Václav Mencl

Vědomí souvislostí

Václav Mencl
* 16. 1. 1905 - + 27. 7. 1978

Přichází léto. Prázdniny, čas dovolených, cest a putování doma i po světě. Dnes to již, kromě financí, není žádný problém. Za padesát tisíc dolarů se lze dostat i na Mont Everest, za několik milionů až do vesmíru. Za podstatně míň a s neméně pěkným zážitkem a dobrým poznáním lze chodit i po naší vlasti. Čechy, Morava, Slezsko i Slovensko - to je nesmírně bohatá nabídka kontaktů i doteků s historií, s krajinou a umělecko-historickými památkami. Cesty k vidění a poznání těchto památek otevíraly v první polovině 20. století a zejména po roce 1918 mnozí kunsthistorici - památkáři. Jedním z nejvýznamnějších z nich, s působností v celém Československu, byl Václav Mencl.

Český Krumlov Po studiích - Vysoká škola architektury a stavitelství a Filozofická fakulta Karlovy Univerzity v Praze (dějiny umění) počíná rokem 1925 jeho odborná a později též pedagogická práce. V rámci zkoumání dřevěné lidové architektury poznává východní Slovensko a Podkarpatskou Rus, tehdy součást Československa. Dostává se tak až na „východní okraj gotické Evropy“, na pomezí vlivu západoevropské kultury a křesťanství i oblasti hranic a prolínání Západu a Východu. V letech 1930-1938 ho zaměstnal Státní referát pro ochranu památek při poverenictvu školstva v Bratislavě. Tady spolupracoval s českým kunsthistorikem Vladimírem Wagnerem. Jeho výzkum románské a gotické architektury na Slovensku inspiroval některé historiky a výtvarníky (zejména Ľ. Fullu) k přípravě a realizaci „manifestační“ výstavy, žel první i poslední svého druhu. Pod názvem Staré slovenské umění ji v roce 1937 uspořádala Umělecká beseda ve Valdštejnském sále na Pražském hradě.
Po rozpadu společné republiky musel V. Mencl ze Slovenska odejít. Od roku 1938 působil na památkovém odboru Ministerstva školství v Praze, a též v Semináři dějin umění Antonína Matějíčka na Karlově univerzitě. Po skončení druhé světové války přednášel na nově otevřené Filozofické fakultě UK v Praze též problematiku Římanů na Slovensku (Děvín, Stupava, Komárno). Byl učitelem již nové generace vysokoškoláků - kunsthistoriků, archeologů i architektů. Novým zdrojem poznatků byly jeho studijní cesty po jižní a západní Evropě, zejména Francie a Německo, později též Malá Asie a Irán. Václav Mencl byl též ředitelem Státního památkového ústavu v Praze, na kterém tehdy zahájil program městských památkových rezervací. Již tehdy to byla především nejvýznamnější a historicky cenná Praha, Český Krumlov, Znojmo, Telč, na Slovensku Banská Štiavnice, Bardějov… Města, zapsaná později na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Pak ještě od roku 1958 přednášel V. Mencl na pražské FAMU (zásady zobrazování architektury filmem) a DAMU (vytváření scénického prostoru).
Švihov, pozdně gotický vodní hrad se žebříkem sochaře V. Fialy (2002) Letecký pohled na Levoču Jeho život náhle a tragicky, po autohavárii, v Sušicích skončil. Zůstaly po něm publikace základního významu - Středověká architektura na Slovensku (1937), Středověká města na Slovensku I., II. (1937 a 1938), Česká architektura doby lucemburské (1948), Města, hrady a zámky (1970) a jako poslední rukopis Vývoj světové architektury (1977). Z kolektivních prací lze připomenout Staré umění na Slovensku (1937) anebo Pozdně gotické umění v Čechách (1978). Některé studie napsal spolu s manželkou, také kunsthistoričkou a památkářkou Dobroslavou Menclovou (1904-1978), např. o účasti Slovenska na vzniku pozdně gotické architektury (Umění 1938), Bratislava, stavební obraz města a hradu (1936) aj. Společenství slovenských kunsthistoriků vyzvedlo význam V. Mencla na kolokviu Život a dílo Václava Mencla na Slovensku (Bratislava 1999) a ve sbornících z let 1999 a 2000 (Pocta V. Menclovi). V Čechách byli Dobroslava a Václav Menclovi zhodnoceni v publikaci Kapitoly z českého dějepisu umění II. (1987), kde stať o nich napsala Vlasta Dvořáková.
Bardějov Třebíč, románsko-gotický interiér chrámu sv. Prokopa S vědomím souvislostí pro obor dějin umění na Slovensku je nutné zdůraznit jedinečný fakt, že při počátcích oboru to byli čeští kolegové, kunsthistorici, kteří tento obor založili a vedli při jeho prvních cestách historií a skutečností, památkami i architekturou, malířstvím a sochařstvím. Od roku 1923, kdy byl zřízen Seminář pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, to byli F. Žákovec (1878-1937), J. Eisner (1885-1967), E. Dostál (1889-1943), V. Wagner (1900-1953) a Václav Mencl, který ukončil svou působnost v Bratislavě v letech 1949-1953. Jeho žáci a žáci těchto žáků, zejména doc. Karel Kahoun (1930), nezapomínají na slova V. Mencla: „Umělecká emoce záleží ve ztotožnění pozorovatele a tím více pak badatele s nazíranými formami.“ „Světlo a stín vytvářejí formy.“ A skladební principy? To je veliká „vůle slohu“. K tomu slova básníka Vladimíra Holana: „Co je to řád, není-li vnořen do hlubin solidarity…“ A právě to by mělo jako humanistický princip platit nejenom pro dějiny umění, architekturu, ale především pro chování a konání i myšlení a skutky nás všech.
Bohumír Bachratý