Na Slovensku byla už v roce 1918 poměrně široká síť státních a církevních středních škol. V důsledku státní školské politiky a nepříznivé situace (vyučování jen v maďarském jazyku) však často odcházeli slovenští žáci na odborné a jiné střední školy na Moravu a do Čech. Situace se podstatně změnila v popřevratových letech. Ve vyučování se přestala používat maďarština, vznikl však nový problém: na Slovensku nebylo dost kvalifikovaných učitelů. Proto začali přicházet pedagogové z Čech. V tomto období nebylo na Slovensku snad ani jednoho města či městečka, kde by nebyla působila česká inteligence. Výrazně se zapsali do rozvoje středních a odborných škol i na Oravě.
Oravské školství se rozvíjelo pod vedením školského inspektora Rudolfa Kratochvíla (1886 Vídeň – 1950 Bratislava), který do této funkce nastoupil v roce 1920. Pedagogické vzdělání získal v roce 1905 na učitelském ústavu v Brně. Pedagogickou dráhu začal jako učitel v letech 1905 – 1919 v Domaškově, Ivančicích a v Brně. Na Slovensko přišel z Moravy v roce 1919 (v dokumentech se neuvádí jeho národnost) a stal se významným odborníkem a jedním z průkopníků slovenské logopedie. Z historických pramenů není celkem zřejmé, odkud pocházeli jeho rodiče. Z různých dobových materiálů se však dovídáme, že byl nejen dobrým pedagogem, ale i organizátorem popřevratového školství na Oravě a v Dolním Kubíně. Prosazoval výstavbu školních budov v obcích, organizoval kurzy i nostrifikační zkoušky. Po roce 1925 byl pracovníkem referátu MŠANO v Bratislavě, později na Povereníctvu školstva. V Bratislavě působil až do své smrti, v posledních letech života přednášel logopedii na VŠMU. Je autorem několika odborných publikací, ale i dětské literatury a rozhlasových relací. Psal pod pseudonymem Janko Oravský. Na jeho působení na Slovensku měly určitě vliv i osobnosti jako P. O. Hviezdoslav, s nímž se stýkal během působení na Oravě, a L. Nádaši-Jégé, s kterým společně redigoval časopis Orava. V roce 1925 společně s M. Ježem založil a redigoval pedagogický časopis Naše škola.
V Dolním Kubíně mělo v tomto období už dlouhodobou tradici mnoho středních škol. Jednou z nejstarších byla Státní obchodní škola, založena v roce 1887 jako maďarská státní vyšší obchodní škola trojtřídní. Od 1. dubna 1919 to byla škola slovenská, postupně proměněna na dvojtřídní. Prvním ředitelem se stal Anton Bednář, po něm nastoupil A. Klaus s dalšími členy sboru Emanuelem Zahálkem, Janem Stojánkem a Leonem Parmou. V školním roce 1921/ 22 měla obchodní škola 177 žáků. Správcem školy byl František Rozsíval, narozen v roce 1884 v Tavíkovicích na Moravě. Profesorem byl jmenován 31. srpna 1919 a v tomtéž roce přišel z Moravy působit na Slovensko. Vyučoval český a německý těsnopis. V pedagogickém sboru školy figurují další česká jména: prof. Leon Parma, nar. 1885 ve Frenštátě pod Radhoštěm, a prof. Josef Mužík, nar. v Praze r. 1885. Jako výpomocní učitelé působili Jan Červenka (účetní rada), Josef Hammer (odborný učitel tělocviku) a výpomocný učitel němčiny Edwin Haselbach, nar. 1900 v Čechách.
Škola zanikla v školním roce 1927/28. Její absolventi nenacházeli možnost uplatnění, Orava neměla vybudovaný průmysl, obchod ani podniky, kde by se vyžadovalo, resp. mohlo využít získané vzdělání. Veřejnost dala přednost gymnáziu, které bylo po zrušení obchodní školy umístěno právě v jejích prostorách.
Státní reálné gymnázium Hviezdoslavovo v Dolním Kubíně bylo reaktivováno v roce 1919. V školním roce 1921/22 mělo 105 žáků. Všichni členové pedagogického sboru až na učitele náboženství a několik odborných učitelů byli českého původu. Správcem školy byl František Malota (nar. 1882, Zlín). Jako pedagogové působili prof. Josef Novotný (nar. 1875, Skorenice v Čechách), Vojtěch Novotný (nar. 1890, Chodovice v Čechách), Marie Weberová (nar. 1893, Kolín), Václav Klír (nar. 1892, Strašice), Alois Wžentek (nar. 1896, Jilemnice v Čechách) a Anna Kutalová (nar. 1895, Krasno n. B.). V dalším školním roce přibyli Jaromíra Mulačová (1881, Praha - Smíchov), suplující profesoři Adolf Balcar (1890, Praha) a výpomocný učitel Josef Hamr (1898, Veselí n. Lužnicí). V novém školním roce vystřídal správce školy Florián Beneš (1884, Blažovice, Morava) a sbor se doplnil o Josefa Vítka (1882, Březové Hory) a Jaroslava Horáka (1901, Valašské Klobouky). Postupně se vystřídali další profesoři, a to Leopold Fiker (1902, Třebíč), Ludvík Sitař (1903, Brno), Josef Teplý (1901, Praha), Jaromír Komárek (1890, Nové Syrovice – Morava), Vladimír Václav (1904, Němčovice v Čechách). S přibývajícími lety docházelo k změnám. V roce 1937 je na seznamu učitelů už více slovenských jmen a čeští pedagogové tvoří jen asi polovinu kolektivu. Školu v tomto období řídil Jan Anděl (1887, Brno), z nových pedagogů je to Dr. Jaroslav Krčmář (1898, Praha), RNDr. Cyril Ursíny (1906, Praha), Jaromír Komárek (1890, Nové Syrovice), Ferdinand Rothschein (1905, Lomnice u Tišnova), František Kudláč (1909, Horní Herpšice) a Věra Voříšková (1912, Solnice).
Kromě uvedených škol se ve Sborníku Ministerstva školství a národní osvěty mezi státními odbornými školami uvádí i Státní učební dílna košikářská, na níž v školním roce 1921/22 a dalších letech působil jako dílovedoucí Bohumír Kramoliš, nar. 1877 v Rožnově pod Radhoštěm. Vzdělání na průmyslové škole ukončil v roce 1897. Na školách tohoto typu působil od roku 1910, definitivu získal 1. září 1919. Bližší osobní údaje o jmenovaném se nám nepodařilo získat.Po vzniku Slovenského státu čeští pedagogové postupně, často i proti své vůli, odcházeli zpět do Čech. Někteří si založili na Slovensku vlastní rodiny a jejich potomci snad žijí na Slovensku dodnes.
Mária Kleňová
Možná je to pro někoho jakýsi formalizmus tradice, pro jiného dějinný význam. V každém případě však jméno zakladatele pedagogiky nazývaného také učitel národů je známé nejen v evropských zemích. Jeho knihy byly vydávány i v Japonsku, v Austrálii i v Latinské Americe. Odkaz Jana Amose Komenského, jednoho z nejproslulejších Čechů, přinášeli i čeští pedagogové na Slovensko po vzniku společného státu v roce 1918. Den jeho narození - 28. březen (1592) si připomínáme jako Den učitelů.
