Češi o Slovensku

Kouzelný proutek

Josef Rybák
(úryvek)
Josef Rybák
(1904 – 1992), literární kritik, novinář, prozaik a básník patří k marxistickým publicistům, kteří se názorově vyhranili za první republiky. V letech 1922 – 1933 žil v Bratislavě, kde byl zaměstnán jako úředník. Z přátelských styků s mladými slovenskými levicovými spisovateli vyplynula jeho spolupráce s revue DAV, kam psal literární a výtvarné kritiky (zabýval se zejména architekturou) a kde uveřejňoval kresby a karikatury. Podle svědectví davisty Jána Poničana to bylo více než padesát příspěvků. Po přesídlení do Prahy pracoval v redakcích komunistického tisku.
Je autorem řady prozaických i básnických knih; nejpozoruhodnější z nich je Rybákova obsažná a svěže napsaná kniha vzpomínek Kouzelný proutek (1974), kterou si sám ilustroval. V tuctu jejích bratislavských kapitol podává autor osobní svědectví o tom, jak a za jakých okolností se rodila slovenská umělecká avantgarda, načrtává profily jejích průkopníků, a protože jde vesměs o jeho přátele, dává nahlédnout do jejich soukromí a vzájemných vztahů i do ekonomických potíží, s nimiž se musela potýkat slovenská levicová avantgarda, aby se publicisticky a literárně prosazovala. Naše ukázka je ze závěrečné bratislavské kapitoly Kouzelného proutku.

Bratislava byla tenkrát pořád malé město, kde znal jeden druhého. Umělců tu byl nespočet, ale snad nikdo nebyl přímo odtud. Všichni byli přistěhovalci. Žádný slovenský umělec, s kterým jsem se stýkal, pokud vím, se nenarodil v Prešpurku. Ale teprve umělci, kteří přicházeli a přinášeli sem citový svět svých rodišť, dělali z té Bratislavy slovenskou metropoli. Když v ní tvořili svá díla a ona zas nepozorovaně se sžívala s jejich tvorbou a obrážela se v ní svými vlastnostmi a ději, stávala se každému blízkou. O to se zasloužili i Ľudovít Fulla a Mikuláš Galanda. A z těch důvodů jsem měl Bratislavu rád. Nepřilnul jsem k ní naráz. Má láska k ní rostla pomalu, vznikala postupně během dlouhých let, když jsem chodil jejími ulicemi, po její dlažbě, ve které jsou ztraceny mé mladé kroky, a když jsem se stýkal s jejími umělci. Jedenáct let jsem dýchal její vzduch a ty doby, kdy jsem tam žil a které jsou už dávno pryč, jsou dosud jako živé v mé paměti.
Tenkrát bylo všecko nehotové a horké, ve stavu zrodu. Nový život se dral na slunce, vznikal v nadšení i v nepředstavitelných bolestech. Co bylo staré a nepřátelské, mělo moc, prostředky a sílu. Co bylo mladé, mělo elán a chuť do zápasů. Nebálo se vystavovat se zkouškám a přijímat rány i porážky.
V letech po první světové válce vtiskovala společenská situace slovenského národa svou tvářnost i veškerému kulturnímu dění. Protikladné síly nabývaly i zde adekvátních podob. Umění i literatura byly odrazem tehdejších skutečností. Šly spolu i rozdělovaly se, dobývaly společně půdu i šly proti sobě, sjednocujíce se v dobytých hodnotách, ale i prohlubujíce mezi sebou nepřeklenutelné rozpory.
Poznal jsem ještě několik básníků ze starších generací, Martina Rázuse, Vladimíra Roye a Štefana Krčméryho, a prozaiky, jako byl Květoslav Urbanovič, Elo Šándor, Ján Hrušovský, Hronský a Holéczy, vážil jsem si literárního vědce Františka Votruby. Poměry okolo nás byly zlé a neuspokojovaly nás. Veřejný život byl značně roztříštěný, rozdělený podle politických a náboženských klíčů. Uplatňovala se tu umělá československá koncepce jednotného národa, odstředivý autonomismus i výrazná tendence komunistická, snažící se sjednotit nejpokrokovější síly obou národů i národnostních skupin, žijících na Slovensku. Soupeřil tu katolicismus s luteránstvím a stará martinská kulturní ideologie s masarykovským realismem.
V časopisech se vedly neplodné diskuse. Mnoho zlé krve vyvolala teze, že slovenština není samostatný jazyk a že tudíž neexistuje ani slovenský národ. Autonomisté byli na koni, ale jitřilo to i zastánce pokrokových směrů. Laco Novomeský napsal brožuru Marx a slovenský národ. Diskutovalo se o postavení Slovenského národního divadla, o slovenské technice, která se měla zřizovat v Košicích, o tradici a , i o tom, kde začínají dějiny Slovenska. Předkládaly se mnohé palčivé otázky, ale k jejich vyřešení chyběly prostředky a dobrá vůle. Slovenští spisovatelé si stěžovali, že se v českých zemích nečtou slovenské knihy. Výstavy slovenského umění v Praze se daly spočítat na prstech.
S konkrétním příspěvkem do těchto diskusí přišla Družstevní práce, která vydala ve slovenštině román Petra Jilemnického Pole neorané, Kráľovu Cestu zarubanou a Urbanovy Mlhy na úsvitě. S bás němi Laca Novomeského, které byly svým duchem blízké mladé poezii české, představovala tato díla slovenských autorů, vydaná v Praze, slibný krok a prohlubující se zájem o slovenské kulturní věci. Družstevní práce založila v Bratislavě odbočku a často se tu teď objevoval duch toho průbojného vydavatelstva, podnikavý Václav Poláček, z kterého se stal nadšený příznivec slovenských věcí.
V Piešťanech se objevil F. X. Šalda, byl tam na léčení, a od těch dob, zejména po Clementisově návštěvě, se u něho projevil intenzivnější zájem o slovenskou literaturu. Také časopisy věnovaly teď zvýšenou pozornost slovenským kulturním otázkám. Bělehradský Nolit mi otiskl článek o mladé slovenské poezii. O Kráľovy knížky se začali živě zajímat v Sovětském svazu. Kmen, Rozpravy Aventina i Fučíkova Tvorba chtěly ode mne pravidelné informace o kulturním životě v Bratislavě. Národní osvobození, které mělo v Bratislavě svého redaktora v bručivém, ale bodrém Jeronýmu Holečkovi, synu spisovatele Josefa Holečka, zavedlo pravidelnou kulturní hlídku o slovenských věcech.
Hradba nezájmu o slovenský kulturní život se prolomila. Prolomil ji Erenburg. Jeho články o Slovensku se četly v Paříži i v Moskvě. Do Davu psali i čeští autoři. O Slovensku už věděl Romain Rolland, Barbusse i Gorkij, i Ludwig Renn. Z Prahy do Bratislavy už bylo blízko. Také už fungovala letecká linka. Byl jsem mezi prvními cestujícími, když ji otvírali. Dopravu obstarávaly staré rakouské mašiny typu Brandenburg. Létalo se bez navigátora, jenom pilot a dva pasažéři. Do kabiny se lezlo po žebříčku shora, potom nad vámi zavřeli kapotu. Dvakrát mne vezl spolehlivý a sympatický pilot Brabenec. Potom už létal na modernějších strojích. I na zahraničních linkách. Jednou letěl do Bruselu a už se nevrátil. Letadlo havarovalo... a on v něm nalezl smrt.
Na Slovensko se vypravil S. K. Neumann a vzešla z toho kniha reportáží. Josef Hora napsal ze Slovenska řadu krásných básní. Na jevišti Slovenského národního divadla sklízeli úspěchy Jan Pivec, Vladimír Leraus, Jiří Dohnal, František Vnouček a Ljuba Hermanová. V opeře Marta Krásová a Bronislav Chorovič.
V roce 1932 mi vyšel v knihovně Tvorby román Začíná století. Toto století začalo válkami a dosud se nevzmohlo na pořádný mír. Henri Barbusse, Romain Rolland a Maxim Gorkij zvedli hlas, aby burcovali veřejnost k odporu proti válce, která už zase začala strašit na obzoru. V Amsterodamu se konal první protiválečný kongres. Zasedání se účastnili nejlepší spisovatelé světa. Na podzim jsem se vrátil do Bratislavy a Svaz československého díla už pro mě neměl práci. Nastěhoval jsem se do předměstského hotýlku, kde spávali řezníci z jatek. Sem tam jsem dostal nějaký honorář za článek nebo za kresbu, ale žít se z toho nedalo. Knížky, které jsem měl, jsem roznesl po známých a odjel jsem do Prahy. S jedním kufříkem. To bylo všecko mé bohatství. Byl jsem stejně chud jako před jedenácti lety, když jsem do Bratislavy přijel. Cesta byla stejná: tytéž vsi, Stupava, Malacky, Zohor, lesíky, roviny, řeka Morava. Ale svět už byl jiný.
(1981)