Literární soutěž

Můj první měsíc na Slovensku

Věra Šalátová
S manželem jsme se seznámili v roce 1956 v Kladně, když tam byl jako medik na poslední praxi před promocí. Svatbu jsme měli za dva roky, když přišel na praxi na dětskou kliniku do Prahy před atestací. Civilní svatbu jsme měli ve Svidníku, kam manžel po promoci dostal umístěnku. Lékařů, hlavně dětských, bylo tenkrát na Slovensku málo.

Zážitek 1. Do Svidníku, a vůbec na Slovensko, jsem jela poprvé. V noci z Prahy rychlíkem, nebylo si ani kam sednout, tak byl vlak přeplněn, bylo strašně horko a k tomu neskonalá žízeň. Autobus měl delší zastávku v Hanušovcích a stál tam, kde prodávali zmrzlinu. Pár lidí vyšlo, ale ti vzadu vystoupit nemohli, protože autobus byl přeplněný. Nemohla jsem nic jiného dělat, jen od žízně polykat sliny. Najednou lidé, co stáli vpředu, nám podali dva kornoutky se zmrzlinou. Že prý nám to posílá šofér. V životě předtím mě zmrzlina tak nechutnala jako tenkrát. To šofér, který znal manžela, asi věděl, jak jsme umoření.

Zážitek 2. Hned odpoledne po příjezdu do Svidníku jsme měli na Místním národním výboru svatbu. Obřad vedl starší pán. Svou řeč začal v rusínském jazyku tak, jak se tenkrát v celém okresu Svidník mluvilo. Řekl: „Doroha, ľubima, moloda paro.“ Tak pokračoval dál. Nic jsem nerozuměla a potichu jsem zašeptala budoucímu manželovi, jakou řečí to vlastně mluví, že vůbec ničemu nerozumím. Nevěděla jsem, jestli jsem opravdu na Slovensku. Asi nás oddal dobře. Právě teď, když píšu tyto řádky, za dva dny oslavíme osmačtyřicet let společného života.

Zážitek 3. Manžel končil studijní pobyt v Praze koncem července. A tenkrát dostal pozvánku, aby se dostavil na KNV do Prešova na zdravotnický odbor. Oznámili mu, že ho překládají do Staré Ľubovně, kde měl vybudovat dětské oddělení v provizorních podmínkách na poliklinice. A tak jsem z Prahy už nejela do Svidníku, ale spolu jsme začali pracovat v dětské ambulanci ve Staré Ľubovni. Jiný dětský lékař tam tenkrát nebyl. První den byl pro mne dost otřesný. I tam maminky mluvily dost nezvykle, nejen rusínským, ale i polským dialektem. Bylo mi z toho ze všeho velmi úzko. Na jeden zážitek však nezapomenu. Jednou přišel do ambulance s dítětem jeden Cikán, a když slyšel, že mluvím česky, obrátil se na mě s otázkou, jsem-li Češka. Odpověděla jsem mu, že ano, a on hned začal čistou češtinou. A že je strašně rád, když si s někým může popovídat česky, že od roku 1950 žije v Čechách. Musím se přiznat, že mi hned bylo po těch pár českých větách lépe.

Dnešním příspěvkem Věry Šalátové končíme přehlídku prací autorů, kteří se zúčastnili loňské literární soutěže České besedy. Už se objevily návrhy v podobné prezentaci tvorby čtenářů našeho měsíčníku pokračovat např. na téma Vzpomínky na českou vlast. My v redakci jsme uvažovali nad hezkým zážitkem z rodného kraje zpracovaným ve formě fejetonu, ale zatím nejsme rozhodnuti. Pokud vy máte nějaký návrh, napište. Těšíme se. Helena Miškufová