Naše příběhy Foto: archiv rodiny Purtzovy

Byla to „jen“ učitelka

Kdo může říct, kdo je osobnost a kdo jí není? Jistě jsou osobnosti, které jsou známé a budou osobnostmi na věky věků. Jsou i tací, kteří se za osobnosti jen vydávají. Jsou jepičí. A potom jsou lidé, kteří žijí, pracují a umírají bez povšimnutí. Jen blízcí si uvědomují, že šlo o velikého člověka a jeho osud a práce by neměly být zapomenuty. Profesoři, lékaři, stavbaři - jistě, ale co taková vesnická učitelka? Češka, která šířila český jazyk a kulturu na nejvýchodnější výspě 1. republiky, na Podkarpatské Rusi.
Foto: archiv rodiny Purtzovy Marie Pivoňková - Purtzová se narodila 3. října 1909 v malé obci Radostovice v bývalém okrese Pacov, v kraji, kterému se říká Česká Sibiř. Z hájovny do školy to měla malá Marie tři kilometry, které v létě odkráčela bosa, v zimě v dřevákách. Tehdy jí dal zásadní směr milovaný pan učitel, zřejmě výborný pedagog. Marie si vyplakala na rodičích nejprve měšťanku a potom učitelský ústav v Kladně. Po maturitě a po ztrátě obou rodičů, navíc v období krize, si nemohla dlouho vybírat. Přijala místo na Podkarpatské Rusi. Na těžké začátky vzpomínala vždy s nostalgií. Cizí lidé, téměř cizí řeč (i když se jí rychle naučila), primitivní podmínky - od ubytování přes pracovní podmínky až po kulturu. Byla nejdříve učitelskou čekatelkou, až od roku 1932 dostala definitivu. V Masarykově republice nemohl učit kdejaký nedovzdělanec, ani v jednotřídce na konci světa. Marie Pivoňková přilnula k práci i ke kraji celým svým srdcem. Učitelování v exotických místech Svaljava, Antulovce, Valchovce a nejvýchodnější Rachov bylo pro ni těžkou, ale nádhernou školou života. Na ta místa a lidi do smrti vzpomínala, ráda a krásně o nich vyprávěla.
Tehdy byly na Podkarpatské Rusi školy ukrajinské, maďarské a české. Do těch českých chodilo pár dětí českých zaměstnanců a - Židé. Důvod byl prostý. Zatímco ukrajinské a maďarské školy byly silně antisemitské, české školy tuto fobii nevnášely, a také měly vyšší úroveň. Se Židy zažila paní učitelka spoustu veselých historek a přece se slzami v očích ukazovala fotografii třídy, na níž se z těch malých Židů vrátil z koncentráku jen jeden.
Foto: archiv rodiny Purtzovy Nejvýchodnější místo - Rachov - se jí stalo osudným i tím, že zde poznala svého budoucího manžela, Ing. Dezidera Purtze, lesního inženýra, pro změnu zase spišského Němce. Manželství to bylo požehnané, měli spolu čtyři děti. Nejstarší Eva se narodila ještě v Rachově. Po mnichovském diktátu, když Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři, Purtzovi kvapem utekli na Slovensko. Ing. Purtz, tentokrát jako odborník a Němec, dostal významné místo ve státní lesní správě Slovenska. Usadili se na Červené Skále. Jenže přišlo povstání a v lednu 1945 utekli do Kumberku, kde Marie krátce dělala řídící učitelku. Potom návrat na Slovensko do Revúce. To už pracovala jen ve školní družině a skončila jako administrativní pracovnice. Důchodu se dočkala nejdříve v Košicích a nakonec žila a umřela v Kežmarku. Poslední pohled patřil Tatrám, měla hory moc ráda, připomínaly jí milované Poloniny. Řeknete si, no a co?
Marie Pivoňková - Purtzová byla vzácná žena, moudrá, vzdělaná. (A tenkrát jich nebylo moc). Nevyčerpatelný zdroj vědomostí z každého oboru pro své žáky. Plynně, slovem i písmem ovládala mimo češtinu a slovenštinu němčinu a později maďarštinu. Vždycky se spisovně vyjadřovala a totéž žádala od svých žáků i svých dětí. Tolerantní katolička s hlubokou úctou k době husitské. Vždyť Tábor je nedaleko od jejího rodiště. Psala povídky i básně, bohužel, publikací se nedočkala. Byla nositelkou zlaté Janského plakety, sokolka, pracovala v Živeně a v Červeném kříži. Převážnou část života prožila mimo svoje rodné Čechy, ale do smrti mluvila se svými dětmi česky. Vlastenka. Nenajdete ji na žádném seznamu velkých, ale byla to osobnost.
ESCH
Foto: archiv rodiny Purtzovy