Rozhovor

Život je krásnej, když je člověk spisovatel

Posledního července je poslední pracovní den Lenky Procházkové ve funkci kulturní atašé. Vrací se do Prahy a ke své spisovatelské práci. Ale nedá se říct, že by během čtyřletého působení na Velvyslanectví České republiky v Bratislavě nic nevytvořila; v těchto týdnech se připravuje vydání jejího románu s názvem Narušitel, který vznikl na základě poznání diplomatické práce. Jako vůbec první médium přinášíme i ukázky z tohoto románu. Ale nejdřív si trochu popovídáme.

Napadlo tě někdy v dětství, že se staneš spisovatelkou?

Lenka Procházková Jistě, protože táta byl spisovatel a dokázal pro svou práci nadchnout celou rodinu. Zápletky jeho scénářů jsme probírali u večeře a moc nás to bavilo. Taky se mi líbilo, když se v noci celým bytem ozývalo ťukání na stroji a já měla pocit, že usínám někde v lese. On psal velmi živelně a vlastně pořád. Ale v těch kratičkých pauzách se uměl radovat a bavit, zval si přátele, pilo se víno, grilovalo maso... A když odešli, sedl ke stroji a ještě tři hodiny pracoval. Byla to pro něho vášeň. Proto toho stihl tolik za ten krátký čtyřicetiletý život: deset knih a třicet scénářů k celovečerním filmům, které se všechny realizovaly. To už si dnes autoři nedokážou představit. A přitom ta kvantita v jeho díle nebyla na úkor kvality. Za film "Ať žije republika!" dostali s Kachyňou na festivalu v Mar del Plata hlavní cenu. Teprve za nimi skončila "Viva Maria" s Bardotkou v hlavní roli.
A přemýšlela jsi někdy o tom, jestli pro něho není literatura únik z reality?
Tehdy jsem o tom určitě nepřemýšlela, ale dnes jsem si jistá, že to žádný únik nebyl. On byl zkrátka rozený spisovatel, což znamená, že ho nesmírně bavilo pozorovat lidi v různých situacích a pak ty příběhy domýšlet a předávat dál. Na začátku ho samozřejmě hodně zasáhly události z války, kterou prožil s rodiči v malém městečku na Moravě a dětskýma užaslýma očima sledoval ten krach charakterů, ovšem i hrdinství některých. A pak z toho vznikl film "Ať žije republika!" Velmi kritický a mnohými odsuzovaný příběh, ale současně i skrytě něžný. Tatínek v tom filmu vyznává lásku své matce, předčasně zestárlé, ale pořád krásné a silné ženě. Hodně jeho próz i filmů bylo o ženách. Málokterý náš spisovatel je tak chápal a ctil.
Ty se dost věnuješ mužským charakterům. Knihy Jan Palach, Pan ministr, Šťastné úmrtí Petra Zacha, Beránek a nejnovější, ještě nevydaný Narušitel jsou příběhy mužů. Co tě láká k psaní o mužích a jak se ti do nich vciťuje?
Mně se zdá, že muži jsou (pro účely literární) zajímavější „objekty“ než ženy. Připadá mi, že je v nich víc protikladů. Mají sice svobodnější povahu, ale současně v sobě historicky nesou odpovědnost za stav společenství (rodiny, kmene, národa, světa…). Chápu Jana Palacha, který své milované matce dokázal udělat to, co udělal, i když musel tušit, že se ona z toho zhroutí. Ale ani tím se nedal odradit od svého činu. Fascinuje mě, že ještě ten den, 16. ledna, šel na oběd do menzy, protože věděl, že musí mít sílu. Bože! To už se vymyká mým schopnostem vcítit se do „svého“ hrdiny, takže jsem tu knihu napsala jako dokument, není to beletrie. Jan Masaryk byl taky složité téma, až hamletovské. Splnit úkol „zděděný“ po otci v době, která je úplně jiná a s povahou, kterou Jan měl... To byl smutný příběh a ani Janovo vnějškové „šaškování“ a smysl pro humor mi to moc neodlehčilo. Muži, na rozdíl od většiny žen, mají skutečnou schopnost humoru, asi musí mít. Líbí se mi taky to jejich mužské „bratrství.“ U žen tohle funguje jinak, ony se sice rády shlukují, jsou k sobě milé, pomáhají si, radí, ale málokdy je to nějaké opravdu pevné společenství. A vždycky má přednost rodina a soukromí, zatímco pro muže práce nebo „poslání“ leckdy znamená víc. Je dobře, že je to takhle rozdělené. I když v posledních letech jako by se měnily všechny hodnoty. Myslím, že žijeme ve velmi zásadní, přelomové době a jsem vděčná, že umím psát, abych tu změnu zachytila. Literatura je totiž svědectví, výsledek pozorování. Naštěstí každý autor má jiné oči a všímá si něčeho jiného.
Co především musí spisovatel mít?
Cit. A schopnost ho vyjádřit. Při volbě tématu jde o to, aby měl aspoň základní představu, co chce říct, komu a proč. Nejtěžší je dokázat oslovit a vtáhnout do příběhu co největší množství čtenářů. To uměl dobře Karel Čapek. A třeba Steinbeck. Tolstoj taky, ale ten už nám dnes připadá moc upovídaný. Vojna a mír je špalek, který by mohl mít o padesát stran míň, těch úvahových. I Anna Karenina by se dnes dala ušlechtile prokrátit, aniž by tím kniha utrpěla. Ale nelze posuzovat staré knihy z dnešního hlediska, protože žijeme v jiném rytmu a nebylo by fér v těch mistrovských bichlích šťourat.
Myslíš, že v některé tvé knize by se dalo škrtat?
To bych musela udělat já sama! Jednou už jsem takovou nutnost zažila, když jsem napsala román „Smolná kniha“ (1988) a Škvorecký, u kterého to mělo v Torontu vyjít, mi poslal úpěnlivý dopis, abych ten text, který měl v samizdatovém (strojopisném) vydání asi sedm set stran, o padesát zkrátila, protože by se mu tisk nevešel do vykalkulované a už anoncované ceny. Škvorecký měl svůj okruh předplatitelů, byli to čeští a slovenští emigranti z celého světa. Tak to byl závažný důvod. Trápila jsem se s tím, protože škrtat po větách a odstavcích téměř nešlo, je to dost akční příběh. Nakonec jsem zrušila jednu vedlejší postavu a tím se mi smrskly asi tři kapitoly, aniž by to vadilo. Po listopadu se ukázalo, že ta postava, kterou jsem škrtla a která byla dost autentická, byla agentka StB a že to její přátelství bylo placené a nařízené. Takže to bylo moc dobré vnuknutí, že jsem ji z té knížky vyhodila.
Tvůj právě dopsaný román „Narušitel“ taky není sprint, ale spíš běh na dlouhou trať. Má kolem šesti set stran. Budou to lidé schopni přečíst?
Věřím, že ano, protože je to takzvaně rychlý příběh. Pořád se tam něco děje, je tam plno dialogů a čtenář, alespoň doufám, bude prožívat napětí. Mám své vypracované metody, takže žádné přeskakování nepřipadá v úvahu. „Narušitele“ jsem sice psala tři roky, ale dá se to přečíst během dovolené.
Prý je to příběh ze současnosti inspirovaný tvým životem na Slovensku a prací v diplomatických službách. Neprozrazuješ v něm nějaká služební tajemství?
Nejsem cvok, všechny postavy i situace jsou vymyšlené. Je to příběh, který se mohl stát v roce 2004 a vystupují v něm diplomaté, ale i sólisté baletu, řidiči, mafiáni, domovníci i bezdomovci. Děj, zachycující devět překotných březnových dnů, se odehrává většinou v Bratislavě, ale i v Brně, v Praze a kdesi u Trnavy. Název „NARUŠITEL“ anoncuje dobrodružný příběh, což román splňuje. Současně je to ale i ležérní svědectví o úzkosti, v které dnes žijeme a kterou se snažíme nevnímat, protože na to ještě nejsme zvykově naladění. Ale ta všudypřítomná úzkost tu je a někdy se i zhmotní do konkrétního ohrožení. Víc neprozradím.
Jaký je to pocit, dopsat tak dlouhou knihu?
Je to směs štěstí a deprese. Já už jsem to zažila v roce 2000, když jsem odevzdala do tisku „Beránka.“ Ale tentokrát to tak strašně nebolí, protože hlavní hrdina neskončí na kříži. Nicméně se mi moc stýská po těch (mých) lidech, s kterými jsem „žila“ tři roky.
Co budeš dělat, až se v srpnu vrátíš do Prahy?
Začnu psát novelu o jednom skvělém muži, kterého jsem měla čest tady poznat. Možná z toho nakonec bude taky román. Nebo film. A čekají mě korektury románu „Narušitel,“ který vyjde v listopadu.
Nebude se ti stýskat po Slovensku?
Je to za humny. Mám tu hodně přátel, hlavně z Českých spolků. Budu za nimi dojíždět Pendolínem.
Ty neřídíš?
Ne, já nemám auto. Vlastně nemám žádný majetek, jen tři děti, patnáct knížek a okruh spřízněných duší. Takže jsem svobodná, jak nejvíc dokážu. Každému by to ale nevyhovovalo, lidé jsou různí. Naštěstí!
Cecílie Jílková
Foto: autorka

Narušitel
nový román Lenky Procházkové

(úryvky)
Copak je Den Díkůvzdání? vztekal se dole ve městě František, kterého petardy z americké rezidence vyrušily ze spánku. Šikmé mansardní okno domovnického bytu mířilo k obloze, a tak mohl sledovat jen část světelné produkce, ten nejméně zajímavý úsek, kdy rachejtle stoupaly na nočním nebi k vrcholu před výbuchem barevného roje. Ten už ale František neviděl, ořízl mu ho horní rám okna. Doprovodný rachot však duněl v plné síle, což působilo komicky a nevydařeně. „Tolik prdů a skutek utek!“ zhodnotil americkou slávu domovník a vracel se do postele. „Spíš, mámo?“
Ale Hana v posteli nebyla. „Vaříš si čaj, Hani?“ Nebyla ani v kuchyni. Proběhl celý prostor služebního bytu. Všude porozsvěcel, dokonce ve zmatku otvíral i skříně. Teprve pak si všiml, že ve dveřích není klíč. Rozčileně sáhl na kliku, bylo odemknuto! Na chodbě se svítilo.
Výtah rozumně opomenul a vrhl se k točitým schodům. Bral je po dvou, a i když si uvědomil, že je bosý a jenom v pyžamu, nezpomalil.
Svítilo se i v prvním patře, ale vnější dveře vedoucí na mramorové schodiště byly zamknuté a snad pořád zakódované. Kdyby ne, řval by tu už poplach, uvědomil si a otočil se k těm matným skleněným. Nebyly ani dovřené! Za nimi v sekretariátu svítila pracovní lampička nad Haniným počítačem, což mu připomnělo Dušičky. Pak z přilehlé konzulovy pracovny zaslechl ostrý nepříjemný zvuk. Ve spěchu zvedl z psacího stolu tenkou kancelářskou dýku na rozřezávání obálek. Rukojeť byla zakončená hlavičkou Napoleona. Byla to suvenýrová titěrnost, ale přesto ji sevřel tak urputně, až se mu třírohý klobouček zařízl do dlaně. Pohybem paty vrazil do dveří.
Rozlehlá místnost byla naplno ozářená, židle i stůl nastavěné do pyramidy pod oknem a uprostřed vyklizené podlahy klečela zády k němu žena v teplákové soupravě a drhla parkety. Prezident uprostřed čelní zdi ji z rámu zamyšleně pozoroval, což úlevou zplihlého Františka znovu napřímilo. „Tobě šiblo, Hani?“
Neodpověděla. Dokonce ani nepřestala s tím robotovským pohybem drátěnkou sem a tam, tam a sem, zakroužit a popojet. Pod koleny měla složený ručník.
„Mámo! Co se děje?“
Zvedla hlavu a sáhla po kbelíku. „Co asi?“ ždímala hadr. „Pozejtří tady bude svatba. To se děje!“ Setřela šedobílou pěnu a prudce hodila hadr zpátky. Voda vychlístla na jeho bosé nohy.
„Mohli jsme na to objednat firmu, proboha!“
„To jste teda mohli.“
Sem a tam, tam a sem, zakroužit a popojet.
„Běž se obout! Budeš mi aspoň měnit vodu.“
Smířeně přikývl. Hanina umanutost ho fascinovala už třicet let. Když v sekretariátu odkládal dýku, ozval se telefon. Rychle hmátl po sluchátku, aby se nezapnul automat. „Generální konzulát ČR!“
„Tady městská policie, poručík Cvik. Obchůzkáři hlásili, že už hodinu svítíte v prvním patře. Připadá jim to neobvyklé uprostřed noci. Máte v objektu nějaký problém?“
„Ne, poručíku. Všechno je o.k. Jen tady trochu uklízíme.“
„Uklízíte? S kým prosím mluvím?“
„Linhart František, domovník, ročník 49, číslo pasu LN …“
„Počkej, Linharte!“ přerušil ho poručík. „Nebyls na vojně v Písku? V šedesátým sedmým?“
„Ty vole! Cvik! Zrzavej Oleg?“
„Zrzavej byl Žáry. Já jsem Juraj. Kytarovej bůh!“
„Vím! No jasně. To je náhoda. Svět je malej. Měli bychom …“
„Co tu stojíš bosej? S kým se to o půlnoci vykecáváš?“ rozčílila se ve dveřích Hana.
„To je Juraj, kamarád z vojny!“
„Ty tam máš babu, Franto? Ty kurevníku! Tak tomu říkáš úklid? Sjíždíš…“
„Správně, Hanička. Taky tě pozdravuje.“
„Hanička? Která? Nějaká až z tý doby?! Počkej. Snad ne ta ze Znojma? S tím nosem? Já myslel…“
„Správně, jezdila za mnou z Plzně. Máš pamatováka!“
„Sorry, vole. Už v tom nebudem šlapat. Zavolej mi zejtra na služebnu. Určitě zavolej! Mám odpolední.“
„Rozkaz, poručíku. Končím!“ Položil sluchátko a otočil se k ženě.
Opírala se o rám dveří, v jedné ruce drátěnku, v druhé kbelík. Ale nejvíc ho dojala kolena tepláků zvlhlá od mydlinek. „Vykašli se na parkety, Hani. Je dávno po večerce. Jdem do postele!“
„A kdy to dodělám?“ ohlédla se.
„Dodělá to firma. Ráno to zařídím!“ řekl důrazně, aby to slyšel i prezident. Pak mu zhasl, vzal ženě kbelík a šel ho vylít. „Pamatuješ si na Juraje, mámo?“
„Jo, takovej zachraplej. S loudivýma očima. Brnkal na kytaru.“
„Náhodou hrál skvěle! To byly časy.“ Spláchl za vzpomínkou.
„Je ženatej?“
„Rozvedenej,“ odhadl.
„To se dalo čekat,“ ušklíbla se. „Už tehdy se to dalo čekat.“
„Asi neměl štěstí. Člověk je monogamní, až když potká tu pravou. Prostě chemie.“
„No, někdo tomu říká láska.“

* * *

Taxík už minul magistrálu a odbočil do vilové rezidenční čtvrti. V igelitce jemně zacinkaly lahve. „Vy jste diplomat?“ pohlédl do zrcátka řidič. „Hm.“ „A to můžete chodit takhle sportovně, v džínové bundě?“ „Někdy.“ „Takže je to dobrej džob?“ „Jak kdy.“ „Já nejsem fízl. Jenom chci konverzovat. Nemůžu celej den mlčet a jenom řadit.“ „No, je to dobrej džob. Když to někdo umí.“ „Vy vypadáte, že to máte zmáknutý! Asi už to děláte dlouho, co? Je to macha.“ „Macha? Ani ne. Někdy je to docela k posrání!“ vydechl David. „Co se stalo?“ „Něco jsem zapomněl. V kanceláři!“
Řidič přibrzdil. „Mám otočit? Stačí říct, šéfe!“ „Kašlem na to. Napíšu to znovu. Mám to v hlavě.“ Taxikář se pobaveně usmál do zrcátka. „Jste si jistej, že nepotřebujete podklady? Zvažte to, dokud jste ještě bdělej! Protože, jak vás tak tipuju, doma si na pár hodin zdřímnete. Uprostřed noci pak těžko bycha honit.“ „Jsem svěží jako prvosenka!“ zívl konzul. Řidič pokrčil rameny a přidal plyn.
Ale při placení ho znovu přepadla starostlivost a vnutil svému klientovi vizitku. „Je tam i mobil. To podtržené číslo. Nemusíte volat přes firmu. V noci funguju jako soukromník.“ „V noci jsme všichni soukromníci!“ přikývl David a zvedl igelitku. Lahve zacinkaly v příslibu. Řidič sroloval okénko a nadechl se kořeněné jarní vůně. Vlajka ve větru zapleskala o lešení. Taxikář vystoupil a s dojetím ji pozoroval. „Škoda!“ křikl k brance. David se otočil. A pochopil. „Máte, co jste chtěli,“ pokrčil rameny. „Já jsem to nechtěl,“ povzdechl taxikář. „Já ne! Bylo nám líp, když se společné hlavní město jmenovalo Praha.“
„No, jednu dobu to vypadalo, že se bude jmenovat Moskva. Tak nebreč.“

* * *

UZ MAM TY BARVY. CEKAM V KAVARNE V TESCU.
FAJN. OBJEDNEJ TROCHU BRANDY.
Laura schovala mobil, sedla si ke stolku s výhledem na schodiště, plechovku s Primalexem postavila na sousední židli, aby odradila brouzdající seladony. Když se otočila k pultu a kývla na obsluhu, všimla si plakátu nad barem. Byla na něm z poloprofilu, ale umělecké přesvícení jí vymodelovalo řecký nos, a tak v ní vrchní Frýgii nepoznal.
Vybrala karpatské brandy a pro sebe sklenici multivitaminu. Horečka posledních dnů se ale nedala zkonejšit, a když pokládala sklenku, viděla, že se jí chvěje zápěstí. Ani žaludek nepřijal studenou tekutinu radostně. Několik vteřin to vypadalo dramaticky, pak hlubokým dýcháním překonala drkotavou krizi a rozhodla se pro černý čaj. Ale než jí tu první pomoc uvařili, dolétlo k ní aroma čekajícího brandy a žaludek se znovu pobouřil.
Už zase miluju alkoholika, uvědomila si. A tentokrát na život a na smrt! Proč nemůžu potkat slušného inženýra?
„Když mi dáte pár drobných, přečtu vám z ruky osud!“
„Čemu říkáte drobné?“
„To záleží na vás, mladá paní, jestli to bude šustit nebo cinkat,“ usmála se žena. „Můžu si sednou?“
Laura pohlédla ke schodišti. Jeden slušný inženýr se právě blížil, v průhledné tašce mražené filé. „Sedněte si!“ Pak zvedla dlaň a podala ji cikánce.
„Vy ještě nejste vdaná,“ poznala vědma. „Ale máte tu velkou lásku. Přišla náhle, jako bouřka v noci. Vidím tady blesky. Ale nebojte se, je to požehnané. Padnete k němu jako rukavička. A bude na vás hodný, není to surovec.“ Snaží se. Dám jí stovku, rozhodla se. „Navíc má hodně vlasů,“ hleděla na čáry věštkyně. „To značí dobré soužití. U stolu i v lůžku. Odjedete s ním. Už brzy.“
Ráno, připomněla si výlet. Kdy se konečně vyspím?
„Odjedete moc daleko,“ pokračovala cikánka.
„Čemu říkáte daleko?“ zívla. „Přes hranice?“
„Daleko. Vemte si s sebou fotky.“
„Proč?“ polekaně si prohlédla dlaň.
„To pomáhá.“
„Já chci taky!“ ozval se rozverně David. Přes rameno měl zavěšený kufřík s notebookem, v ruce držel talíř přikrytý ubrouskem.
„Musíte počkat, až dodělám slečnu!“ napomenula ho cikánka.
„Správně, nejdřív slečna.“ Mrkl na Lauru. „Vypadáš vážně. A piješ čaj?“
„Nerušte nás, pane. Jděte si zatím k baru!“
„Já už mám nalito!“ Přisedl a zvedl sklenku.
„Ty vlasy!“ naklonila se k Lauře cikánka. „Dobré soužití…“
„Ticho!“ sykla baletka.
David odložil talíř a kouzelnickým pohybem z něj strhl ubrousek. „Výslužka od svatebčanů. Nabídněte si, dámy!“
„Jste kavalír!“ ocenila ho věštkyně a upejpavým pohybem zvedla makový koláč. Pak ho opatrně jedla s rukou před ústy. Odvrátil oči k Lauře. „Co šéfredaktor?“
„Byl uchvácený! Moc tě pozdravuje.“
„Tys mu to řekla?“ povzdechl.
„Musel to přece dát přeložit. Ale v češtině to vypadalo nějak líp. Drsněji.“
„To proto, že vy nemáte pátý pád. Pán predseda! To zní uctivě za každých okolností, i když pak přijdou hrozné věty. Nemáš strach?“
„Slečna se nemusí bát. Vy taky ne. Ale radši se podívám. Ukažte ruku. Bude to za jednu cenu, když k sobě patříte.“
„Mám odejít?“ zeptala se Laura.
„Mně nevadí, když to budeš slyšet,“ kasal se, ale ona ucítila, jak jí cikánka šlápla na nohu. A tak vstala a malátně přešla k baru.
„Jste to vy?“ zeptal se tiše číšník a kývl k plakátu.
„Ne.“
„Škoda. Chtěl jsem vás poprosit, abyste se tam podepsala. Dolů, na tu manžetu.“
Otočila se ke stolku. David seděl nahrbeně a věštkyně mu něco šeptala. Vypadali jako u ohníčku. „Máte černou fixu?“ zeptala se barmana.

* * *

Les, do kterého Bedřich vkročil jako do neprůjezdného azylu, se brzy změnil v past. Zřejmě ani ve dne to nebyl vycházkový terén, ale v noci to bylo peklo. Jenže mrazivě vyhaslé. Ta zima byla horší než bolest. Ale nejhorší byla žízeň. Přitom to nebyl vyschlý les, občas mu cosi skáplo na hlavu. I půda pod nohama mazlavě klouzala. Doufal, že někde najde vodu, nebo aspoň zbytečky sněhu. Ale na to byla moc tma. Nebe nad tušenými vršky stromů neprosvítalo, to co nahoře viděl, připomínalo černý plech s lesklými příškvarky. Jsem v troubě. Bože!
A pak si uvědomil, že má v bundě Zoranovu baterku. Údiv nad tím, že na ni zapomněl, mu téměř překryl radost, že si vzpomněl. Už se mi odkrvuje mozek?
Zimničně osvítil zraněnou paži. Kožený rukáv bundy s nevinně působící dírkou byl vlhce zbobtnalý. Pohnul prsty. Poslechly s prodlevou, ale všechny! Prohlédl spodek rukávu. I tam byl otvor, větší a rozšklebenější, ovšem mnohem vítanější. Hladký průstřel! Vešla a odešla. Povzbuzený tou diagnózou skousl baterku do zubů, opřel se o kmen, zdravou dlaní nahmátl protilehlou kapsu a vysoukal z ní střep. Potom se svezl do dřepu, uložil si zraněnou ruku na kolena a úporně rozřezával mokrý rukáv.
Skleněný střep mu klouzal v dlani a slabá vůně barackpálinky mu v pustém nočním lese přivolala teplou hospůdku u brněnského viaduktu, cinkot půllitrů, zurčení pípy, ťukání tága a houkání vlaků. Přidal si k tomu i útěšný zvuk autobusů z blízkého nádraží a pak už odhodlaně rozhrnul prořízlý rukáv.
Ruka vypadala ohavně, jako balzamovaný spár mumie. Ale utkvělý zvuk motoru jeho linkové karosy ho podržel a přiměl k podrobnější obhlídce. Klid! To černé je svetr! Tak nezmatkuj! Rána je pěkně přischlá k vlně. To je dočasně dobré. A slovo infekce vůbec nevytahuj! Pár nejbližších hodin to nehrozí. Ty jsi zdravý typ! Konejšivý zvuk autobusu mu v hlavě zesílil. Až podezřele. Vstaň, vole. Na halucinace není čas.
Zapřel se patami a zády nalehl na kmen stromu. Ale potom, když už bolavě povstal, se mu halucinace vrátila. V nové záludnější podobě. Místo zakázaného motoru mu omámila oči. Dole pod svým stanovištěm uviděl v průzoru stromů reflektory. Nehybné a čekající. Zrádné bludičky na pomyslné silnici. Vtom zaslechl hlas: „Dámy nalevo, muži vpravo, čtyřprocentní menšina podle volby!“
Pozvedl baterku. A pak se střemhlav rozběhl. Jako… Jako o život.
Byla to karosa! Starý zájezdový typ. Ale bral by i traktor. Jenže na traktor by se nevyškrábal. Počkal, až chytne dech (druhý nebo desátý?), pak zhasl baterku, vyhrnul si límec bundy a s nedbale komíhavou levou paží vykročil z lesa. Cestující ještě postávali v hloučcích na vozovce, pokuřovali a povídali si. Česky! uvědomil si teprve teď, ale na dojetí neměl čas.
Ze tří pohostinně otevřených dveří zvolil ty nenápadné zadní. Při nastupování ho přepadl třaslavý záchvat zimnice. Chňapl po držadle a usilovným tahem se soukal na schůdky. Pak jeho síla skončila. V uličce padl na kolena, hlava mu klesla, ale jakási setrvačnost ho ještě pořád nutila k pohybu. A tak se mechanicky sunul po kolenou k poslednímu sedadlu pod zadním oknem. Levá ruka odcizeně drnkala po zemi, jako vypnutá součástka, ztěžklá víčka se zavírala. Ale potom mu do omdlévání zasáhla další vidina v podobě plastové láhve s minerálkou. Ležela na hromadě kabátů a zářila jako diamant. S bušícím srdcem se dovlekl až k sedadlu a shodil si kořist před sebe. Nejdřív ji instinktivně zalehl, ale pak si v uličce sedl, zaklínil láhev mezi stehna jak do svěráku a horečnatými prsty pravé ruky otáčel uzávěr. Jenže minerálka byla nenačatá, panenská, a jemu k razanci chyběla ta levá ruka. Sklonil hlavu a stiskl bakelitový špunt v zubech. Vtom se v autobuse naplno rozsvítilo. „Nastupovat panstvo!“
Zklamaně zavrčel, pustil kořist a vydrápal se mezi kabáty na to poslední sedadlo.
„Zkontrolujte se! Jsou tu všichni?“
Bedřich znehybněl jako kamenný reliéf na náhrobku, jen levá ruka mu neukázněně přepadla.
„Kdo není, doběhne. Jeď! Dalekáť cestá má. Marné volání!“
„Počkejte, kluci! Není tu Libor.“
„Šel dozadu, viděl jsem ho. Jsi vzadu, Libore? Nesežer nám ty pagáče!“
„Zůstal venku, neblbněte! Má problémy. To víte…“
„Zmlkni, bosorko! Já jsem tady.“
„Promiň, Liborku. Myslela jsem… Za prostatu se nemusíš stydět. O tý se píše i v novinách. Dávají to i v televizi. Pánové, chodíte často? Je to normální. Akorát u herců to přijde dřív kvůli špatný životosprávě.“
„Ale jsou na to skvělý prášky,“ doplnil další ženský hlas. „Czech made. Prej je berou i prostatici v Americe.“
Řidič nastartoval. Bedřich otočil hlavu k podlaze. Láhev se výsměšně kutálela uprostřed uličky. Dopředu a pak zas zpátky.
„Inzeráty jsou podvod. Nejlepší recept je mladá milenka.“
„Kolik stojí takovej recept?“
„Mě se neptej, Liborku. Já mám milenky zadara.“
„Zatím, Petříčku, zatím.“
Vnímal šaškovské zabarvení hlasů, ale smysl hovoru mu unikal. Pak autobus najel do rigolu a láhev drkotavě přistála u sedadla. Prudce se sklonil a sevřel ve ztuhlých odkrvených prstech oblý plast. A nepustil. Držel láhev přimáčknutou k podlaze, jako rybu na dně řeky.
„Jak to s náma jedeš, vrahu!? Spolkla jsem žvejkačku!“
„Já málem zuby!“
„To ta jejich partyzánská silnice. Ale na jaře je to u nás podobný. Pokaždý, když sleze sníh, mám chuť odejít do předčasnýho důchodu,“ vztekal se řidič.
„Měli jsme jet po dálnici. Šetřit na známce je už vrchol! Kdybych si zlomila ruku…“
„Tak tě radostně přeobsadí. Třeba je to od ředitele záměr.Všimni si, že na zájezdy vždycky posílají starou gardu.“
„Furt jsme první liga, Liborku!“
„Jo. V Trnavě ještě jo.“
Za pomoci pravé ruky zvedl láhev, položil si ji na prsa a znovu stiskl uzávěr do zubů. Chvíli to prokluzovalo, ale pak uslyšel spásné lupnutí. A potom už ucítil na jazyku vlhkost. Vyplivl špunt a pil.