, že on energicky, důmyslně a nezištně ukazoval na Slovensko cestu, kdy ji znalo sotva několik lidí, že byl prostě předzvěstovatelem naší práce a naší účinné lásky k Slovensku a že pro Slovensko sám příkladně, hodnotně a úspěšně po desetiletí pracoval.“ – K. Kálal si z vůdčích českých osobností nejvíc vážil Palackého a Masaryka. Naše ukázka je z autorovy popularizační stati Ze života Františka Palackého, otištěné na konci prvního dílu Palackého Dějin národu českého, v Mazáčově vydání (Praha 1930).

Co bylo lyceum? Pětitřídní gymnasium a při něm tříletý ústav, zvaný filosofie, kterýž nahrazoval univerzitu.
Takový evangelický ústav byl v Bratislavě a považován byl za nejlepší v Uhrách. Vyučovací řečí byla latina, učebnice byly latinské, ale též německé původem z Německa. Řečí panskou (nobl) byla v Bratislavě latina, užívaná hlavně od učenců a v katolické církvi a hned po ní přišla němčina, nikoli maďarština, ač i ta tlačila se už tenkrát do škol.
Na konci prázdnin r. 1812 šel Palacký, maje 14 let a 2 měsíce, na studie do Bratislavy; otec, tenkráte 44letý, ho doprovodil. Vstavše časně, modlili se všickni, zazpívali žalmy a nastalo loučení. František se rozloučil se starším bratrem Jiřím, se starší sestrou Annou, s mladší Marianou, s pětiletým Ondřejem a v kolébce byl ještě Janíček. Šli cestou až k Trenčínu známou; Valašské Meziříčí, Vsetín, Brumov, Vlářský průsmyk, tu překročili hranice, Trenčín tenkrát minuli majíce jej po levé straně a po silnici po pravém břehu Váhu kráčeli k Novému Městu nad Váhem. Tam se jim otevřela velká rovina, jakéž František nikdy předtím neviděl. Směřovali to k Trnavě a odtud ku Bratislavě, kamž dorazili k večeru sedmého dne pěší chůze – tak se tenkrát chodilo na studie!
František byl přijat do III. třídy gymnasijní, které se říkalo syntax. Bydlel v alumnátě pohromadě s jinými, většinou dobrými studenty. Pro zemanské studenty byl pensionát čili konvikt zvláštní, založený bohatým zemanem Jesenákem. Tam byl k obsluze přibírán chudobný žák ze III. třídy. Palacký se už první měsíc osvědčil jako pořádný mladík, tož on byl vyvolen za sluhu do zemanského konviktu, kde obsluhoval mladé zemánky, jako např. číšník v hostinci, a měl za to byt i stravu. Otec mu zanechal v Bratislavě 20 zl., za kteréž on nakoupil knih; bylo tedy štěstí, že se stal tím sluhou. Psal o tom otci a ten odpověděl: „Že jsi se v konviktě stal služebníkem, tomu jsem radši, než kdybys tam pánem byl...“
Ve III. třídě vyučoval jen jeden profesor jménem Bader; ten prokázal Františkovi dvojí dobrodiní, nejen ho doporučil za sluhu do zemanského konviktu, ale půjčoval mu též ze své knižnice latinské a německé spisy zeměpisné a cestopisné, kteréž on četl se žízní velikou, takže znenáhla odvykal náboženskému fanatismu, do kteréhož byl upadl v Trenčíně. Profesorovi byl vděčen velmi a složil k jeho jmeninám latinskou báseň.
Po prázdninách r. 1814 vstoupil František do V. třídy, jíž se říkalo poetika. Otec ho doprovodil z Hodslavic do Nového Města nad Váhem, to jsou tři dni cesty a zpět také tolik. Při rozloučení dal otec synovi 20 zl. Syn, jakmile uviděl ve výkladní skříni knihy, zmocnila se ho žízeň po nich, musil je mít. Za 20 zl. koupil Pelclovu „Novou kroniku českou“, „Hlasatele Českého“ s oním vlasteneckým článkem Jungmannovým a Thamův slovník. Žil pak v nedostatku a už v říjnu měl 9 zl. dluhu. Otec ho v dopise pokáral: „Kdež já na to stačím!“
Jakousi náhodou spolužáci vyzkoušeli jeho paměť. Přečetl na sta jmen ze starověkého zeměpisu, jednou nebo dvakrát a pak je bez omylu vyříkal zpaměti. Spolužáci se domnívali, že se tomu předtím doma naučil, rozevřeli mu jinou stránku a on přečetl zase sto jmen a opět je v témž pořádku zpaměti přednesl. To je doklad výjimečného mozku.
Toho roku seznámil se s Kollárem a ještě s jinými třemi studenty, kteří milovali českou řeč a i verše psali. Takoví byli výjimkou; zástupy studentstva mluvily jen německy a latinsky.
S Františkem studoval Jan Benedikti (Blahoslav), syn evangelického faráře z Luboreči u Lučence; byl to mladíček ušlechtilý a Palacký věděl, že se kochá v českém básnictví. I požádal ho, aby mu řekl úsudek o jeho básni. A Benedikti báseň nepochválil; v básni prý je pouhý rozum a prudké city, ale chybí jí zvolná hra obrazotvornosti. Palacký báseň – spálil. Jiný by se byl na Benediktiho rozhněval, ale Palacký si ho zamiloval; studovali pak spolu řeči, četli řecké a latinské básně a nade vše horovali o své vlasti a o své řeči. Už jsem řekl, že tenkrát psali Slováci ještě česky a cítili se s Čechy jedním národem; Benedikti říkával: Náš Hus, náš Spytihněv a p.
Toho roku nakoupil František zase tolik knih, že nadobro zchudl. Knihy, knihy! to byla ustavičná jeho žízeň.
Na konci prázdnin r. 1816 putuje František do Bratislavy po páté, a to do druhého ročníku filosofie. A tu hned na začátku školního roku byl na přání profesorů ustanoven hospodářem toho zemanského konviktu, ve kterém byl před čtyřmi roky sluhou. Byla tím projevena důvěra nejen v jeho bystrost, ale též v poctivost. V konviktě měl byt i stravu, kromě toho dostával honorář za vyučování dvou zemanských synků Šréterů a dvou spolužáků.
Při vší práci a starosti učil se v té době angličtině a vlaštině. Palkovič sbíral slovíčka pro slovník česko-německo-latinský a požádal Palackého, aby mu na cedulky vypisoval slovíčka z Kralické bible, z Hájkovy kroniky, z Dalimila, Haranta i Veleslavína; on nejen slovíčka sbíral, ale psal i celé části slovníku načisto, a to bez odměny, z pouhé vlastenecké horlivosti.
V tom školním roce (1816 – 17) uviděl ponejprv, maje 18 a půl roku, svá slova vytištěna. Psal totiž Benediktimu o prázdninách z Hodslavic, že nemá naděje, aby vyspěl ve velkého básníka, a že se proto oddá zcela vědě. Benedikti poslal jeho dopis Šafaříkovi do Jeny a Šafařík podstatnou část dopisu uveřejnil v „Prvotinách pěkných umění“, českému to časopise, vycházejícím ve Vídni. Za čtvrt roku uviděl Palacký v témž časopise vytištěny dva zpěvy z velké anglické básně, kteréž on sám pěknou češtinou přeložil. Od té chvíle znali Palackého jméno už i národovci pražští; byliť jsme před sto roky takoví ubožáci, že takřka každý nový český řádek byl událostí v maličké společnosti české.
V srpnu 1817 cestuje Palacký do Bratislavy pošesté, a to do třetího ročníku filosofie. Hned na začátku školního roku byl ustanoven podseniorem zemanského konviktu, a když zakrátko senior odešel, stal se seniorem on. Je tu pánem, první osobou a samojediný má červenou krev, všichni ostatní modrou.
1. prosince 1817 povolán byl za domácího učitele k zemance Níně Zerdahelové, kde vyučoval čtyři zemanské dívky. Seznámení s paní Zerdahelovou považoval za největší štěstí své mladosti, nazýval ji druhou svou matkou – bylať dvakrát tak stará jak on. Byla z rodu maďarského, za muže měla zemana Slováka a uměla i slovensky, ale tenkráte panskou řečí byla nejen u nás, nýbrž i v Uhrách němčina. Palacký vyučoval dívky německy a i německy mluvil s paní Zerhadelovou. Když vykládal dívkám, poslouchala i paní a poslouchala nejpozorněji. Pochopovala, že domácí její učitel je mladík výminečný. Byla k němu čím dál srdečnější. Jednou vypravovala mu se slzami v očích, jak ji zemřela poslední dcera. Když přicházeli lidé, aby ji potěšili, tož naučenými frázemi jen ještě více rozmnožovali bolest její. První dovedl ji potěšit Palacký, mluvilť jinými slovy než všichni ostatní, po jeho útěše okřála a nabyla klidu. Ale i on – zdálo se mu – nabyl u ní takořka nového života, ona naučila jej ve světě žíti a ušlechtila i upevnila v něm mužný charakter. Obědvaje a večeře u ní strávil tu největší část prázdného času v rozmluvách s ní, nejvíce o přečtených spisech.
Školní rok 1817 – 18 byl šťastný ještě po jiné stránce. Žil v Bratislavě Pavel Josef Šafařík, jsa tu vychovatelem zemanského synka. Přátelili se srdečně a měli společná tajemství – psali malou knížku, zv. „Počátkové českého básnictví, zvláště prozodie“, kteráž vyšla tiskem bez podpisu spisovatelů v březnu 1818 a způsobila velké hnutí. Tenkráte byl spor, je-li češtině přirozený přízvuk nebo časomíra. Řekové i Římané měli časomíru, tož oba mladí ctitelé literatury řecké a římské byli pro časomíru. Mýlili se, neboť češtině je přirozený přízvuk. Přece knížka prospěla, a to důmyslnou kritičností a vlasteneckým nadšením.
Paní Zerdahelová učila se Palackého básni Ideálů říše, v knížce na prvém místě, zpaměti; to svědčí o jisté její znalosti slovenštiny, také o tom, že nebyla k národnosti Palackého předpojata. Ba po vydání knížky docela mu zdvojnásobila odměnu za vyučování dívek.
Štěstí jeho se dovršilo, když dne 6. dubna 1818 na jakýs podnět směl psáti Josefovi Jungmannovi, králi českých vlastenců; v listě jej oslovil: Vznešený Pane!
Toho roku bylo Palackému 20 let, Šafaříkovi 23. Stýkali se téměř denně, rozmluvy byly vždy a vždy vlastenecké, úzkost o národ odsouzený vymřít – nebyloť pomyšlení na verše milostné, všecku lásku jejich chtěla vlast a oni také svůj život pojímali jak oběť národu, což dnes málokdo pochopí.
Šafařík psal Jungmannovi: „Já, co jsem Palackého poznal, nový život jsem žíti začal. Že s pracemi svými spokojen nejsem, toho příčinou jest každodenní s ním rozmlouvání.“ (Citát zkrácen.) V dubnu 1818 píše o Palackém témuž: „... ani Shakespearův ani Schillerův duch horlivěji a světěji nehořel. Krom toho řeč ve své moci má jako žádný z nás dvou.“ (Míní sebe a Benediktiho.) V květnu 1818 píše: „Jeho práce jsou nezdokonatelné; co ráno napsal, s tím večer spokojen není.“ V únoru 1819: „Duch jeho tisícero bojů vystáti musí, než se na něčem ustanoví. Až se bouřka utiší, vlny sednou, voda očistí, tu teprv nahlédneme až na dno.“
První vědecký sklon jeho byl k zeměpisu. Na podzim 1817 jal se psáti českou geografii. Šafařík se z toho radoval a psal Jungmannovi, že to bude spis, jakého jistě Němci nemají; bylo tenkrát Palackému 19 let, on ovšem byl v tom věku hotový muž a hotový vědec. Ale nezůstal zeměpisu věren a vrhl se do studia krasovědy. Píše Jungmannovi: „Ten jest milovaný předmět můj, v němž se všemi silami svými pořád žiji...“ Uvažme aspoň, jaké estetické studium vykonal; četl nejen estetiky, ale i filosofy, architekty, sochaře, malíře, básníky a hudebníky; tak z Italů prostudoval 25 spisovatelů, z Francouzů asi 40, z Angličanů asi 36, z Němců přes 50, dohromady 150 knih – dobře to rozvažme. To četl kriticky, někde souhlasil někde nesouhlasil. Studiem estetickým vynořil se mu cíl lidstva a ten jest božnost. Co je božnost? Snaha a touha, čistá a velká připodobnit se Bohu. K Bohu pak vede pravda, cnost (dobro) a krása.
Díla estetického Palacký nedokončil. Ještě ze Slovenska posílal časopisům do Prahy některé články, jež vzbuzovaly podiv svou učeností a původností. Hluboký cit vlastenecký, touha vydatně přispět ke vzkříšení národa, svedla jej k české historii. V červenci roku 1819 maje to 21 let vyznává nejmilejším přátelům, Šafaříkovi a Blahoslavovi, že touží být historikem. Ba vyslovil s nadšením: velkým historikem... Blahoslav namítá, že Češi nemohou míti velkého historika, poněvadž nemají velkých dějin. Palacký už tenkrát dějiny české hodně znal a přednesl několik slavných jevů z historie české. Blahoslav pak přisvědčil, že Češi jsou národ zvláštní. Palacký už tenkrát měl docela jiný názor o historii a jejím podání než dosavadní kronikáři. Od 24. roku věnoval se už jen dějinám ku štěstí našeho národa.
(1930)