Jubilující fotograf Jindřich Štreit

Uplynulý rok může dokumentární fotograf Jindřich Štreit zařadit mezi své nejúspěšnější. Aktivity na počest 60. narozenin vyvrcholily v Slovenské národní galerii (SNG) na jeho doposud největší autorské expozici i vydáním reprezentativní monografie. Když si uvědomíme, že má za sebou přes 670 výstav a 21 knih, tak to je skutečně pozoruhodné. Slovenští příznivci fotografie tohto mistra okamžiku i poselství znají důvěrněji, protože z českých umělců je u nás nejčastěji. Například i v létě na tradiční fotoškolu organizovanou popradským Domem fotografie.
Jindřich Štreit Autor se na expozici v SNG, která byla v rámci mezinárodního festivalu Měsíc fotografie, ocitl i v neplánované úloze průvodce. Galerie totiž k některým výstavám organizuje pro veřejnost kurátorský průvodní výklad. A protože její sestavovatel Tomáš Pospěch nemohl v plánovaný a zveřejněný termín přijít, pohotově ho zastoupil J. Štreit. Pro několik desítek vážných zájemců to bylo mnohem autentičtější, protože fotografický mistr dokáže o každém záběru vyprávět celé příběhy. Ale i jeho cesta touto celoživotní činností i jedinečnost v podobě vězení je zajímavá.

Kdy vás zlákalo fotografování?
Bylo to v prvním ročníku na Pedagogické fakultě. Impuls na to jsem dostal od profesora houslí Bukovjana. Otec sice fotografoval, ale nedal mi aparát. Obával se, že během studií ve městě začnu kouřit, ale slíbil jsem mu, že se to deset let nestane, a tak mi dal čtyři stovky na fotoaparát. Absolvoval jsem katedru výtvarné výchovy, ale to mě moc nezajímalo. Mnohem víc mě lákala fotografie.
Kde jste začal pracovat?
Byl jsem učitelem v několika obcích a nakonec jsem zůstal v Sovinci, malinké obci, která je pro mne nejhezčím místem na světě. Tam jsem dělal knihovníka, kronikáře a všelico jiné. Obecní kroniku jsme našli jako čtvrtou nohu pod skříní a chyběly v ní záznamy za 15 let. Proto jsem začal dokumentovat dění, což mě velice bavilo. Dělal jsem to do roku 1982.
Potom jste se zúčastnil na výstavě v Praze, která se stala osudnou?
Historička umění a signatářka Charty 77 Anna Fárová mě pozvala na velkou výstavu na tenisových kurtech Sparty. Svoje díla tam prezentovali velcí umělci jako Adriena Šimotová, Olbram Zoubek, Čestmír Kafka. Výstava přilákala tajnou policii ještě den před jejím otevřením a s konstatováním, že není povolená, ji hned zavřeli. Na druhý den k nám vtrhlo policejní komando, vykonalo třináctihodinovou domovní prohlídku, sebralo mi celý filmový archiv. Mne odvedli v poutech do Bartolomějské ulice v Praze a z ředitele školy se stal vězeň. Zakázali mi fotit a učit, dokonce jsem nesměl do školy ani vstoupit. Seděl jsem čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Odsoudili mě na deset měsíců v dvouleté podmínce za hanobení republiky a jejích představitelů.
Za jaké fotografie?
Byly z vesnického prostředí - z cyklů Naši pracující, Schůze a Televize - součást našeho života. Fotografie nemohli vyšetřovatelé napadnout prvoplánově. Byly spíš meditativní, i když naznačovaly depresi té doby. Na šesti jsem zachytil i portrét prezidenta na zdi. Protože výstava ani nebyla zahájena, bránil jsem se, že nemohla nikoho ohrozit. No prý stačil úmysl je vystavovat. Paradoxní je, že předtím ty samé fotografie byly vystaveny na Mladé kameře v Uničově, kde jsem k tomu dostal oficiální povolení.
Našel jste po vazbě nějaké zaměstnání?
Do konce roku 1990 jsem byl dispečerem na státním statku. Staral jsem se o dopravu a vedl různé zápisy o dojení, přírůstcích telat a o všem, co se stalo na statku.
Zanechal jste fotografování?
Fotografoval jsem si pro sebe, co jsem chtěl, a považuji to za velmi šťastné období. Nesměl jsem sice vystavovat ani psát, ale ode mne nikdo nic nechtěl. Intenzivně jsem tu dobu zachycoval na negativy. Paradoxem bylo, že mi zaměstnavatelé dali do pracovní náplně povinnost fotograficky dokumentovat státní statek. Udělali mi tím velkou radost, no když se to dověděli policisté, museli mi pracovní smlouvu změnit.
Co jste nejraději fotografoval? J. Štreit (vpravo) vypráví zájemcům o svých fotografiích v Slovenské národní galerii
Vždy mě zajímá obyčejný člověk a to v různých situacích. Hodně jsem fotografoval spolupracovníky na statku. No nejen moment, ale vkládal jsem nějakou myšlenku, zevšeobecnění. Například stádo krav - jak je s námi manipulováno. Socialistický vztah k církvi, když traktor vychází z kostela nebo mše v domácnosti anebo přes televizor, před kterým věřící klečí. Anebo zdevastovaný hřbitov a u něho nové průmyslové objekty. S politickým podtextem bývaly průvody - 1. máj, dožínky a jiné oslavy či spartakiáda. Zajímaly mě mezilidské vztahy - i v destruktivním prostředí byly laskavé, radostné, pozitivní. Vděčným námětem byly svatby v jídelně, nebo když ženich šel představit nevěstu do nemocnice nemocné matce. Rád jsem fotil traktoristy. Jejich soutěž v orbě začala solidně, no skončila strašnou pitkou. Pilo se i na obrovské hromadě brambor i při nejrůznějších příležitostech. Věnoval jsem se ruským vojákům, kteří k nám chodili na brigádu. Dělal jsem témata uniforem - vojáci, hasiči, krmiči. Zmíněné schůze mi navodily zajímavé situace. Podobně jako volby, když s urnou chodila komise za dělníky na pole. Anebo během branného cvičení civilní ochrany se zatemňovaly kravíny, chodilo v plynových maskách, ženy střílely z pistole. To byly pro mne žně.
Jaké téma je pro vás těžké?
Fotografovat rodinu, vztah dětí s otcem a matkou.
Jste společenský člověk, nezajímá vás jen fotografování, ale celková kulturní činnost, že?
To je pravda, proto jsem mimo sezonních polních prací na našem státním statku organizoval zájezdy do divadla, na koncerty a výstavy, nebo do lázní. Tak jsme si zpestřili kulturně-společenský život, něco nové viděli a poznali. Ročně jsem připravil asi 60 zájezdů a bylo to skutečně šťastné období pro mne í ostatní účastníky.
Prý jste i ve velmi malém Sovinci organizoval výstavy.
Byly tam různé výstavy a mezi nimi i od slovenských výtvarníků. Každoročně jsem představil někoho z nich. Podle mne to nejlepší, co u vás existovalo ve výtvarném umění. Počínaje Jankovičem přes Filu, Meliše, Kollera, Mudrocha, Sýkoru, Fišera, Bočkayovy až po skupinu A-R. Mnozí z nich byli spoluautory druhé části výstavy v SNG Kalendáře pro Jindru Štreita. Já jsem jim rozposlal moje nástěnné fotografické kalendáře a oni je volně výtvarně dotvořili.
Za socializmu jste fotografoval život prostých lidí na vesnici. Změnil jste tento záměr po něžné revoluci?
Toto zůstalo mým celoživotním tématem. Mě nezajímají celebrity ani jiné takzvané osobnosti, ani fotografování lidí na ulici, které vůbec neznám. Nezajímají mě ani válečné konflikty, které jsou mnohem atraktivnější na publicitu i ocenění. Mne to nezajímá, nevyhledávám střelbu a krev. Já se nadále věnuji lidem na vesnici, ty poznávám a jsou mi blízcí. I po 16 letech zjišťuji, že některé obce zůstaly stejné, řeší tytéž problémy anebo nenávisti. No jiné se vzmáhají, zkrášlují v nich domy, rozšiřuje se počet podnikatelů, není tam alkoholizmus. Hodně vesnic na Slovensku nebo Moravě je podobných.
Ale lidské utrpení zachycujete.
Sociální tematika je mi blízká a věnuji se hendikepovaným lidem. Dělal jsem charitativní projekty i v Čečensku a Ingušsku v doprovodu humanitárního pracovníka České Charity. Výstava z toho byla v říjnu v bratislavském Charlie centru. Mám za sebou i protidrogový projekt, z něhož jsem měl výstavu i v Petržalce, kde je na Slovensku nejvíce narkomanů.
Čemu se v současnosti věnujete?
Zejména se přehrabávám v otcově kufru, který jsem zdědil a je plný negativů. Rád bych z nich udělal výstavu, společně s mými záběry za prvních 10 let fotografování.

Jindřich Štreit se narodil ve Vsetíně (1946). Vyučoval na základných školách v Rýmařově, Jiříkově a Sovinci, kde byl i ředitelem a prožil velkou část života. Vedle práce učitele od začátku 70. let systematicky fotografuje zejména dění na vesnici. Byl i organizátorem kulturních akcí. V roce 1982 ho odsoudili za fotografické hanobení republiky a prezidenta. Po něžné revoluci se stal mezinárodně uznávaným autorem. Postupně začal vyučovat fotografii na FAMU v Praze a Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Má za sebou přes 670 výstav a 21 knih. Patří mezi nejuznávanější české dokumentární fotografy.

Pavol Erdziak
Foto: autor, PR