Herečka Kateřina Macháčková:
Musím být šťastná sama v sobě

Kateřina Macháčková Kateřina Macháčková se narodila v roce 1949 v Praze. Je dcerou herce a režiséra Miroslava Macháčka a operní zpěvačky Věry Štiborové. Vystudovala herectví na pražské DAMU (1968-1972) a poté se stala členkou Divadla pod Palmovkou, kde působí dodnes a kde se objevila např. jako Anežka ve hře Škola pro ženy, Marie Grekovová ve hře Platonov nebo jako Julie Filipovna v Letních hostech. Na televizní obrazovce si zahrála např. v seriálech Cirkus Humberto nebo Dynastie Nováků, její největší seriálovou rolí byla bezesporu role profesorky Králové v seriálu režiséra J. Hanuše Život na zámku. Věnuje se i dabingu, nadabovala např. matku Kevina ve známých rodinných komediích Sám doma l a 2. Kateřina Macháčková má dceru Helenu Zmatlíkovou a syna Petra Svojtku.

Její otčím, režisér Otto Haas, ji režíruje v divadle v Českých Budějovicích Ovlivnil otec Miroslav Macháček nějak volbu vašeho povolání?
Spíš ne, jako dítě jsem otcovo postavení nedoceňovala, navíc jsem s ním nežila. Byl režisér, to dítěti moc neříká, pár filmů sice natočil, ale nebyl obecně známá hvězda. Poznamenalo mne spíš to, že jsem od dětství vyrůstala u divadla. Všechno kolem něj mě neskutečně přitahuje, celý život. S tím souvisí i to, že mě baví pro divadlo i psát. Jistě mě k tomu vede i moje herecká zkušenost. Když čtu knihu, která mě zaujme, už si ji představuji v situacích na jevišti. Nepřišla jsem k divadlu z neschopnosti studovat něco jiného, dokonce mi šla i matematika, o které jsem jednu dobu docela vážně uvažovala, navíc si ji vybrala jako volitelný předmět k maturitě.
Otec režisér, matka operní pěvkyně, otčím (Otto Haas) režisér, nezrazovali vás od této nejisté branže?
Mě nezrazoval nikdo. V době, když jsem šla k divadlu, nebylo mnoho uplatnění pro dívky. Přihlásila jsem se na DAMU, i když na mě spolužáci často pohlíželi jako na „tu“ z komediantské rodiny. Dnes je to jiné - lidé od divadla jsou celebrity. Ovšem, jak pro koho. Když jsem se setkala po mnoha letech se svými spolužáky z gymnázia, měla jsem pocit, jako by mě v podvědomí stále považovali za „tu“ komediantku. V lidech vůbec často přetrvává představa, že herečka = lehčí zboží. A přitom je to stejné jako u jiných profesí. Od cesty k divadlu mě tedy nezrazoval nikdo, zatímco třeba já své děti ano. U syna Petra se mi to nezdařilo a nyní je režisérem v Městských divadlech pražských.
Jak jste se ocitla až na Slovensku? S maminkou v divadle v Českých Budějovicích v roce 1958, kde v opeře Psohlavci hrála syna Koziny
Maminka se podruhé vdala a vzala si režiséra Otto Haase (opora bratislavské Nové scény, Jihočeského divadla a Hudebního divadla v Karlíně). Putovali jsme po různých angažmá a já tím pádem střídala i školy. Například jsem měsíc chodila do školy v Uherském Hradišti, posléze v Martině a v Bratislavě, kde jsem žila několik let. Zkraje jsme bydleli tři čtvrtě roku v noblesním hotelu Carlton. Na tom bylo zábavné to, že když jsem stonala, tak mi nosili číšníci na pokoj na stříbře jídlo, čaj a acylpyrin. Základní školní docházku jsem absolvovala ve slovenštině. Dokonce jsem v 9. třídě měla jediná jedničku. Řadu dětí jsem slovenštinu i doučovala.
S divadlem jste se narodila a už jste je nikdy neopustila...Teď mě napadá, že měli spolužáci s tou kočující komediantkou vlastně pravdu.
Jako dítě jsem doslova stála i u zrodu otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Maminka měla ten den představení, a tak mě poslala s otčímem (Otto Haasem) a výtvarníky Joanem Brehmsem a Vladimírem Landou na výlet do Krumlova. Seděli jsme na guláši v restauraci U města Vídně a tam se rozhodlo o tom,že v parku u Bellárie bude ona letní scéna. Také se mi poštěstilo, že při prvním zdejším představení Lucerny hrála První družičku. Člověk, který vyrostl na divadle, nedá na ně dopustit. Není nad onen kontaktní zážitek.Je to jedinečné, neopakovatelné, když člověk každý večer bojuje o to, zda se mu představení vydaří. Zda získáte na svou stranu diváka. Nic není nikdy dokonalé, a protože jsem perfekcionistka, tak si stále opakuji tvrzení takových velikánů jako byl Zdeněk Štěpánek,že povedené představení je to, ve kterém se herci dařilo alespoň pět minut.
Kateřina Macháčková Film a televize jsou něco odlišného?
Jistě musíte pracovat s jinými prostředky, ale stále by se mělo jednat o kvalitní, dobře připravenou práci. Natočený film nebo televizní inscenace už nejde zopakovat nebo vrátit. Jsem při sledování svých natočených věcí velmi sebekritická. Pochopitelně pro herce v současné době je navíc výhodné propojení s medializací, spíš dostanete roli v divadle, protože přitáhnete diváky.
Má herec svou roli „jen“ profesionálně odehrát nebo ji prožívat?
Text se samozřejmě umí naučit kdokoliv, ale je třeba do té role vložit i kus sebe. Domnívám se, že v současné době je herectví dost povrchní. Chybí pohled do nitra postav, často se právě jen plácá ten text. Přitom to, že něco říkáte, bývá většinou v rozporu s tím, co si myslíte či cítíte, ale to už se divák nedozví. Nejenže chybí profesionalita, jako by chyběli i herecké osobnosti…
Kateřina Macháčková Máte za sebou i tvůrčí činnost, zpracovala jste tatínkovy Zápisky z blázince, zdramatizovala Utrpení mladého Werthera, napsala desítky fejetonů a nedávno i zpracovala Felliniho příběh stárnoucích umělců Ginger a Fred jako jakousi hudební revui.
V určitém období nejsou pro herečky pořádné role, a protože jsem v sobě měla jakési přepětí, začala jsem psát. Ke hře s písněmi ( omylem škatulkovanou jako muzikál) Ginger a Fred mě přivedl nejen samotný scénář filmu, ale i téma promarněných životů obou hlavních postav a dění okolo nich. Představení jsem i sama režírovala. Byla to moc zajímavá zkušenost. Bohužel byla hra inscenovaná na muzikálové scéně a diváky muzikálů a kritikou i takto pojímaná, a to nebylo dobře.
Jak jste prožívala svátky míru a pokoje?
V poslední době mě Vánoce docela štvou. Zejména, když zbohatličtí majitelé různých „creditů“ lákají chudší část obyvatelstva, aby si brali půjčky na vánoční dárky. Mně to připadá jako hyenismus, jako kdyby se mi někdo šťáral kudlou v srdci. Domnívám se,že radostné Vánoce neznamenají kupování drahých dárků.Já osobně jsem měla největší radost z kytičky od milované osoby. Zkrátka jsem se už před lety rozhodla vyhlásit boj vánoční hysterii. Jednou jsem šla s dětmi na Václavák na buřta a jindy jsem se s nimi snažila odjet pryč. Ale Vánoce vás nakonec dostanou všude. Podle mého přesvědčení nemůžu být o Vánocích šťastná a klidná, když nebudu šťastná sama v sobě.
Karel Ulík
Foto: Jiří Mevald