Literární soutěž

Můj malý jazykový propletenec
aneb Jak mě přichýlil Martin a Liptovský Mikuláš

Jana Ottová

Č
eština, slovenština, ruština. Uvedené tři jazyky mne v životě neustále provázely. Doma, na studiích, v zahraničí, a to po dobu aktivní činnosti i nyní v důchodovém věku. Obzvlášť vřelý vztah jsem od dětství měla ke Slovensku díky svému otci dr. Karlu Ottovi a profesoru novojičínského gymnázia Jindřichu Pacákovi. Podotýkám, že můj otec učil v letech 1927-1929 jako zatímní profesor na Reálném gymnáziu v Liptovském Svatém Mikuláši. Osobně jsem se do Mikuláše přistěhovala až mnohem později, dávno po otcově smrti. Totiž za zvláštních okolností v polovině 70. let bylo nutné změnit působiště. A já se rozhodla pro Slovensko. Z Moravy jsem odešla na Slovensko přesně před 30 lety.
Prvního srpna 1976 mě uvítalo město Martin. Podle výsledků konkurzního řízení jsem měla nastoupit jako vyučující ruštiny na vysoké vojenské škole, ale skončila jsem jako vyučující češtiny na vojenské střední škole, což mě sice zprvu roztrpčilo, ale pak jsem si zvykla.
Dvojjazyčnost vojenského prostředí byla v té době běžnou záležitostí, ovšem o mně bylo známo, že důsledně používám češtinu. Sem tam jsem si ve škole zasuplovala ruštinu.
Jelikož jsem souběžně pracovala jako externí průvodkyně Čedoku, používala jsem opět češtinu nebo ruštinu. A když jednou přišli do Čedoku klienti jednoho podniku, že na zájezd do Budapešti jako průvodce chtějí tu paní, co mluví česky, nestačili se v cestovní kanceláři typicky slovenského města divit. Moje přednášková činnost spojená s cestováním mě zavedla i do těch nejvzdálenějších vísek okresu Martin; tehdy se nikdo nedivil, že přednáším česky.
Až jednou! Byla jsem delegována na přednášku o Sibiři do Matice slovenské. Tam mě překvapilo poněkud striktní tvrzení organizátora, že na půdě významné slovenské instituce se musí přednášet pouze slovensky! Vypadalo to zapeklitě, ale nakonec jsem – po udělení výjimky – na půdě Matice slovenské přednášela česky o ruském prostředí. Třináct let mého působení v Martině bylo pěkných. Bylo to v době, kdy v armádě byla jistá práce a také možnost získání bytu. Stalo se. Dnes bychom konstatovali, že bejvávalo. Ráda na léta strávená v Martině vzpomínám a ještě podotýkám, že jsme se jako příslušníci vojensko-pedagogického sboru vojenské školy po jejím zrušení ještě několikrát sešli a zavzpomínali si. K těm vzpomínkám se váže i problém, jak absolvovat na Slovensku povinné doškolování a zvyšování kvalifikace pedagogických pracovníků v oboru český jazyk a literatura; na Slovensku se totiž školitel nenašel. Nakonec češtináře z Martina přichýlil Krajský pedagogický ústav v Olomouci, na který jsme se obrátili jako absolventi Filozofické fakulty v Olomouci. Po úspěšném absolvování povinného kurzu češtiny jsme neváhali ani s ruštinou.
Prostřednictvím KPÚ Olomouc jsme absolvovali korespondenční kurz ruského jazyka a závěrečné zkoušky na Institutu ruského jazyka A. S. Puškina v Moskvě. A bylo úsměvné, že my, učitelé z Martina, vyslaní KPÚ Olomouc a Ministerstvem školství ČR, jsme do Moskvy dojeli vlakem, ale naši martinští kolegové z jiných středních škol, vyslaní Ministerstvem školství SR, cestovali letadlem. To už bylo dávno, psal se rok 1984.
Když už později opravdu začalo „harašení“ s rušením vojenské střední školy či učiliště v Martině, dozvěděla jsem se o volném místě vyučujícího češtiny na vojenské střední škole v Liptovském Mikuláši. Vstup to byl poněkud zvláštní, v napjatém ovzduší roku 1989, i skřípající.
Krátce po 17. listopadu, přesně 1.12.1989, jsem začala učit češtinu na vojenské střední škole v centru Liptova. Třebaže mí náčelníci se ukázali jako bezvadní lidé, přece jen si vzpomínám, jaké problémy můj příjezd do Mikuláše jako nového působiště provázely. Den před nástupem jsem zprvu ve velkém mrazu nenastartovala už naplněné auto.
Po příjezdu do Mikuláše nebyla pro mne připravena ubytovna, takže první noc mi nezbývalo než si zaplatit nocleh v hotelu Jánošík a na pokoji skrýt před velkým mrazem i autobaterii ze svého auta. Ale vše se nakonec vyřešilo a já se mohla věnovat pedagogické, překladatelské i průvodcovské práci. - Jenže v Liptovském Mikuláši mne zastihlo dělení Československa. Zvolila jsem si slovenské občanství, abych mohla v armádě nadále pracovat. Ne však na vojenské střední škole. Čeští studenti museli uprostřed roku 1993 ze všech vojenských škol na Slovensku odejít. A tak se v mém životě začíná psát další kapitola pobytu v Liptově. Po úspěšném absolvování konkurzu jsem se v roce 1994 stala asistentkou a později odbornou asistentkou jazyka ruského na katedře jazyků Vojenské akademie v Liptovském Mikuláši.
Ovšem krátce po nástupu jsem šla na kobereček: Na půdě akademie nesmíte používat český jazyk! Musíte používat oficiální slovenský jazyk.
Bez komentáře. V akademii jsem setrvala devět let, až do roku 2003, kdy jsem ji bohužel musela opustit pro nadbytečnost. Dnes se tam už ani ruština, ani němčina či francouzština neučí, jen angličtina. A tak se zamýšlím nad tím, jak to v životě s těmi jazyky chodí. Přiznám se, že neumím anglicky a angličtinu už nemíním studovat. Jsem ráda, že ovládám ruský jazyk jako jazyk světový. Jsem hrdá na svůj rodný český jazyk. A navíc ovládám slovenský jazyk. Říkají o mně, že v běžné komunikaci mezi těmi třemi jazyky umím „přepínat“.
A jak mám zhodnotit svou jazykovou anabázi? Začínala slibně. Přišla okouzlení i zvraty, nebyla nouze o překvapení. O realitě dneška už jen stručně. Nedávno jsem po celý týden provázela po Liptově zájezd pražských důchodců, takže jsem hovořila česky. Když jsem ale provázela po Liptovském Mikuláši pracovníky Jednoty z Nových Zámků, můj výklad byl podán slovensky. A vícekrát, když zavítali do Liptova a Tater turisté z rusky hovořících zemí, samozřejmě jsem jako jejich průvodce hovořila rusky. Jana Ottová