Osobnosti
Osobnost českého a slovenského umění 20. století

Karel Plicka

Etnograf a hudební vědec, folklorista a sběratel, fotograf a filmový tvůrce, pedagog. Narodil se 14. října 1894, zemřel 5. května 1987, tedy před 20 lety. Plickovy fotografie v Modře, jak bylo uvedeno i v České besedě, upozornily na nevšední hodnoty tvorby této osobnosti. Podívejme se však na Plickovy zásluhy ze širšího zorného úhlu i proto, že svou životní pouť a tvůrčí činnost spojil nejen s Českem, ale i se Slovenskem. Ač byl Plicka původem Čech, jediné Muzeum Karla Plicky se nachází na Slovensku, a to v Blatnici (Turiec, od roku 1988) jako vysunutá expozice Slovenského národního muzea - Etnografického muzea v Martině. A na Slovensku také Plicka odpočívá na Národním hřbitově v Martině.
Karel Plicka Karel Plicka se narodil ve Vídni českým rodičům, s nimiž se v dětství přestěhoval do České Třebové. Jako šestiletý zpíval v chlapeckém sboru, ve čtrnácti letech udivoval hrou na housle, dokonce hrál ve Švédsku, první světovou válku prožil jako zpěvák dvorní opery ve Vídni. Absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové. Původně se chtěl stát houslistou, pak malířem (ke studiu ho doporučoval Max Švabinský), ale na přání rodičů se stal učitelem; působil v Úpici, Novém Městě nad Metují a Praze. Tam nejen učil, ale též se aktivně zúčastňoval uměleckého života.
Na Slovensko se poprvé vypravil v roce 1914, o pět let později už s fotoaparátem. V roce 1923 (na doporučení hudebních skladatelů Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka) vstoupil do služeb Matice slovenské v Martině, aby se věnoval sbírání lidové slovesnosti, zejména písní. Jenže on se též začal věnovat fotografii a filmu. Byl okouzlen zejména slovenským venkovem, ale dostal se i na Podkarpatskou Rus. V roce 1935 odešel natáčet do Prahy, následně i do Ameriky. Roku 1938 se stal spoluzakladatelem filmového odboru na uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě, ale následující rok musel Slovensko opustit a vrátil se do Prahy. V roce 1946 se podílel na založení Filmové fakulty AMU v Praze, na níž působil jako profesor a děkan čtyři roky. Avšak i nadále žil uměleckým děním v Čechách i na Slovensku. Když v roce 1987 v Praze zemřel, bylo mu 92 let. Vždy si přál být pohřben na Slovensku.
Ze širokého spektra Plickových uměleckých zájmů byla v popředí fotografie, která se mu stala vášní na celý život. Sám si také sestrojil první fotoaparát. Prvé kolekce fotografií sestavoval pro Matici slovenskou; zachytával rázovitou krajinu Slovenska, ojedinělé výjevy ze života a lidovou tvorbu. Neméně byl Plicka nadšen Prahou a Vltavou. Přitom jeho vnímavé oko objevilo Benátky v Pardubicích, florentskou renesanci v Banské Bystrici, španělská podloubí v Praze, skotskou krajinu u Děvína či francouzské opevnění v Jindřichově Hradci. Nejznámější soubory Plickových fotografií nesou názvy:„Slovensko“ (1937), „Praha ve fotografii Karla Plicky“ (1940), „Slovensko vo fotografii Karola Plicku“ (1949), „Praha“ (1957), „Spiš“ (1971), „Vlast líbezná“ (1979). Speciálně klenoty Spiše a Levoče přiměly Plicku k napsání monografie „O Mistru Pavlovi z Levoče“.
Důvěrná znalost slovenského prostředí dovedla Plicku k filmovým dokumentům. Odborníky byl označen za zakladatele kinematografie, který po sobě zanechal dokumentární i celovečerní filmy s celou řadou ocenění. Národopisný film „Za slovenským ľudom“ (1928) je sice torzem, ale dodatečně s hudbou Jaroslava Ježka. Jako křehký a líbezný a přitom velkolepá poema byl označen celovečerní zvukový film „Zem spieva“ (1933), který byl jako první film o Slovensku zařazen do zlatého fondu uměleckých dokumentů v Muzeu moderního umění v New Yorku. Plicka totiž nevystačil s notovým papírem a fotografií, takže vytvořil svébytné umělecké přetlumočení etnografického materiálu. Proto je zapotřebí jmenovat filmy: „Po horách, po dolách“ (1929), „Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi“ (1937), „Věčná píseň“ (1941), „Barokní Praha“ (1943).
titulní strana knihy Karel Plicka u nás samozřejmě zasáhl do hudební folkloristiky. Jako sběratel lidové hudby a písně sesbíral na 60 000 písní a nápěvů. Skvostům lidové tvorby se dostávalo knižní podoby postupně v letech 1928- 1965. Jediný Plickův film, který se zaobírá písní, se jmenuje „Věčná píseň“ (1941). Když byl knižně vydán „Český zpěvník“ (1946), byl obsáhlý, dvousvazkový. „Slovenský spevník“ (1961) byl sice jednosvazkový, ale Plicka shromáždil na 500 slovenských lidových písní, původních melodií a textů, a to nejen ze Slovenska, ale i z Maďarska, Rumunska, bývalé Jugoslávie, Bulharska, Rakouska a dokonce USA. Zpěvník byl rozšířen o odborné pojednání o lidové písni. V další tvorbě Plicka soustředil svou pozornost též na hry a tance dětí, dokonce i spartakiádu nebo folklorní festivaly ve Východné a Strážnici. Pozoruhodné jsou „Zbojnícke piesne slovenského ľudu“ (1965) i „Kytice balad z lidové epiky československé“ (1965). Ovšem vrcholem Plickova folkloristického sběratelství a národopisných studií se stal čtyřdílný cyklus „Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Jaro-Léto-Podzim-Zima“ (1944-1961) s ilustracemi Karla Svolinského.
Plickova širokospektrální záslužná činnost byla oceněna celou řadou cen a diplomů. Určitě po zásluze se v roce 1968 Karel Plicka stal národním umělcem. V roce 1991 mu byl in memoriam udělen řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Uvést všechny tituly zhruba stovky Plickových knižních publikací není možné. A proto v závěru článku nemůžeme neuvést pozoruhodný dokument z tvorby Karla Plicky, monumentální fotografické dílo vydané pod názvem “Československo“ (1974); monumentální proto, že Plicka byl velkým umělcem tohoto Československa, obou jeho národů. Československo pro něj bylo:
země dvou národů,
země tisícileté historie,
země více než 1000 hradů a zámků,
země desítek starých kvetoucích měst,
země legend a bájí,
země krásného lidu a lidem „ospievaná“,
země plná živé současnosti a mladosti,
země líbezná ve svých ročních obměnách.


Jana Ottová