Literární soutěž

Můj příchod na Slovensko

Rudolf Prudký
Bylo to v lednu v roce 1977, kdy mě můj liberecký podnik poslal do slovenských Levic pomáhat při realizaci dodávek technologie do nového textilního závodu, který tehdy částečně vyhořel. Nebyl jsem už nejmladší a prvních šest měsíců bez rodiny jsem žil na ubytovnách, po přidělení bytu už s rodinou. V té době jsem pochopitelně předpokládal, že se po skončení výstavby vrátíme do Liberce, což se ovšem nestalo. Manželka, narozená na Slovensku - rodný jazyk maďarština, perfektní čeština - mě postupně přemluvila ke koupi zahrady a vinice, což samozřejmě znamenalo pořízení veškerého zařízení k výrobě vína, postavení chatky, a tím i postupného zapuštění kořenů zde na Slovensku. Zřejmě podobný osud jako u řady našich zdejších krajanů. To tedy na úvod. Tomu všemu ovšem předcházelo seznamování s novým prostředím, první dojmy. Jedním z nich bylo obrovské množství vran, téměř zakryly celou oblohu, v dalších letech se to už v takovém rozsahu neopakovalo. Kam se od té doby poděly?
Město Levice se jevilo jako klidné, celkem pohodové místo, v němž bylo vše, co rodina s dětmi potřebuje. V práci to bylo poněkud jiné. Po požáru části továrny byla zahájena obnova, a to obrovským tempem, na tu dobu nevídaným. Překvapila mě však mentalita některých zaměstnanců této textilky, hlavně mužů, jejich vztah k fabrice. Téměř každý má svou vinici - a ta je prvořadá, ta se musí ošetřovat, stříhat, obětují na to i celou dovolenou. Vedoucím je to respektováno, vždyť i on má přece vinici! Takže hlavně v době vinobraní (oberačky) jde textilka stranou, ještěže tam zůstávají ženy a několik nezbytných pracovníků. Také naši slovenští pracovníci, zaměstnaní naší libereckou firmou, mě zpočátku překvapovali svým klidem v okamžicích, kdy já jsem se nervoval pro některé neukončené práce. Jejich alespoň třikrát denně hlášené „ideme sa najesť“ mě zpočátku nervově ničilo, pak jsem si zvykl. Kupodivu se všechno včas stihlo a musím se přiznat, že jsem je měl rád. Byl jsem i potěšen pohostinností řady svých místních spolupracovníků, jejich pozvánkami na ochutnávku vína do hajloků, občas i s „husacinou“. Obzvláště u jednoho z nich, naštěstí starého mládence, jsme často sedávali a chodily tam pak i některé z našich zahraničních návštěv.
Myslím, že to také trochu přispělo k bezproblémovým dodávkám převážně zahraničního zařízení. Hlavně tam jsem se i seznamoval s některými kouzelnými slovenskými výrazy, jako například: vytrepať sa, ponevierať sa, prihovoriť sa apod. Ostatně pro poslední výraz jsem nenašel českou obdobu. Zážitkem byly i občasné návštěvy podniků s romskou muzikou, jakou jsme v Liberci neměli. Jenom ten místní zvyk číšníků okamžitě účtovat každé přinesené pivo naše české pivaře rozčiloval, a tak začali postupně obsluhující personál přesvědčovat o českých zvyklostech. Nesměli ovšem změnit lokál, tam se to opět opakovalo. Rovněž mě překvapilo - ale až za několik měsíců - jak na našem zařízení staveniště pokrytém hrubou vrstvou říčního štěrku vyrostla rajčata, která tam někdo rok předtím pohodil. To se nám v Liberci nepodařilo ani pod fólií. Což je pochopitelně výhoda vinorodého kraje.
To je tedy téměř vše, co jsem si z prvních týdnů svého pobytu na Slovensku zapamatoval. Bydlíme tady už devětadvacet let, a tak se vzpomínky na první dojmy dost vytratily, a navíc se prolínají se zážitky let pozdějších.

Vážená redakce,
navazuji na vzpomínky svého manžela. Nejsem sice české, ale maďarské národnosti, ale v Čechách jsem prožila dvacet let a manžel je Čech. Po jeho přeložení z Liberce do Levic v roce 1977 se celá rodina za ním po půl roce přestěhovala.
Velmi jsem se těšila na Slovensko, protože zde mám celé příbuzenstvo, hlavně matku, která tehdy ještě několik let žila. Byla jsem na ni velmi navázaná, a tak místo dojíždění z dalekého Liberce jsem to měla o téměř čtyři sta kilometrů blíže. Můj první zážitek při první cestě do Levic ale nebyl nejlepší, někde před Nitrou jsme v husté mlze sjeli naším autem do příkopu, naštěstí se nám nic nestalo. Malý syn se ani neprobudil - odneslo to jen auto. Další zážitky už byly příjemnější. Nový byt, kvalitnější než ten náš liberecký, teplé počasí, také lepší zásobení v některých potravinách. Například játra, ledvinky byly v Liberci vzácné, zde úplně běžné, stejně jako ostatní druhy masa. Také práci jsem brzy dostala a mohla si i doplňovat odborné vzdělání. Potěšilo mě velmi, že jsem konečně mohla běžně komunikovat ve svém rodném jazyku, zde v Levicích ho ovládá téměř každý. Slovensky jsem prakticky neuměla, protože v maďarské škole nás učil slovenštinu člověk, který ji sám neuměl, a tak jsem zde zpočátku mluvila česky – a za Češku mne i považovali - a divili se, kde jsem se naučila tak dobře maďarsky. Čeština ovšem - až na malé výjimky - nikomu nevadila a dodnes ji ovládám lépe než slovenštinu i po devětadvaceti letech pobytu zde na Slovensku.
Naši dva synové (tehdy 10 a 5 let) si zvykli rychle, učitelé ve škole i školce je přijali s pochopením. Ale ten mladší se hned projevil jako pěkně hubatý. Pro nemoc nemohl hned od prvního dne nastoupit do 1. třídy základní školy, a tak tam přišel až po týdnu. Učitelka se dětí ptala, kdo nemá domácí úkol. Náš syn se přihlásil také, a když se ho učitelka ptala proč, tak na ni spustil: „Však jsem první den ve škole, tak jak mohu mít úkol, vy jste nějaká divná!“ A otočil se na ostatní děti: „Přece nemohu mít úkol. To je jasné, že?“ Když jsem pro syna přišla do školy, tak mi učitelka řekla, že jí ještě nikdo tak nevynadal, že po úvodním překvapení vyšla ze třídy a musela se smát. V dalším období se tak snad nevyjadřoval, alespoň nám nic podobného nehlásili.
Hned zpočátku jsem měla i já úsměvný zážitek s místní dopravní policií. Jela jsem po těžké noční službě v nemocnici poprvé naším autem domů a vjela omylem do jednosměrné ulice. Kolemjdoucí na mě mávali, já nevěděla proč, až jsem si všimla policisty s malým děvčátkem, jak vytahuje sešit a něco si zapisuje. Tak mi to došlo. Hned jsem otočila, věděla jsem, že policista vede asi svoji dcerku do školky, tak jsem vytáhla z auta květy darované od jednoho pacienta a policistovi je dávala s prosbou, aby ten zápis vymazal. A děvčátko se už pro květy natahovalo. Policista se zasmál a s poznámkou „ach, vy ženy to s námi umíte“ mi vyhověl. Dodnes se s ním občas potkávám a pokaždé se na sebe usmějeme.
Tak to je několik zážitků mých a mé rodiny z prvních několika týdnů zde na Slovensku. Je zřejmé, že mé postřehy jsou poněkud jiné než manželovy, ale on byl zde o půl roku dříve, sám, a pohyboval se v jiném pracovním prostředí.
Gabriela Prudká