Češi o Slovensku

Slovensko Čechám

Jaroslav Vlček
Jaroslav Vlček
(1860 – 1930), syn Čecha, gymnazijního profesora působícího na Slovensku, a uvědomělé Slovenky, cítil se doma jak v rodné Banské Bystrici, tak v Praze, kde vystudoval slavistiku a germanistiku. Celý život žil obě národnosti zároveň a oběma literaturám, české i slovenské, věnoval stejnou pozornost pravě tak jako jejich vzájemným vztahům. Od roku 1898 přednášel českou a slovenskou literaturu na Karlově univerzitě, nejprve jako docent, pak jako profesor.
Průkopnickou úhrnnou práci Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy napsal ještě jako student (vyšla roku 1881); k tématu se vrátil v rozšířené, propracované a lze říci klasické podobě v knize Dejiny literatúry slovenskej (1889 a 1890). Kromě řady článků, studií i knižních prací o dílčích otázkách je autorem syntetických Dějin české literatury (doplněné vydání je z roku 1960), jež patří k základním dílům české literární historie.
Jak patrno i z naší ukázky (článek Slovensko Čechám vyšel v Národních listech roku 1913), Vlček byl skvělý stylista a dokázal podat na malé ploše maximum obsahu. Také proto zůstává jeho dílo živé. Právem je považován za zakladatele vědecké slovakistiky.

Čím Čechy Slovensku byly v minulosti a čím kulturně i národně jsou mu posud, ví každý. Ale často zapomínáme, čím Slovensko bývalo a podnes je Čechám. Za dlouhého, krví a slzami skropeného období protireformačního oblast podkarpatská nový domov dávala vystěhovalcům a vyhnancům českomoravským, kteří tam uchovávali svou národní bytost, slovesnou tradici, rodnou řeč.
Dávno před pádem prodlouženého středověku v Čechách a na Moravě – ze Slovenska zněly české evangelické písně chrámové, čtla se tam neřímská náboženská próza, stavěly se základy k domácí vlastivědě, zapisovaly se lidové zkazky, vydávaly se školní knihy, obměňoval se prostonárodní humor a vtip ve skladbách umělých. Slovensko Čechám udržovalo bytostnou souvislost mezi počátkem věku XVII. a koncem XVIII. století.
Slovensko udržovalo však i souvislost mezi sebou a evropským západem. Dávno před Nejedlého „Hlasatelem českým“ ze Slovenska přišel pokus o podobný časopis revuální. „Staré noviny literního umění“, které v letech 1785 a 1786 v Banské Bystrici vydával odchovanec university lipské Ondřej Plachý, poprvé u nás ukázaly podle hojných vzorů anglických a německých, jak by probouzející se třetí stav, měšťanstvo, záhodno bylo o všech odvětvích života duševního i praktického poučovati způsobem záživným, poutavým a rychlým. První soustavné pokusy o novočeský dějepis, zeměpis a národopis, o populární přírodopis, zdravotnictví a nauku hospodářskou, o poznatky filozofické a nauku občanskou, zejména o formuli svobody náboženské a národnostní uloženy jsou v tomto zajímavém podniku.
Odvážila-li se československá próza „Starých novin“ poprvé sledovati myšlenkový svět Cartesiův, Leibnizův a Spinozův, dovolávati se Petra Baylea, Voltaira a Reimarusa a odmítali La Méttria, je stejně zajímavé, že dvacet let před Jungmannovým překladem Miltonova „Ztraceného ráje“ verš československý pokusil se formou dramatického dialogu řešiti odvěký spor ideový mezi pesimistickým a optimistickým pojímáním světa, mezi vítězícím zlem a svrchovanou moudrostí boží. Protestantský theolog Augustin Doležal, odchovanec altdorfský, odhodlal se k takovému pokusu v „Pamětné celému světu tragedii“, třeba bez básnického posvěcení.
A podobně i v oborech jiných. Myšlenku lidovědnou v náležité šíři a zevrubnosti první u nás začal prováděti Slovák Jiří Ribay, první obecný zeměpis napsal Ladislav Bartolomeides, první před Jungmannem a Rautenkranzem vyslovil požadavek národní vědy psané národním jazykem Bohuslav Tablic, první před Hankou poznal význam písní prostonárodních Samuel Rožnay.
V prešpurských vinicích, z rozhovorů dvou nadšenců na Slovensku odchovaných, mladého Šafaříka a mladého Palackého, zrodila se revoluční knížka, která přes mylnou teorii prozodickou vysoko vztyčila ideál samorostlé poezie a ideál národní vědy, za nímž potom v Čechách spěla dvojí generace umělců i myslitelů. Šafařík obecenstvu podal první soubor slovenských zpěvů lidových, mladý Kollár první se pokusil zhodnotit je jazykově, esteticky i sociologicky.
Škrtněme z let dvacátých, třicátých a čtyřicátých Kollárovu „Slávy dceru“ od prvního zárodku v Praze vydaného až k pěšťskému úplnému dovršení, a škrtli jsme všechen složitý svět myšlenek a citů, který půl století rozpaloval hlavy a srdce, škrtli jsme zároveň náš předbřeznový program slovanské vzájemnosti. A vymažme ze slovesnosti naší Šafaříkovy Dějiny slovanské literatury a jeho Slovanské starožitnosti, vymazali jsme velikou konstrukci, která vedle poznatků věcných poprvé do evropského vývoje organicky zařadila dějinný obraz, dějinný význam a dějinnou obranu slovanského celku jako rovnocenné osobnosti osvětné i mravní.
Když se v Čechách ještě nerozumělo nové poezii Máchově, na Slovensku našla hned vroucí přijetí a hluboké pochopení. Když v Čechách nebylo dosti chuti a trpělivosti plniti přežilé formy staroklasické velké epiky národními hesly XIX. století, ukázal Slovák Hollý, jak je možný i takový umělecký útvar. Když u nástupců a nohsledů Kollárových a Čelakovského v království a markrabství z pravé poezie obou mistrů zbývala už jen prázdná slupka bez živného jádra, mladý dorost na Slovensku, oplodněn jsa týmiž vzory, našel si další cesty a cíle, a v Sládkovičově „Detvanovi“, v baladách Chalupkových, v Bottově „Jánošíkovi“, v Kalinčiakových genrech starozemanských stvořil typy a hodnoty umělecké, jimiž literatuře naší dostalo se nových barev a nové vůně ještě před průkopnickou prací Nerudovou.
Organizace národněvýchovná i společenská, jaká se utvořila ve škole Štúrově, tehdy Čechy předstihla, a pokusy Ľudovíta Štúra a Jozefa Hurbana o časopisecké středisko revuální, beletristické a politické uzrávají dříve, nežli u nás vrcholu dospěly reformní snahy mistra Havlíčka. Máme ukazovati znovu, kterak za krátkých dvou let prchavé konstituce 1848 – 1849, kdy ve varu a rozmachu nejsmělších nadějí múza česká národu neměla co říci, hromadná tehdejší píseň slovenská, podnes živá, kovovým zvukem ztělesňovala hybnou myšlenku věku? Máme stopovati opět a opět, jaký nový svět za smutných dob reakčních Slovensko otevřelo tvořivosti Boženy Němcové, co později tepla a svěžesti přidalo poezii Heydukově a jiných, jaký zlatý důl i nám rozevřel verš Hviezdoslavův a co ryzího bohatství odhalily např. jen črty Kukučínovy?
Za všech svých běd a utrpení, za smutné osamocenosti a si roby Slovensko nepřestávalo a nepřestává také Čechy zavlažovati pramenem vody živé.
(1913)